Příběhy symbolů
Občas si kladu otázku, zda tím , že budeme na sto procent přesně vědět, že onen symbol na *macevě Chajje Sáry z Vamberka, co vypadá jako citrón v řezu, byl myšlen jako naivní kytka, jako skutečný *etrog, jako dekorativní růžice, stylizovaná hvězda anebo jen tak, vždyť ho tu mají i jiní …, zda se tím vesmíry dokážou posunout nějak závažněji kupředu. Řekl bych, že ani ne . . . Co vesmíry posunout může, je vědomí, že ten, kdo tam tenhle symbol umístil si přinejmenším připlatil za jeho zhotovení (ačkoli mohl patřit k docela chudičkým venkovským Židům), že tím určitě nějaké poselství sdělit chtěl a že Chajje Sáru miloval. Že tedy mrtvé tělo není pouhý odpadek určený ke zpopelnění a rozptylu, ale část lidské bytosti, která tady dole měla určité poslání, nějakým způsobem se s ním prala a nějakým poprala . . .
„Památka spravedlivých budiž požehnáním, památka nespravedlivých budiž vymazána…“ Pokud už nikdo nebude interpretovat symboliku českých a moravských hřbitovů jako jistá průvodkyně Čedoku (pravda dnes již „neblahé“ paměti kdysi v 70-tých letech), jíž nebylo stydno tvrdit svým ovečkám z ROH-zájezdu, že: „ti dva lvi, co se sápou po královské koruně, symbolizují odvěkou touhu Židů po světovládě; že ty dva včelí úly (ono šlo o předkladné chleby) znázorňují židovskou přičinlivost při hromadění finančních prostředků a že ten váleček s rukojetí (šlo o ustrojenou Tóru) je naivní symbol žezla – opět důkaz židovské touhy po moci -- pokud už nikdo nepřeskočí rozbořené zdi těch Domů života jenom proto, aby prastaré symboly plné lásky přestříkal *chas we-šalom symboly jinými a pokud se už nebudeme dozvídat (nastojte dokonce z úst pracovnice Židovského muzea!), že Židé nejedí vepřové proto, že vepřové se kazí rychleji než hovězí, myslím že bude všechno v naprostém pořádku, navzdory skutečnosti, že pro nás část židovské funerální symboliky zůstane navždycky tajemstvím…
Jak často je jednomu symbolu kladen různý význam, jak nejisté je naše hledání a objevování bez spolupráce s hebrejskou tradicí může vidět (s nádhernými fotografiemi) na studii paní Ivy Steinové, které svoje ohlédnutí za židovskou funerální plastikou publikovala v časopise Maskil.
Tím ovšem nebudiž řečeno, že by snad symboly na židovských náhrobcích nemohly mluvit. Ony samozřejmě mluví (podobně jako vlastní epitafy) o tom, co je pro *judaismus nejdůležitější. O tom jak a čím dotyčná bytost, nad jejímž prachem zrovna postáváme, pomohla těm vesmírům symbolicky „přežít“ . . . Od poloviny 19. století se i židovské náhrobky chlubí tím, že nebožtík byl majitel nemovitostí, bohatý řezník, právník a továrník. Ty které jsou v epitafu cudnejší, dávají najevo patřičnou movitost rodiny zesnulého zase skutečně tunami kvalitního kamene a samozřejmě jakmile Židé někdy po roce 1852 definitivně opouštějí ghetto, začínají také pokukovat po tom, co se „nosí“ u sousedů, a i na židovské nekropole se nám dostávají s výjimkou kříže snad všechny funerální manýry té doby (veršíky, holubičky, srdce probodená atd. atp.). Do té doby však bylo pro *judaismus rozhodující jen dvojí: Zákon a skutky milosrdenství
V této sekci najdete odpovědi na otázky
1/ Milosrdenství a soud
2/ Stéla, maceva, náhrobní kámen
3/ Mezi dvěma sloupy
4/ Já myslel že cikáni …
V sekci kuriozity se zkusíme zamyslet o Pokukování přes zeď, rádi bychom také představili hada Urobora a je-li tak tajemně (skoro okultně) znějící slovo kabala cestou k Elixíru života anebo spíš cestou k tradicí převzatým symbolům a příběhům se pokusíme vysvětlit v sekci kabale věnované.
Baruch ha-ba – Vítej, kdo přicházíš.
