IV. -- Pohřeb

IV. -- Pohřeb;    I na poslední věci člověka je dobré myslet  nikoli na poslední chvíli. Právě proto, že i po smrti zůstává člověk nejdokonalejším dílem Stvořitele. I praotec Abraham věnoval místu posledního odpočinku své ženy Sáry náležitou péči. /Gn 23. kap./ Je zvykem, připravit si všechny propriety na cestu již dlouho před smrtí (podobně, jako si nastávající maminky chystávají svůj porodnický kufřík) -- zakoupit si místo na hřbitově nebo si  dokonce na zakázku „předpřipravit“ *eben zicharon -- kámen vzpomínek, kam se po úmrtí pouze přitesá datum skonu, není nic neobvyklého. (Člověk si aspoň může pohlídat, co se o něm příští generace dočtou, a ne neprávem se v židovské anekdotě ujalo pořekadlo: Je dobré mít už zaživa takovou pověst, jak se pak o nebožtíkovi píše na kameni vzpomínek.)  Proto se také na židovských hřbitovech můžeme setkat s celými řadami rodiných hrobů představujícími kolikrát i několik generací.  (poznámka pro historiky -- „rodinkaření“ se na židovských hřbitovech začíná ujímat teprve v druhé polovině 18. století, do té doby se náhrobky kladou zpravidla pěkně „po spravedlnosti“, padni, komu padni.)

            A samozřejmě není výjimkou, že se setkáváme i s dvojhroby, kdy je *maceba opatřena nápisem pouze z jedné poloviny (hojně např. ve Velkém Meziříčí). Talmud totiž doporučuje, aby se vdovec nebo vdova po svém  dalším sňatku hlásili jako „jedno tělo a jedna duše“  ke svému novému partnerovi.          

      a) Levajat   Po vykonání tahary a po  krija -- odnesou členové pohřebního bratrstva *chevra kadiša   rakev nebo máry s tělem do obřadní síně na hřbitově, jíž se říká prostě *Ohel --  stánek. Prokázat poctu mrtvému i soucit s pozůstalými patří podle tradice k tak důležitým *micvot, že se dostávají i do liturgie. Hned v úvodu ranní modlitby pro všední den se dočítáme:  Tyto jsou věci, které nemají měřitelného konce: okraj pole, prvotiny úrod, návštěva chrámu, skutky milosrdenství  a poznávání života. Avšak následujícími se člověk nasytí i ve světě, který přijde, totiž:  úctou k rodičům, milosrdnými skutky, návštěvou modlitebny ráno i večer, pohostinností vůči příchozím, péčí o nemocné, štědrostí vůči nemajetným nevěstám, doprovodem mrtvého těla  /levajat metim /a budováním pokoje mezi bližními. Nad tím vším je pak poznávání Života... Proto každý, kdo potká smuteční průvod,  se k němu má připojit alespoň na osm kroků (Opět osmička -- symbol života Chaj). Byl-li zesnulý členem obce (místní, usedlík) bývá zvykem přerušit na dobu jeho *levajat  práci. Zesnul-li „příchozí“, tato pocta není povinná, ale většinou je nebožtíkovi prokazována také. [Kic. 198;1].  Levajat  přísluší i neznámé mrtvole souvěrce a dokonce i sebevrahům. (V jejich případě však není nutné prokazovat úctu přerušením práce. Stačí pouze nebožtíka oněch pár kroků na jeho poslední cestě ke hrobu doprovodit. [Kic. 198;3]) Nemůže-li kdokoli z určitých důvodů doprovodit mrtvého ani oněch minimálních osm kroků, měl by se alespoň zastavit a sklonit hlavu. Je zvláštní, že úklonou pokory zdraví nikoli nebožtíka, ale ty, kdož ho doprovázejí. Sklání se, protože oni plní micvu milosrdenství a důstojné úcty.  [Kic. 198;8]  Kdo se rozhodne nepřerušit práci, neodporuje-li to předchozím pravidlům, rozhodně však má přerušit kojení a studium tóry. [Kic. 198;9]  Ti, kdo nebožtíka nesou, by neměli být obuti do sandálů nebo obuvi bez pevné paty. Tradice sice hovoří o tom, že by se jim do paty   mohli zakousnout dybuci, podobně jako had z prvních kapitol Genesis,  ve skutečnosti však asi jde o ryze praktické doporučení. Je to vždycky ostuda, když nebožtík vypadne...   [Kic. 198;11]

Je zvykem,  že se smuteční průvod cestou na hřbitov třikrát nebo sedmkrát zastaví. (Symbolika tří matek a tří praotců -- „matky“ stvoření Alef-Mem-Šin, též symbolika života: zrod - cesta životem - odchod; tři praotcové -- B-ží zaslíbení Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi;  Symbolika sedmi = plnost B-žích projevů v tomto světě -- sedmidenní stvoření, sedm dvojitých písmen alefbetu, sedmička jako úplný duchovní cyklus -- naděje na „zrod“ *nešamy, také sedm nebeských úrovní a sedm úrovní Gehinom). [Kic. 198;12]  Sefardští Židé zastavují na každém nároží cesty od domu smutku k Domu života, přičemž na každé zastávce příbuzní rozdávají *cedakot -- almužny chudým. Zvyk se rozmohl až do té míry, že po skonu položí mrtvému na ústa zlatou nebo stříbrnou (tj. hodnotnou) minci a tu pak darují prvnímu žebrákovi. (Věří se, že tento milodar může pro chudého znamenat zásadní obrat v jeho bědném životě a tím se jeho další cesta světem „tady“ natrvalo propojí s poslední cestou zesnulého....) Někdy se zastávky praktikují teprve cestou z *ohelu  ke hrobu. V *ohelu  se průvod zastaví a proběhne zde vlastní liturgie pohřbu.

 -----------------oo