Českolipským hřbitovům ze všeho nejvíce ublížilo narudlé období budování rozvinutého socialismu. Ten náš – položený v parku u restaurace a zastávky Střelnice, resp. Jeho součané opravené torzo -  je v Lípě podle tradice již od roku 1479, podle pramenů minimálně od roku 1575. Odborná literatura (Fiedler i ozkošná) zmiňují nejstarší dochovaný náhrobek z roku 1682. Patří panu Avdilovi Sobotkovi (č. 063).  Domníváme se, že během katalogizace jsme ale dospěli k datu ještě staršímu a to 1674. Jedná se o dvojnáhrobek (č. 092) zcela zřetelně datovaný k letům 1674 a 1675.  Osm let hlouběji směrem k údajnému datu založení hřbitova sice neznamená nic podstatného, ale potěší a je zároveň příjemnou satisfakcí a důkazem, že se důsledná a podrobná katalogizace židovských hřbitovů rozhodně vyplatí.  

            Židé jsou tedy v Lípě doloženi někdy od doby Berků z Dubé a Vartenberků. Českolipští muzejníci (pan Ladislav Smejkal) zmiňují nález pečetidla žida Rudigera ze 14. Století. Určitě tu však jsou spolehlivě již několik generací před Bílou horou. Vartenberské sídlo Neuschloss (Zahrádky) patřilo tehdy k nejvýstavnějším renesančním sídlům české šlechty v tomto regionu. A matriky ještě v devatenáctém století uvádějí u celé řady zesnulých, že se jednalo o familianty zahrádecké vrchnosti - „Neuschlosserherrschaft-Familiant“.  Po Bílé hoře připadají zdejší majetky na čas Albrechtovi z Valdštejna a po jeho vraždě 1634 přecházejí po příbuzenské linii přes jeho vdovu Isabelu z Harrachu a posléze dceru Marii Elisabeth z Frýdlantu do rodiny Kaunitzů. Ti pak drží Lípu vlastně až do  zrušení poddanství roku 1848.  První písemný pramen potvrzující přítomnost židů v České Lípě pochází podle údajů v Goldovi z roku 1570, fyzicky dochovaný doklad o existenci židovské čtvrti, synagogy a hřbitova teprve z roku 1699 – jakási zpráva o židovském živlu ve městě. Pořízená patrně nežidovskou rukou, hovořící mj. o tom, že se židé do města postupně vloudili (eingeschlichen), dnes vlastní různé domky odkoupené od křesťanů,  svůj hřbitov a také dřevěný domek sloužící k liturgii.  V Goldovi se také dočteme, že pozemek pro starý hřbitov věnoval zdejším židům již na konci 16. století Jan z Vartenberka. Měšťanstvo Lípy se cítilo poškozeno a dotčeno, rozpoutal se okolo toho dokonce soudní spor, jelikož město považovalo všechny pozemky poblíž tzv. Ziegelteich za svůj majetek.

            Goldův spolupracovník rabín Dr. Bernard Wolf, který heslo „Leipe“ zpracovával, uvádí také seznam rodin z roku 1724, kde zmiňuje jednak 358 duší a jednak také skutečnost, že tehdy dvě třetiny lipského židovstva tvořily staré zdejší rodiny, zhruba třetinu potom židé přišedší – z Boleslavi, Úštěka, Libochovic a Radešína, dále i z větších dálky – z Náchoda, Postoloprt, Roudnice a Kolína, dokonce i z Říše, Rakous a Moravy. Dvě rodiny dokonce z Polska. V tomto seznamu již potkáváme jména rodin, jejichž příslušníci mají své náhrobky skutečně i na střelnickém hřbitově. (Altschul, Gans, Schreiber, Schulhof apod. také však rodiny Koswein z Boleslavi anebo málo frekventovaná rodina Lewoja.)

            V roce 1744 došlo v prosinci v Lípě k pogromu na židy ze strany pruských pandurů majora (poručíka) Schimpsena. Tato událost je již historicky dostatečně zpracovaná a byla pochopitelně  - bez ohledu na nepřesnosti a odchylky - lakotně krvavá jako každý pogrom – nejen na židy.  Bezprostřední pogrom trval zhruba od desíti hodin dopoledne do čtyř odpoledne. 30 duší přišlo o život, 40 bylo zraněno. Kořist v hotovosti i ve zboží obnášela zhruba 30 tisíc zlatých.  Došlok němu v prosinci, židé houfně opustili své příbytky a schovávali se po lesích. Někteří zranění a mrtví byli nalezeni až několik týdnů po události . jak vysvítá z dobových pramenů. Důvod, proč Schimpfenovi husaři zaútočili lze jen odhadnout. Šlo především o kořist. A aškoli málokterý kronikář zůstane objektivní, je asi také zcela předpokladatelné, že se k rabování židovského majetku připojila i českolipská lúza. Na hřbitově dodnes najdeme památník (č. 062) zbudovaný zdejší Chevra kadiša k (možná stému) výročí této události. (Dnes již značně poškozený. Z toho důvodu pod katalogem uvádíme i překlad z Golda, který se obětem pogromu věnuje podrobněji.)

Navzdory tomu, že v České Lípě pracujeme pouze z torzem původního hřbitova (a navíc patrně i s lapidáriem, kdy ne všechny náhrobky budou na svém místě), je pozoruhodné, že zde dnes na hřbitově najdeme jen tři náhrobky datované k roku 1744. (č. 021, 023 a 052); Všechna úmrtí však ještě před datem pogromu.

V roce 1850 zasáhla Českou Lípu vlna cholery a úplavice. Tento rok podle matrik vykazuje procentulně asi nejvyšší počet úmrtí. Daný dejme tomu nejen vyšším procentem židovského osídlení v té době, ale právě zejména (podle matrik) stejnou příčinou smrti.

Zdejší bejt-olam je tak malý, že se odborníci domnívají – i vzhledem k tomu, že plocha hřbitova je jaksi výše než ostatní terén – že zde docházelo k pohřbívání ve vrstvách – navzdory tomu všemu jde pouze o předpoklad. Nicméně velmi pravděpodobný. Žel nepodařilo se nám najít žádnou fotografii hřbitova z doby před záborem Sudet a jeho následného zničení – likvidace.  Pokud by se v Lípě skutečně ve vrstvách pohřbívalo, muse by ve dvacátých letech hřbitov vypadat zhruba stejně jako starý hřbitov pražský.  Nedovedu si představit, že židovská obec s fungujícími spollky Chevra kadiša, Naase micwot, Bikur cholim a Banot Zion (ženská odnož chevra kadiša) by připustila, aby starší macevy zůstaly zahrnuty zeminou a nebyly vsazeny na povrch. Ostatně naplocho ležící („pohřbené) starší náhrobky, by i značně ztěžovaly další připohřbívání. Na druhou stranu je doloženo, že starý hřbitov byl během války demolován nacisty. Množství náhrobních kamenů bylo násilně odstraněno a použito k zasypání ramene Ploučnice. Velká škoda, že není dost dobré vůle a finančních prostředků, tyto náhrobky najít a opět vrátit na místo původního pohřebiště. Že tam skutečně někde budou, je evidentní, jak dokazuje nález několika kusů vytažených zpod jakéhosi včelína.

Židovskou tématiku v Lípě dělala dlouhá léta paní Vojtíšková z lipského muzea, ta však mezitím již odešla do „vyšších studoven“ a tak největším znalcem místních dějin zůstává pan Ladislav Smejkal – dnes již také na penzi. Jedině oni by asi mohli poskytnout více informací ohledně stavu a naděje na návrat náhrobků z Ploučnice.

            V roce 1905 se na zdejším hřbitůvku přestává pohřbívat a židé si zřizují nové pohřebiště. Zhruba v letech 1903 až 1905 fungovalo ještě jakési  židovské oddělení při komunálním hřbitově. Nový hřbitov s obřadní budovou v maurském stylu váku přežil a byl, žel, jak uvedeno v úvodu zlikvidován , rozprodán a rozkraden v letech normalizace zhruba okolo roku 1983. Pavel Jakubec se zmínil: Hodně by mne zajímalo, kdo odkoupil kámen znového hřbitova, ale podle svých zkušeností z Jablonce to bylo asi povícero subjektů. Smutná, leč běžná normalizační praxe navíc s přímým podílem provinění tehdejších reprezentantů českého židovstva. Přebroušené kvalitní kameny, bez evidence a tedy i bez historické kontinuity o lipských židovských pohřebištích.

            Haličské hroby zde nenajdeme. To ovšem neznamená, že by lipská obec uprchlíky v důsledku první války nepřijala. Uprchlíci z Haliče byli ale pochopitelně pohřbeni již na novém hřbitově a jejich kameny tedy rozkradeny a rozvlečeny spolu s náhrobky místních.

            Oprava, úprava a částečná revitalizace starého hřbitova byla dokončena v roce 1999. Nevíme z jakého důvodu už nedošlo k prosazení myšlenky návratu ploučnických náhrobníků a proč skupinka asi devíti macev leží jen tak halabala poblíž vchodu do areálu. Po úpravách se hřbitov stal z poloviny pouhým lapidáriem. Což halachicky ničemu nepřekáží, jen je dobré tuto skutečnost znát. Došlo paradoxně dokonce i k tomu, že některé náhrobky původně patřící k sobě – podstavec a horní obelisk – jsou dnes vydávány za rozdílné hroby. Je zřejmé, že revitalizace probíhala bez konzultace s hebrajisty.

            Rabín Dr. Bernard Wolf v Goldovi také zmiňuje, že matriky zemřelých začaly být důsledně vedeny od roku 1782. On-line matriky zpřístupněné badatelnou však zahrnují pouze  svazky iii. a iv. A tedy rozpětí let 1839 až 1949 – resp.1839-1865 a potom 1875-1949; Tyto údaje částečně pomáhají identifikovat rodinná jména starších náhrobků, ale vzhledem k výše uvedeným skutečnostem, je detailní provázání matrik a kataogu  - přinejmenším při zaměstnání herce a on-line z domova od počítače - téměř nemožné.. (Zevrubný opis svazku iii. najdete jako součíát tohoto katalogu – svazek iv. Je poměrně čitelný a hroby z let 1903-1949 resp. Náhrobky ze zlikvidovaného hřbitova už asi nedohledáme!!)

Nejstarší a nejrozšíšeřenejší rodinou je rodina Altschul, Schulhof a Gans -  Schneiderovi se živili hausírnictvím, Baruch Wallerstein (+1863) tajemník náboženské obce; učitele a rabonnim si obec najímala odjinud – Daudleb a tak.) V matrikách také nacházíme zmínku o „Synagogalendiener Mukdenovi (Mukten) a emeritním panu učiteli (Schullehrer) Samuelu Schreiberovi (+1887)

Hisotricky zajímavé by asi bylo zpracovat to, o čem dnešní doba neslyší ráda. Totiž nakolik židovský živel ovlivnil rozvoj a život na textilu závislého města. Významné rodiny a textilní firmy uvádí rabín Wolf ve svém závěru: Renomované firmy Lobositz, I. H. Altschul, Emanuel Gans, Salomon Gans, Jacob Pick Söhne, Josef Altschul, Ignaz Dub, Josef N. Altschul, Elias Östreicher, Michael Priester (tato rodina se v Lípě objevuje poměrně pozdě), H. Priester anebo I. S. Adler (Gold). Vrchnostenští židé se časem propracovali na pozice pachtýřů mýta, vinopalníků (rodina Loksch)  a nájemců šenkoven, ekonomů a účetních vrchnostenské agendy. Byli tu ale také tandleři, trödleři a hauzírníci. Objevují se i tradiční řemesla jako krejčí a obchodník s textilem. Židé měli své řezníky i obchodníky s kůži a kožešinami.  A věnovali se zastávárenctví, směnárenství a financím. V tom se běžný život lipenských židů nijak nelišil od zbytku naší vlastí.

Epigraficky se v České Lípě příliš neobohatíme. Starobylost náhrobků je vykoupena tím, že všechny epitafy jsou poměrně lakonické, obsahují pouze základní data. Ty novější jsou rozkradeny. Z těch několika „upovídanějších“ však opět poznáváme totéž, co na řadě jiných pohřebišť. Zdejší Chevra kadiša anebo místní sofěři měli a) vyníkající znalost tóry, b) kultivovaný literární jazyk a c) do jisté míry své vlastní „obecní“ obraty, způsoby a obrazy, které na jiných lokalitách nenacházíme.  (42b, 43, Avdiel Sobotka – 063 aj.)

085 – Markus Altschul (1854)

 Upřímný, vzácný , chodíval bezúhonně
a jedině Vznešenému býval věrný jeho duch
a srdcem ryzím dokonalým, vždy spěchal pomoci
v čas soužení chudým a potřebným
Byl teprve  na cestě (odno be-darko), když se odebral
ke svým předkùm, kde bude s jásotem sklízet ovoce
své ušlechtilosti ....

Na ostatní epitafy upozorňuje přímo následující katalog.