Žid. hřbitov v Humpolci…(epitafy)









Proč má smysl, vracet židovským hřbitovům jejich důstojnost? Nejen pro důstojnost našeho vnitřního lidství, ale i proto, že totiž kameny (mnohdy navíc právě ty povalené anebo kdysi povalené) zpívají …. A kupodivu vždy o důstojnosti našeho lidství …


(010) Macejva v levém horním rohu hřbitova rozhodně není z těch nejstarších. Původních deset sáhů hřbitova se nacházelo sice zhruba také v tomto „levém“ křídle, ale asi tak o čtyři řady níže směrem k centrální uličce. Na tento vlastně „první“ náhrobek paní Anny Seidler z roku 1870 upozorňujeme de facto jen kvůli dvěma detailům. V koruně macejvy v úvodní frázi je totiž zdánlivá kamenická chyba – hebrejské iša (žena) je totiž tesáno i s *jud, což vlastně znamená išah (její manžel). Jde o kamenický „překlep“ anebo spíše o „vzletnější“ hebrejštinu?.
Epitaf je koncipován do kryptogram Ajdl /Idl z*l, proto možná závěrečné dva řádky působí na čtenáře a návštěvníka maličko netradičně. Zecher tov jiten lah Elokeha – le-olam jišrotah we-cidkotejha - A to je ten druhý detail. Nehovoří se tu klasicky o odměně či mzdě ( hebrejsky *secher), ale právě kvůli počátečním znakům v textovém kryptogramu - z*l (tj. její památka nám budiž požehnáním) - o „laskavé vzpomínce“ (*zecher tov). Kéž ji její Panovník odmění laskavou vzpomínkou, neboť její upřímnost a také milodary trvají na věky…

(012) O třicet let starší, erozí anebo vandaly silně poškozená macejva z křemene (011) už nám nedovolí, abychom její píseň rekonstruovali spolehlivě. Rozhodně ale zachovala cenné genealogické informace. Zemřelý je také z rodiny Seidler, a pocházel z Okrouhlic. Více o něm asi prozradí studium matrik.
Nicméně hned sousední náhrobek směrem doprava s motivem květiny v trojúhelníkovité „koruně“ stély opět přináší motivicky i textově velmi zajímavý epitaf. Rozhodně v mnohém zcela vybočující ze standardního modelu „iš tam we-jašar…“

Ten drahý, rozkošný, avšak žel příliš rychlý ... Odešel na trvalo – Příkladně se choval  k nuzným a utiskovaným, vždyť sytíval hladové duše a svojí vlídností zahrnoval žíznící. Hojně rozdával cudým. Zbožím jeho vlastní duše pak byla zákonitě smrt Ryzích (mawet jišarim), totiž duchovní kníže (kacin), požehnaný ušlechtilými vlastnostmi, bohabojný od samého mládí, náš drahý a vážený pan Mordechaj, syn rav Moše ...

Ti, kdo epitaf skládali, se uchylují k „přesahům“ - myšlenkovým repeticím. Sledujeme např. na prvních dvou řádcích vlastní eulogie – iš jakar af najim u-maher ki jaca jeciato - znamená jednak, rychlý a ochotný vyrazit a jednat, vždy rozhodně a se snahou zdárně dokončit (jecijato asa rošam). Spojíme-li ale obě myšlenky jaca jeciato rošam - znamená to odešel definitivně, a pokud naopak zkusíme vnímat asa rošam le-dalim we-ašukim – zjistíme, že „konal příkladně zejména vůči chudým a utiskovaným“, tím že je sytil… a to nejen chlebem a vodou … Prostě nádhera.


(023) V pozdním létě roku 1833 umírá paní Bejla Ornšteinová původem z „Ojše“ (Což by mohl být Úsov, Úštěk anebo nějaká lokalita napoblíž Humpolce – Onšov, Ústí?) Umírá v pouhých 33 letech a hlavně 15 let před rokem 1848, tj. celý svůj život prožila jako „židovka“, tedy jako méněcennější součást obyvatelstva monarchie. Přesto je její epitaf nejen květnatý ale i jeden z netradičních. Prozrazuje tedy poměrně vysokou úroveň humpolecké epigrafiky. Podle narážek bat mepursim (dosl. dcera proslulých) i její titulatura v rámci eulogie - ešet maskelet (učená a prozíravá), lze soudit, že náležela k rodině s tradicí rabínů či učenců. Je komponován jako rozhovor otce s dětmi:

Výhonky jabloní se vyptávají, co je s maminkou? Kampak odešla, proč se opozdila ? Zlobí se na nás, že nás neutěší? Proč nás tu nechala o samotě, jako vyhnané stádečko?
Ach jak je mi vás hořce líto, dětičky moje milené! Jediné, čím vás mohu utěšit, to jediné je : Dočkáte se, až se na samém Konci dní rodiče zase vrátí ke svým dětem.

Stéla je v první řadě u horní zdi hřbitova snadno k nalezení, protože je „protkána“ litinovými hřeby, které měly zpevnit patrně ještě před válkou poškozený náhrobek.

(024) Náhrobek Lejba Stiassny, který stojí hned vedle macejvy paní Bejly Ornstein je textově lakonický, ale zaujme svým výtvarným zpracováním. Kratičké jméno Lejb si v rámci kryptogramu vyžaduje pouhé tři kamenické řádky. Do nich ve vtěsnán celý život zesnulého: umírá mlád, v pouhých třiceti letech, následkem chorob, avšak věrný tóře… Tyto řádky však vytvářejí jakýsi řez etrogem anebo granátovým jablkem,kdy obojí symbolizuje krásné skutky (etrog) anebo oddanost tóře a jejím pokynům (rimon). Foto 254

(086) Na jaře roku 1846 umírá paní Hannah Veit z Okrouhlic. Její náhrobní deska obsahuje překrásnou báseň. Zda byl i její pozemský život tak poetický, to poznají a zapsali andělé milosrdenství a soudu. Nicméně, žít tak jako ona, to „humanizuje“
Epitaf je koncipován jako kryptogram Hannah Veit (HNH PJJT) a obsahuje plno slovních hříček, nejen se jménem Hanna / hena (sem) a hine (tu), ale také i hříčku se slůvkem *temuna, které v našem případě obsahuje jak klasické „uložena, pohřbena“, tak zároveň i „chovající, ukrývající v sobě“ ….

Halicha nahal hena raglajich
na, va hine we-roe ve-ejnajich
halom! ovri derech hat mi-caadajich
=o=
Po gvit iša temuna
jirat Ha-šem be-emet wo-emuna
jišru maasejha im Ha-šem wo-anašim
tovot paalah im dalim wo-rašim
(tanceva)

Popojdi pomaličku sem o kus dál noha tvoje, pohleď sem, popatři okem na toto místo! Hej, poutníče, sem zaměř své kroky! Sem k ostatkům bytosti , která v sobě vpravdě a věrně chovala bohabojnost, ryzí skutky vůči Nebesům i lidem a laskavé konání vůči chudobným a slabým Kéž je jiskra jejího žití vevázána do Svazku života

(115) Další člen levitské rodiny Stiassny má svoji korunu spravedlivých krásně dekorovanou levitskou soupravu džbánu a misky v horním hrotu macejvy z křemene na pozici 115. Epitaf je kompnován do kryptogramu Ber Stiassny. Překvapí ještě na startu století páry a průmyslové revoluce odkazem na klasické a tradiční „gvurot“ – tedy označení věku vždy vyšší než sedmdesát. Což je vlastně parafráze žalmu 90:10 – Let našich je semdesáte, a kdo je od přírody zdatnější osmdesáte … Zaujme i obrat: Aby pohleděl do tváře, Nejvyššímu, jenž je nám jinak skryt, opět parafrázující proroka Izaiáše, díky němuž lid Jisroele chápe, že viděti Panovníka zaživa prostě nelze …
Méně zkušeným je nutno také vysvětlit *taam (dosl. příchuť), jejíž vůně se nepokazila. To že každý člověk má nějakou tu duchovní příchuť je celkem jasné, ale v hebrejském myšlení se jedná také o poetický či eufemistický opis našich činů či skutků. Proč zrovna vůně, potažmo libá vůně? To bychom museli až do chrámového prostoru a chrámové služby. Je omylem se domnívat, že podříznutím obětiny a kropením krve docházelo k nějakému očištění. To byl víceméně symbol mířený pro toho, kro dar přinesl. Daleko podstatnější však bylo naporcování zvířete a pálení jeho částí na oltáři zápalů, odkud pak stoupala „libá vůně – reach nechoach“. V přeneseném smyslu tak Vznešený s uspokojením konstatoval, že čin (příchod, meditace a snaha o nápravu) je Mu libý a příjemný. Libá vůně, která nezasmrádla – je tedy biblický obraz a narážka na obojí. Osobní „esprit“ zesnulého, ale i jeho skutky vůči Nebesům i bližním.
Poznámka hned v úvodních titulaturách : konával milosrdně vůči mrtvým i živým je (zejména tím, že mrtvými začíná) spolehlivým opisem toho, že pan Ber byl členem pohřebního bratrstva.
Člověk víry a b*habojnosti, konával milosrdně vůči živým i mrtvým, totiž šedinami korunovaný vážený pan Ber Stiassny ha-levi. Skonal prvního dne po sobotě dne 23. tamuz 5608 -- Ve svých osmdesáti letech dobře dosáhl udatnosti *gvura a takto se povznesl výše na Nebesa, jeho jiskra zůstala čistá, povznesl, aby mohl spatřit Tvář Vznešeného, který je nám skryt . Po všechny své dny se halil do talitu Dobrého jména, jeho *taam se neměnila, její vůně se nepokazila, znal svaté knihy a Panovníkovo učení bděle ostříhal, a věrnost Zákonům zakořenil také v srdcích svého semene. Zlému se vyhýbal a jak jen mohl konával dobro ...

(140) Najdete na Kešetu jako video.

(206) Nejen kvůli „mušlovskému“ dekoru, který se zde na humpoleckém hřbitově nevyskytuje tak hojně jako třeba na Moravě ( kde je zejména Mikulov tímto stylem dekoru charakteristický) uvádíme i tento zdánlivě lakonický epitaf. Je sice standardní a rytmický, ale plný narážek – asa šalom Tomu, kdo ose šalom bi-mromaw, tedy konával v pokoji vůči Otci, který naopak , jak se modlíme několikrát denně, harmonizuje na výsostech veškeré vesmíry (ose šalom); A opět zanechat tolik, jako je hvězd na obloze, je jakoby návrat zaslíbení – učiním tvě v národ veliký a bude símě tvého jako hvězd na nebesích ….
Hebrejský rytmus má také svoji rychlou a lakonickou „ražbu“ a v překladu pak čteme:
Aharon konával v pokoji vůči nebeskému Otci a pilně se věnoval svaté službě, aby po sobě zanechal tolik žáků, jako je hvězd na obloze ...

(210)) Nádherně restaurovaná macejva pan Menachema Löwy (umírá roku 1802) reprezntuje styl, s nímž se více setkáváme ve východních Čechách od Golčova Jeníkova výše k Hradci. Epitaf je plný klasických obrazů a narážek. Cincenet ha-man – tedy věderce many je podle bible vedle desek zákona dalším předmětem, který obsahovala „truhla úmluvy“. Později se však tento obrat stává eufemistickým titulem velkých učenců z aronovského rodu – tedy první znamení, že šlo o kohena. Kad levijim – nádoba, džbán levitů - jednak doplňuje ono Menachemovo vědérce many, ale zároveň naznačuje jeho levitský anebo kohenský úřad. Aby je uváděl ve smlouvu jako kohen Nejvyššího .. Jen bez pomoci matrik spolehlivě poznáme, jestli touto narážku míní epitaf jeho úřad *mohela, anebo učitele… :
(p.n. = sem uložili toho) jenž skonal třetího dne po sobotě 16. elul 5562;
Vědérce many, nádoba, jež ochotně nabízela poznání všem, kdo ho znali. Ach truchlete nad ním, jak se patří (dosl. hoj adon!): Byl skromný a zbožný, ztělesněním zjevné i utajené Nauky a věrnosti, také blizoučký miláčkům Jisroele, aby je uváděl do Smlouvy, jak se na kohena Nejvyššího boha patří. Běda. protože nám byl odňat .... Nás učitel, proslulý rav a rebbe Menachem Maneli, syn učeného rav Šimaona ha-levi.

(212) Moooc hezkej, epitaf obsahuje i zkratky a arameismy, pan Cvi Hirš Weiner (1847) byl vzácným mužem ducha, váženou osobností v občině Jisroele, a tomu odpovídá i jeho náhrobek a epitaf. Podrobný komentář najdete zde.

(250) Roky 1719 a 1720 – Polakovi, možná sourozenci, možná manželé. Na náhrobek upozorňujeme zejména proto, že reprezentuje nejstarší kámen z doby založení hřbitova.

(370) Méně zkušený uživatel Užitečného daru, který nebolí, by asi byl epitafem rav Jicchaka Pollaka možná i maličko zmaten:
Náhrobní macejva učitele (rav) dokonalého svými vlastnostmi,
milovaného Nebesi i lidmi, našeho učitele, rabína a rebe, pana Jicchaka Pollaka (zaca*l)
Skonal během šemini aceret roku 5616
== epitaf ==
Pusť se do mohutného pláče a hořkého truchlení, pospěš si také s veřejným pohřebním proslovem, neboť byl ke svému lidu připojen rav a učitel, jenž (kdykoli zasel) sklidil rovných sto měřic a svá bedra si opásával upřímností a spravedlností, plnými hrstmi mohl sbírat do svých snopů úrody Moudrosti a poznání. A kdykoli s ní se pak obracel na veřejnost, blahoslavili všichni jeho blaho působící skutky. Své náboženské obci býval spravedlivým učitelem a také dárcem Dobrého daru pro mládež, onoho blaha a spravedlnosti z výsostí, jehož jas a záře nevyvolávají úzkosti ....
Rozhodně by z jednotlivých narážek jen těžko usoudil, že tento učený pán byl přinejmenším učitelem Nauky a náboženství, možná také rabínem ( spravedlivým učitelem své náboženské obci – la edato hore cedek – tj učil svoji obec milosrdenství a spravedlnosti) .. pravda titulatura muharar* (morenu we-ra-rabejnu, ha-rav rabi) to dovoluje usoudit lze také. Mohl být ale dokonce i přísedícím rabínského soudu- more cedek.
Ovšem eulogické opisy jsou krásnější a hlavně -- dvojnásobnou jistotou potvrzují obsah zkratky titulu, který s druhou polovinou devatenáctého století může na macejvách lidu znamenat také už jen titul určité úcty a společenského statutu zesnulého, ne však skutečný úřad, který si zesnulý skutečně „oblékal“, podobně jako titulatura ha-kacin – původně duchovní kníže. Později jen „vážený a ctěný člověk“. Viz titulatury.
Oněch „sto měřic“ to jsou klasické mea šearim , tak jak je najdeme v bibli (gn 26:12), kdy právě praotec Jicchak (stejně jako se jmenuje zesnulý!) zasévá a sklízí v Gerar, neboť mu Panovník požehnal. Že tu nešlo o zrní se dozvídáme v následujících řádků epitafu, který, podíváte-li se na snímek, je navíc komponovaný tak, že vhodně volenými obraty nedávají jeho úvodní znaky pouze jméno zesnulého ale i jeho titulatury. „Rozmnož (harbi) je zároveň titul ha-rabi, „pospěš“ (maheri) zase morejnu ha-rabejnu.
Vzrušující je pak samotný závěr epitafu a varianty jeho dešifrace. Nejprve se dočteme o Lekach tov -- Dárku, který nebolí; To není nic složitého. To je přesně ten Dobrý dárek, který dává svým synům otec v Příslovích (prv 4:2). Tedy sama tóra. Tento vzácný dárek předával či nabízel pan Ajcik mládeži. To také pochopíme bez potíží. Následuje ale dvojverší alef-kuf (aby se dokončil kryptogram Pollak) : ošar wo-cedek mi-šmej maal – keren negdo bli mecarim – tedy doslova blaho a spravedlnost z Výsostí nebes – záře z něj pramenící (keren negdo) je bez trápení. Vztahuje se to na Ajcikovy zásluhy (což by samozřejmě mohlo) nebo ještě k onomu Dárku,který nebolí      ????