Odešel na věčnost ? 

            Často se v koruně macejvy setkáme se znaky jud-nun, nun-jud anebo hej-lamed. Všechny představují eufemistické opisy odchodu z naší reality. Ten poslední pak je zkratkou pro obrat halach le-olmo, nebo v ženském tvaru halcha le-olma. Tedy doslova „odešel /-šla do svého světa.
            Podobně jako  se zjednodušujícím a zkratkovitým způsobem začalo už v době osvícenství nahrazovat  za*l (zichrono li-vracha – jeho památka nám budiž ku požehnání) klasickým „seliges Andenken“  tj. blahé paměti, stejně tak panuje dnes u zpracovatelů hebrejských epitafů tendence zjednodušovat úvodní obrat „halach le-olmo“ do tvaru „odešel na věčnost“.

            Nemá cenu se kvůli tomu zlobit na ty, kdo překládají takto. Je totiž plným právem překladatele najít ve svém jazyce ekvivalent, kterému jeho okolí porozumí. A to slůvko „olam“ – vesmír, svět, věky, trvání, věčnost – tomu skutečně nahrává. A v helénisticko-křesťanském duchovním a kulturním okruhu prostě nebožtíci na tu „věčnost“ skutečně odcházejí.

            Jenomže vedle práva být svobodný má překladatel zatraceně přísnou povinnost, neznásilnit překládaný text. Nepřebásňovat ho!   A tady už si poukazem, že „olam“ může znamenat i věčnost“ rozhodně nevystačíme. Protože žádný židovský nebožtík nikam na věčnost neodchází.

            a) U Kazatele se totiž dočteme zcela nekompromisního „Vždyť všichni živí, že umříti mají, mrtví pak nevědí nic, aniž více mají podílu a odplaty, protože v zapomenutí přišla památka jejich… (9:5). Stejně tak je uvedeno i v Žalmech: Mrtví už tě nevzpomenou, a v hrobě, kdo by tě oslavoval? (6:6)

            b) Také všechny ostatní opisy lidského konce  hovoří v jidiškajt  jednoznačně proti představě, že by nebožtík odcházel „na věčnost“.  Ať už byl pozván do „vyšších studoven“ (nitbakeš la-ješiva šel-maala), nebo se jeho bytost povznesla na výsosti , do vyšší dimenze (alta nafšo le-marom) – vždy je tu řeč o jiné dimenzi, nikoli však již o nějaké rajské věčnosti. Což je právě ta poněkud nešikovná konotace, kterou si helénisticko-křesťanský svět pod ekvivalentem „odešel na věčnost“ nezřídka vybaví. A to i tehdy, kdy to ani sám překladatel takto nemínil. Jenže to už je téměř na hranici s představami, které zastává jidiškajt.

            c) Nemohu sice po překladatelích hebrejských epitafů chtít, aby se seznámili i s tradiční midrašickou literaturou (i když by to rozhodně nebylo jim ani jejich čtenářům na škodu), ale právě tam se přesvědčujeme o tom,že jidiškajt ví, že čas neexistuje, mrtvé tělo se odloučí od duše (nešama), pospí v prachu země podobně jako všichni Spáči v Hebron, a cosi se začne dít teprve až při vzkříšení mrtvých.  A i kdybychom nakrásně připustili, že duše (nešamot) jsou po tu dobu dočasně kdesi ve Svazku života pod větvovím Stromu života, jak učí midraše, pořád tam ale není ten, o němž je na macejvě psáno „halach le-olmo“.
            Není tam dokonce ani podle křestanského pohledu. Ne nadarmo by apoštol Pavel, bývalý rabi Šaul z Tarsu vyučoval sbor v Tessalonice, že mrtví nás nikam nepředejdou, a ani my živí při příchodu mesiáše na tom nebudeme lépe než oni, protože ho uvidí všichni naráz (1tes 4:16nn)

            Odkud se také dá vypreparovat spolehlivé učení o tom, že ani v pekle nikdo není hned poté, co vypustí duši. Ba co víc, že učení o věčném přetrvávání pekelných muk je vůbec trochu "kách".

            d) Nicméně gramatickou znalost jazyka, s nímž pracuje, po překladateli žádat lze. A právě tady by se měl zarazit. I čeština moderního člověka předpokládá u věčnosti jaksi její jistou univerzalitu. Není víc věčností, a není  nějaká moje, její a jejich věčnost. Podle epitafů ale odchází každý nebožtík na „svoji“ věčnost. Což je zapotřebí jednak zavnímat, a pak také ekvivalentně přeložit. Obrat „odešel na věčnost“ je v tomto případě neúplný, nedostatečný. Co si totiž počít s tím obligatorním přivlastněním – jeho, její věčnost? 

            Přiznáváme, že ani naše „odešel do svého světa“ není nijak šťastné řešení. Ale přiznáváme zároveň, že se rozhodně nejedná o kalk otrockého překladu. Ani o znásilnění textu. Uvádíme to totiž zcela záměrně, aby čtenář přemýšlel, co je to za svět, kam dotyčný nebožtík vlastně odešel.  Kam? Na to odpovídají jiné stránky tady na Kešetu, a mj. také právě i jiné, jinak koncipované epitafy.

            Dříve či později se totiž každý překladatel dopracuje až k epitafu, který se otvírá obratem „halach le-olma di-kšut“   tj. odešel do světa pravdy a spravedlivých.  Což nakonec  může být ona s mesiášem a se vzkříšením přišedší věčnost, anebo prostě jen onen svět,který si budoval celou tu dobu, co byl ještě v tomto světě.  A pravda, kdo si už tady buduje velké nic, určitě neodchází na věčnost, ale do nic …. 

==============================oooo