"Jen tři..." - (Čkyně - 040) -- new
O vlastní epitafy zájem nemáme. Bojuje se s časem .. Dozvěděl jsem se po deseti letech práce nad epitafy. Chápu. Nedivím se. Má to logiku. Mnohdy se myšlenky, motivy anebo dokonce celé epitafy dost často opakují, eulogie mají svůj ukázněný řád a koncepci.. Vše podstatné dokonale vysvětlil a popsal již Oto Muneles, ve své první a vlastně stěžejní práci k bohatství a obsahu epitafů starého židovského hřbitova v Praze…
Ani veřejnost nemá potřebu či touhu číst stále jen to samé (anebo hodně podobné), a kdo chce hlouběji poznat hebrejskou poezii může zalistovat i jinde než zrovinka v kamenném archivu. Navíc budou-li včas všechny macejvy alspoň vyfoceny a systematizovány, víc pro jejich dokumentaci udělat nemůžeme. A pokud se najde nějaký přímý potomek, lze mu kdykoli epitaf jeho předků přeložit (pokud si ho nepřečte sám), takže proč vlastně dávat čas čas a ponechat mu jeho náskok ve zvětrávání a nevěnovat se nejdříve „telefonním seznamům“ a teprve potom „kochání“ ?
Přesto nepovolím. Asi jako ten, co si občas napíše jen pro sebe nějaký verš. Pořídí skizzu anebo prostě uvaří dobrou mňamku. Anebo zápisky z cest.
Ono to tu práci na „telefonních seznamech“ zpestřuje. A může vést i druhým směrem. Přitáhne další, aby začali časem bojovat nejen pro seznamy, ale i pro tu krásu.
V podšumavské Čkyni se na hřbitůvku u přejezdu dochovalo 390 náhrobků. Vybíráme ale jen tři řady z pětadvaceti. A to ještě jen ty pozoruhodnější epitafy z oněch tří. Sami zjistíte, že je to vlastně malá zkamenělá básnická sbírka, ale plná hebkosti, rozletu a světla. Co rozhodně stojí za „prolistování“ i za publikaci.
pozn.: podtržená čísla hrobů jsou aktivní - link přímo do naší databáze na "kartu" hrobu se vám ptevře v novém okně.
A hned již první náhrobek je vzácným „úlovkem“. Po kamenické stránce běžná macejva pošumavského typu. Mohutný žulový náhrobník, v koruně dekorovaný rostlinným motivem (kvetoucí byliny jsou podle bible symbolem Konce dní a času vzkříšení), identifikační data oddělena zdobenou lištou (náznak parochetu). Krásný rytmizovaný epitaf. Jenom kryptogram (tvořený počátečními znaky jednotlivých řádků eulogie tzv. rašej tevot) prozradí, kdo pod náhrobkem leží .. Takových jsou na okolí i přímo ve Čkyni stovky. Textově ale velice vzácný úlovek teologický.
V představách židovského světa (jidiškajt) neexistuje žádné „do nebíčka do peklíčka“. Zde vždy každý obrat „výše“ anebo „na nebesích“ neznamená v nebi, ale prostě o jeden level výše. Jakoby za smrtí. Nikoli za fyzickou smrtí, ale „za zánikem“. Navzdory prozatím nepřekonatelné smrti a umírání můžeme nebytí překonat snadno. Stačí k tomu jen poměrně málo …
Hned první náhrobek to dotvrzuje doslova a do písmene v kameni. Obratem: Jeho duch si nyní odpočine a jednou, v čase který přijde, bude zase vzkříšen. A mezitím zůstane jeho životní jiskra vevázána do věčného Svazku ryzích a upřímných … (nr 140)
Sousední macejva je skutečně textovým skvostem. Jméno rodiny Horner se ve Čkyni opakuje a vyskytuje po několik generací. A téměř všichni její příslušníci mají na své „koruně spravedlnosti“ – nebo na „dušence“, jak se macejvám také eufemisticky říkává, velmi promyšlené epitafy. Viz o několik řad a několik desetiletí mladší (nr 247)
Sem uložili
ženu, jíž si ostatní pro mnohé vážili, paní Šejndl, choť učeného
rav Lejba Hornera. (Kéž jeho světlo ještě dlouho svítí.)
Vrátila se do prachu ještě křehoučká v letech
v roce 5625 druhého dne svátku, kdy nám byl dán
Zákon. Ale dnů života její úrody (dosl. snopů)
jako by bylo na tisíc...
Ta ctnostná žena, výtečná mezi ženami ve stáncích Jisroele,
se povznesla výše na nebesa; Pilně se chápala vřetene,
a proto její dlaň dokázala podepřít i všechny sražené;
Nečekaně povolána na Výsosti - ach proč jsi mne opustila?
Naše nitra pro tebe truchlí a naříkají, včetně těch nejváženějších
z našeho středu. Proč nedbáš o to maličké stádo pěti dětí ?
Ach běda, koruno chlouby chotě svého - všech pět jich pláče
a naříká ve své sirobě (dosl. opuštění);
Ne nezvětšujte nářky, nepřidávejte ještě více žalu.
Její duch se mezi námi bude i nadále vznášet jako živý,
budeme-li velebit její činy! A klidně i uprostřed starších naší
generace, slovo od slova, až do chvíle, kdy ji Vysvoboditel
vzkřísí k soudu a kdy se nad ní smiluje ten, jenž Konává
vždy s nesmírnou velebností a dokonalostí ...
Obrovská škoda, že se ale nepodepisují také sofeři, kteří epitafy koncipovali. Je to ovšem jeden z otazníků pro další badatele. Vznikal každý epitaf na „domácí“ půdě, nebo existovaly jakési „pohřební služby“ se vzorníkem levnějších a nákladnějších epitafů? „Je-libo i nějaký ten kryptogram, vašnosti?“ .. A otevřel se „slovník“ vhodných obratů a veršů začínajících pořadovým písmenem. Nepochybuji, že tomu tak mohlo být, ale vedle těchto řekněme standardizovaných, jsou také klenoty biblické kultury a ještě k tomu osobního a lidského vzhledu, že je musel komponovat sečtělý učenec. Nápis je sice značně porušený, ale vypráví kultivovaný lidský příběh plný odevzdanosti … (nr 141)
Debora, bat Jehuda, ešet Josef Horner,
umřela vysílením (dosl. padla vyčerpáním),
poté co porodila dvojčátka ...
A právě proto naříkám a nepřestanu, jak (hrozně) byl
zničen strom chleba mého a matka od svých synů.
Poražena jak na jatkách. Holubičko moje, má dokonalá,
ach kdybys jen mohla poznat útrapy srdce toho, koho
sis mládí zamilovala (baal naurajich), /kdybys mohla vidět/,
že stejně nesmírná, jako byla moje láska, je nyní i moje
bolest. Ach běda Debora zmizela (dosl. vymazali ji - machuha),
tatam její nesmírná sladkost, a jak zubožena její korouhev **
Vzpomínky na doby milování (et dodim) překryla neprůhledná
tma (šachar ilem). Teď už je všude jen kalná mrákota.
Kéž Sladký požehnaný utiší mé slzy a také nad nářkem
sirotků, kéž se smilu. Kéž utěší všechny truchlící Cijonu ...
Třetí epitaf je zčásti hluboko v zemi. Přesto nám klade otázku, jak se v jedné rodině může na macejvách objevit současně myšlenka o neexistenci nebe či pekla, a zároveň představa, že se mrtví mohou přimlouvat za živé „tam nahoře“
K tomu ovšem potřebujeme rozumět tradici a jejímu pohledu na skutečnosti. Mrtví se samozřejmě nepřimlouvají. Ani nemohou, protože živí vědí, že zemříti musí a mrtví pak nevědí ničeho (kaz 9:5), nicméně nezapomínejme na hluboké poselství prastaré knihy Job, že každý náš skutek je naším přímluvcem (melic) v okamžiku Konce dní a Velkého soudu… Epitaf tedy nehovoří o nějakém pokračování existence mrtvého tam za prahem nebytí (až do okamžiku vzkříšení jen spí, společně se Spáči v prachu), ale jeho skutky, učení a zásluhy jsou tím skutečným „přímluvcem“. Odzátkuje-li kdokoli z nás konáním soudu a dobra ucpané „prameny požehnání“ kdesi vysoko nad námi, to zřídlo vydává své vody dál a dál, i když dotyčný už mezi námi (Hornerovými) není. A jeho pověst (v tom i opačném případě) padá dál i geneticky na jeho potomky. Jsem-li synem či potomkem laskavého člověka, jsem s ním srovnáván, okolí to očekává a dokud se sám nezpronevěřím je jeho památka „přímluvcem“ … (nr 142)
Ach tolik pláče a veliké truchlení tváří v tvář
hrobu laskavého člověka, věrného Vznešenému,
s nímž ustavičně kráčel věrně a upřímě.. totiž pana
Ajcika Hornera, syna rav Josefa ...
Běda a žal pro ryzího člověka.. Náš drahý otče, tvůj
odchod z našeho středu vnesl do našich srdcí bolest
a žal a jediné, co je nám útěchou, je skutečnost, že
tam máme svého přímluvce, který je schopen hovořit
v náš prospěch až do chvíle, kdy zaduní šofar a spící
v prachu procitnou a povstanou jako veliký zástup ...
Další macejva stále ještě v této řadě je víceméně standardním epitafem. V našem případě určeném pro paní Šprincl Špiro. Jméno pochází z italského či španělského slůvka „naděje“ – esperanza. Naši paní Šprincl označuje epitaf jako rabanit, tedy paní rabínovou a o jejím manželovi nám prozradí, že býval mo*c (more cedek – dosl. učitel spravedlnosti), tedy „pomocný“ rabín zde ve Čkyni. S pravomocí vynášet důležitá halachická rozhodnutí týkající se židovského života komunity, ale odpovědný hlavnímu rebbe určenému pro Čkyni. A její epitaf zaujme sofistikovanou kombinací klasického šábesového hymnu Ešet chajil s posláním člověka – totiž být a zůstat člověkem. Navíc je to sdělení dovnitř komunity. Jen ta rozumí narážce, proč a především čím byla paní Šprincl vzácnější nad nejdražší perly. Že ono prodloužení života nemusí zákonitě znamenat nějak nadmíru vysoký věk, ale zároveň také i může. (To už skoro vypadá jako židovská anekdota). Že to nejpodstatnější v řeči symbolů je zaslíbení, že tóra prolužuje dny v obou érách. V té současné, i v té, která teprve nastane. (nr 150)
Sem uložili bytost paní a rabanit, ženu v koruně
šedin, paní Šprincl choť rav, rebbe a učitele
Anšila Špiry, pomocného rebbe (more cedek) zde ve
Čkyni ... mezi ženami ze stánků Jaakovových
i ona patří k těm požehnaným, pro ovoce jejích
skutků a pro četná milosrdenství (cedakot), která
prokázala zoufalým unaveným. To vše prodloužilo
dny života jejího.. A protože byla během života
vzácnější nad všechny drahocenné perly, budiž
její životní jiskra vevázána do Svazku života ..
První řada z vybraných tří končí náhrobkem který veršuje. To by nebylo ještě nic tak překvapivého, ale neveršuje nijak tuctově. Podle obvyklého vzoru. Klasicky, tak jak to můžeme najít jinde. Na pouhých třech řádcích najdeme téměř dvě třetiny bible. (nr 159.)
chabacelet tov mi-šemen rejcha
jarad bi-vfracha, katfa be-aviha
hod klil le-baal naurejha ...
==o==
Přímořská lilie s vůní nad všechny balzámy
opadla v plném květu, urvána v své křehké jarosti,
vrchol nádhery pro jejího milovaného ...
V zasedacím pořádku jsme u další řady - v řadě pod mřížovím. A hned její třetí macejva výstavná, s místně klasickým kamenickým rukopisem, patří asi rodině Zucker. Epitaf je celkem lakonický, inspiruje se klasickými zásluhami milosrdenství a cedakot, je však poměrně netradičně komponovaný a rytmický. (nr 162)
Ba-derech noam halcha kol jemejha
ad ki ve-bacha baa el aviha
mi-mišpachat kedojšim haja gaza
ešet is neeman be-ruach aza ..
==o==
Po cestách plný dobroty kráčela po celý život
až do chvíle, kdy hořce oplakána odešla až
ke svému Otci; vyrašela jak proutek z rodiny
svatých a stala se ženou věrného člověka proslulého
silou svého ducha, rav Ajzika Zuckera ...
Hned její sousedka obsahuje zase velice poetický opis náhrobního kamene ….
Tento kámen je místem nářku a pláče,
útesem stenů a vzdechů pro připojení
(se k předkům) moudré ženy a rabanit
paní Chajily ... (nr 163)
O kousek dál opět jen lakonické čtyřverší, které dokáže pojmenovat ty nejdůležitější osy života. Naslouchat tradici a studovat ji. Zde je také dobré se na chvilku zastavit. Studium tóry je naším okolím a běžným světem často vnímáno velice zkresleně. Ovlivnění spisovatelem J. B. Singrem máme pocit, že žid (zbožný) je trvale v polomystickém transu skloněný nad talmudickými folianty a že samotné studium je pro něj cosi jako katolické odpustky ve středověku. Zkrátka: Jakmile studuješ, přisýpá se ti na misku zásluh bezpočet granulí. Ale to je hluboký omyl. Tatáž tradice učí: Ten, jehož znalosti převyšují počet jeho skutků, jakoby se nenaučil zhola nic a eho moudrost (chochma) se nedočká upevnění ani zachování. (Pirkej avot). Tóra humanizuje a proto její studium rovná se její konání…
šamata le-kol morecha
u-lamadta torat Elkejcha
ašrejcha we-ašrej jaldutejcha
be-gan Ejden nismach nišmatecha
==oo==
Pozorně jsi naslouchal svým učitelům
a studoval jsi Nauku svého Panovníka
Blaze tobě i tvému jarému mládí
v Zahradě radosti se bude těšit tvoje *nešama ..
Pozorný čtenář bible a epitafů rozezná velice volnou parafrázi verše: Raduj se mládenče v mladosti své (kaz 11:9) a také další údaje z epitafu skutečně naznačují, že rav Jaakov Jehuda Zedekauer umírá poměrně mlád. Mimo jiné i jeho titulatura bachur janik we-ha-aviv (mládenec skutečně mladý a jarý) … (nr 165)
Překrásnou petichou (úvodní otevírací frází) začíná epitaf na sedmé macejvě v řadě pod mříží. (nr 166) - Dorazil až na místo, odkud se vstupuje na Nebesa (nasa le-machon še-ba ha-šamajma) a zde ve Čkyni je mimo jiné právě tento náhrobek jedním z úhelných kamenů mého vnitřního přesvědčení, že nápis a jeho dokumentace svůj smysl mají. Nevím, jak zdární byli pořizovači „telefonních seznamů“ – nám se ani při třetí návštěvě nepodařilo (bez krumpáče) zjistit právě ta kýžená identifikační data. Nevíme tedy, kdo do „seznamu“ patří, a kdyby „seznamáři“ byli bývali kutali, tu kypřejší prst v prstech poznáte. Vzdali to. Vždyť podíváte-li se na snímek, oproti tomu, co čouhá nad povrch, poznáte, že jsme i tak pronikli poměrně hluboko! Přesto se vyplatilo číst a přemýšlet …
Dorazil až na místo, odkud se vstupuje
na Nebesa dne 3. adar 5593
=o=
Mládenec jak cedr libánský, jinoch v jarosti,
a přesto již dokázal opásat svá bedra vznešeností
a úctou, jeho nádherná bytost dokázala nasytit své
okolí a ubránit mezníky vdovy svými rozhodnými činy.
Cestu přímou dokáží ozdobit výhonky rozhodného
kroku, a tak i on záříval jako slunce a měsíc všem,
kdo se ocitli v soužení. Ach příliš předčasně, ještě
v rozpuku byl připojen k předkům. Ale v Zahradě
radosti bude ještě vzpomenuto milosrdenství jeho
skutků (zbytek je hluboko pod úrovní zeminy)
(Nr 168) je jako většina epitafů velkých osobností každé židovské obce sepsán jazykem mišny a talmudu s řadou promyšlených narážek. Obrat hizek jadajim rafot u-mišrej hekim be-malal může klidně znamenat jen Josefovu altruistickou a donátorskou či mecenášskou činnost, protože posiloval umdlévající ruce a pomáhal těm, kdo slábli, aby se zase postavili na nohy, ale také může být jemnou eufemistickou narážkou na jeho učitelský úřad a funkci obřezavače.
(od řd 04)
Josef korunován korunou kohanim
vyrůstal v Dobrém Jménu na stezkách Věrné pravdy.
Pevnou a citlivou rukou pozdvihoval *mešarim (upřímné)
když umdlévali *) Bez úhony a vady se modlíval za
své stádce pronášíval ve stánku (Úmluvy)
ve vší své čistotě přímluvy ; Ten který rozséval světlo
(ha-meir), byl pohlcen temnotou, proměnil svoje bytí
a jeho skutky skončily ...
Tímto náhrobkem se společně na této stránce rozloučíme. Dále už budeme pokračovat jen ve wordu. Zvědaví zájemci si je pak mohou stáhnout k potěšení anebo pro samostudium.
(Nezobrazí-li se vám hebrejština správně - což se projeví až ve staženém souboru, nikoli v jeho náhledu - nainstalujte si, prosím, příslušný font.)
