167 – Lomnička / Steingrub

 Popis hřbitova – Obec Lomnička se nachází v severozápadní části Karlovarského kraje na severním okraji Chebské pánve, vzdálena třiadvacet kilometrů severně od Chebu. První písemná zmínka o „Steingrub“ pochází z roku 1348, kdy ji zakoupil rytíř Rüdiger von Spaneck, uvádí Lukáš Svoboda ve své připravované a podrobné studii k tomuto hřbitovu.  Příchod prvních židů lze předpokládat až někdy v polovině 18. století, samostatná židovská obec zde vzniká patrně až o sto let později. Některé německé prameny uvádějí existenci modlitebny k roku 1822. Je zvláštní, že majitelem pozemku, na kterém modlitebna stávala, byl podle pramenů Samson Heller, kterého však na hřbitově nenajdeme. (Což ovšem  díky komunistickému řádění  i běžné „údržbě“ od padesátých letech zcela opuštěného hřbitova ještě nemusí znamenat, že zde pan Samson někde neleží …)

            Vzhledem k běžně přijatému zvyku, že k založení samostatné židovské obce náleží i podmínka zřízení „obecní mikve“ a také hřbitova, lze zhruba k témuž datu – tj. do první třetiny 19. století směřovat samotné založení hřbitova. Což potvrzují obě nejstarší k dnešnímu dni doložitelné macejvy (Leipet Schwarz – 001,  Ajcik Schwarz - 006). Hřbitov se používal až do 20. století.

            Pokoj a ticho „spících v prachu Hebronu“ zde našli také židé z Dolních i Horních Lubů, Hrzína, Kaceřova, Kamenice, kupodivu i Kraslic (jeden případ), Lesné a Skalné. (Viz samostatná studie Jitky Chmelíkové); Od padesátých let 20. století hřbitov pustl a byl úmyslně ničen.

            Po převratu 1989 dochází z iniciativy Jindřicha Janušky z Františkových Lázní k prvnímu pokusu o jeho rekonstrukci, odstranění náletových dřevin a vztyčení pokácených macejv.

            V současné chvíli je hřbitov ve středně dobré koncici, nicméně hrozba návratu náletů už díky jeho dnešní podobě – lesního hřbitova, do kterého les přirozeně vrůstá – je aktuální vlastně trvale. Hřbitovní zeď lze dnes už jen víceméně tušit, nicméně stále ještě vymezuje nepravidelný lichoběžníkový tvar – viz schema (autor: Lukáš Svoboda)

 Charakteristika a zvláštnosti -  Až na výjimky jsou macejvot na zdejším „bejt-olámku“ žulové, poměrně prosté, s jednoduchým dekorem. Drsné podnebí a nekvalitní kámen se společně podepsaly i na čitelnosti jednotlivých epitafů. Od poloviny 19. století (již od r. 1840) začíná místní obec tesat nápisy poměrně důsledně na obě strany macejvy – tedy z lícní (severní) i rubové (jižní) strany. Není vyloučeno že původně tento zvyk vyvolala pohnutka zhotovit skutečně květnatý epitaf (nr. 021 až 024), později (tam, kde jsou na rubu uvedeny víceméně pouze orientační údaje, zatímco samotný epitaf i nadále  „směřuje“ na sever), se připojilo i hledisko praktické – aby se návštěvník, který patrně vcházel odněkud ze vstupní  jiho-západně umístěné brány nebo budovy, na hřbitově snáze orientoval.

            Ve srovnání s „domácí“ kamenickou proveniencí pak ze souboru  běžných macejv o to více  „vyčnívají“ nákladnější náhrobky paní Sarah Schwarz (045 – tesal Josef Freund z Prahy) anebo Eliezera Spiegela (070), ačkoli obě rodiny zde potkáváme již od samých počátků hřbitova. To může být ovlivněno buď tím, že se rodiny finančně vzmohly, anebo že se jejich příslušníci (právě díky své historické linii zde v Lomničce) stali také důležitými funkcionáři anebo představiteli obce. Podle informací, které pro svoji studii  našel v archivních pramenech Lukáš Svoboda se zdá, že platí varianta první.

             Za nejznámějšího místního rodáka lze považovat zakladatele reformního judaismu rabína Isaaka Mayera Weise – Wise, který se zde v Lomničce v březnu 1819 narodil, jak uvádí mj. i Jiří Fiedler ve Sborníku Chebského muzea (2002 p. 213). Své židovské i obecné vzdělání pak nabyl na několika místech v Čechách – jeho jméno spojeno také se židovskou obcí v Drmoulu, v roce 1846 emigroval do Ameriky, kde si posléze získal velkého uznání a obdivu a skutečně spolupůsobil jako zakladatel reformního směru jidiškajt.Video ...

 Jazyk a skladba epitafů  -  U většiny epitafů převládá jakýsi dalo by se říci jednotný vzor, u mužských i ženských se hodně klade důraz na obrat „batach libo be-Elokim chajim“, u ženských se objevují parafráze Ešet chajil a odkaz na plnění ženských micvot. Řada nápisů je rytmizovaná podle zásad pijutu,  objevují se i kryptogramy. Chronogram žádný.

            Na nr. 005 se setkáváme s málo tradičním: me-micvot Ha-šem lo sar – be-poalim we-dibrot ošar (Neuchyloval se od pokynů Vznešeného, bohatý v skutcích i slovech – navíc s kamenickou chybou), v epitafu paní Anny Weis (018) zase s narážkou, že si plněním micvot „pořídila důstojné odění pro budoucí svět“ – asta lah levuša .. Paní Sara Schwarz (045), dvojnásobná vdova umírá v roce 1869, a byla patrně v období po svém prvním ovdovění (1822) natolik prozíravá, že i na jejím náhrobku se dočteme : be ahava aza kšura nafša le-jaldejha, lilmod tora we-daat lahem jiga va-tvuna  (Milovala své děti horoucí láskou, a prozíravě podnikla vše, aby se naučily tóře i mravnosti …);

Slovní hříčky se jménem zesnulého najdeme u epitafu paní  Fajgele /Cipory (002) a to přímo v parafrázi : Cipor maca bajit u-dror ken lah (ptáče našlo svůj domov a vlaštovka zas své hnízdečko..) U epitafu pana Jicchaka Schneider (056) se zase setkáváme s narážkou na praotce Jicchaka v obratu ke-echad ha-avot halach be-tamim (ubíral se bezúhonně podobně jako jeden z praotců); Pozoruhodný je také celý již zmíněný epitaf pana Eleazara Spiegel (070), Ve srovnání s ostatními zdejšími epitafy jemně výjimečný je také epitaf pana Šlomo /Šaloma Schneidera (045). Parafrázuje šábesové požehnání (i.par 12:18) a především oslavné verše na studium tóry v prv 6:22;

pozn. celý katalog si stáhnete z Kešetu.
            wordovou verzi této stránky lze od zítřka získat zde
            Několik nejdůležitějších ilustračních snímků na "Rajčeti"

 == Celý hřbitov zpracoval a podrobněji zpracovává Lukáš Svoboda ==