Maceva je oblouk
Ne vždy, ale o to ani nejde. Nejde o reálný tvar. Jde o POCIT. Po absolvování letošního setkávání (protože šlo skutečně především o setkávání) nad macevami (náhrobními kameny) židovských hřbitovů v Mořině a v Litni mi jako první asociace vytane na mysli právě oblouk.
Protože oblouk znamená cestu odněkud někam, protože se na svém vrcholu dotýká nebe, protože jeho obraz v sobě nese napětí a cosi neuzavřeného, protože i začátek toho našeho byl tak trochu akademicky škrobený a jeho závěr neuvěřitelně „člověčí“ . . .
Den prvníKravaty zatím takříkajíc upnuty až ke krku, jednotliví přednášející drží dekórum, laťku i osnovu, obě tlumočnice svým profesionálním tembrem maličko maskují své zděšení, že byla reč o tlumočení z a do češtiny a němčiny, ale o té záplavě hebraismů, že jim nikdo neřekl .. atd.
Ale již při první „stolové rundě“ tam na půdě evangelické fakulty, kdy si pokoušíme vzájemně sdělit, kdo je kdo a proč se vůbec na tuhle akci „vydal“, mi začíná být jasno, že je to neuvěřitelně požehnaná skvadra nadšenců. A to jsme fakt dosud v „kravatách“ a zdaleka jsme si nestihli povědět vše.
Den druhý – šabbat. Mělo by se odpočívat, vždyť je-li tady mezi námi Princezna Šabat, kdo by myslel na věci profánní. Ale macevám se občas /pravda, trochu v nadsázce/ říká také *nafšot tj. „dušenky“, a ty české „dušenky“ jsou vážně v neuvěřitelném ohrožení. Ne snad, že by jim chtěli ubližovat živí, těch hloupoučkých vandálků je naštěstí jenom pár, co se dalo ukrást, se už většinou rozebralo, a ostatní lidé židovským nekropolím přeci jenom jakous takous úctu prokazují (škoda jen, že české židovstvo nemá ani dost sil ani prostředků, aby své „domy života" dokázalo uvést do důstojnějšího stavu – ale snad právě proto se tu vlastně dnes už druhý den setkáváme . . . ) – Ten, kdo českým macevám skutečně nemilosrdně hrozí je pan Čas. A jestli si nepospíšíme, ztratíme všechnu tu nádheru neuvěřitelné lásky ke Stvořiteli, k jeho zjevení i k obyčejnému ne vždycky jednoduchému životu, která je v těch tajuplně hranatých nápisech na českých židovských hřbitovech obsažena. Jde tedy do jisté míry o kategorii *pikuach ha-nefeš – kategorii „ohrožení dušenek“ a v takovém případě i sama Princezna ráda ustoupí ze svého čestného trůnu a špitne tichounkým hláskem „Zachraň!“ Volíme tedy kompromis: Podvečerní uvítání a celé následující dopoledne patří Princezně, zatímco odpoledne onoho šabattu, kdy se „shodou okolností“ v synagogách čtou slova : „Ma tovu ohalecha Jaakov. . .“ /Ach, jak líbezní jsou stánkové tvoji Jákobe/ a také „meworcheha varuch we-orerecha arur . . .“ /Požehnán budiž, kdo ti přináší požehnání, a klatý, kdo by ti chtěl klnout/ -- ono odpoledne je už zase věnováno studiu a přípravě. A co je vůbec nejkrásnější – kravaty povoleny a všude je cítit obrovská žízeň. Ale ne žízeň z onoho vůkol panujícího červencového vedra, to je žízeň radosti, žízeň ku pomoci a žízeň chuti zmocnit se tajemství . Jásám!
Dny další už plynou jako neuvěřitelný sen s letmými jiskérkami vzkazů, že konáme dobře a že se to tam nahoře ví . . . Vnímám to doslova všemi póry a všemi smysly. Zrak: vidím jednoho každého, jak z původní (člověku tak přirozené) polohy vstoje pomalu kleká a nakonec končí vleže a v prachu (doslova i přeneseně), jen aby z kamene „vydoloval“ jeho poselství, nezapomenu na oči Ulrike, když mi ona, zjednaná „pouze“ na tlumočení a tedy nepolíbená akademickými znalostmi hebrejštiny, podávala na závěr na Litni své opisy náhrobků. Nemusela to přece to dělat, ale prostě ji to vtáhlo stejně jako nás ostatní. To židovské hřbitovy umí !!! . A její opisy byly perfektní a bez chyb !!! Nelze se neusmát při vzpomínce, jak rychle každý utekl od „židovské pýchy“ haskalových (po-emancipačních) leštěných náhrobků, které už pozapomněly moudré melodie svatého jazyka a hlásají (ovšem zlacenou polychromií) leda tak veršíky typu :
Was wir bergen in den Särgen ist nur Erdenleid
was wir lieben ist geblieben
für die Ewigkeit / …A mnohem raději zvědavě přiklekal k těm starším, tišším. Možná s touhou najít ten úplně nejstarší, anebo jen proto, aby se potěšil tím, že právě tady
Byl uložen člověk požehnaného věku
sytý dní, jenž odešel cestou vší zemědo svého světa. Ráno i večer klepával
na dveře stánku H-spodinova a chodíval stezkami Upřímných. Z olejů rtů jeho
sytili se všickni ze shromáždění Ješurun.
Byl živ poctivě z mozolů svých a ochotnou dlaní pomáhal hloubajícím v Zákoně.
Kéž je jeho duše pojata do svazku živých, Amen a Sela . .
Pamatuji si i některé hodně vzpurné řádky, které si „vytrucovaly „ celý hrozen očí a prstů, než povolily a daly se dešifrovat. Jak příjemné bylo, že se na Litni zastavila i děvčata ze Židovského muzea. Na inspekci ? Kdepak! Hezky s notesem a na kolena, a další dvě řady byly „pod střechou“.
Sluch: V uších mi pořád zní angličtina „velikého dítěte“ -- rebbe Duschinského. Jeho synkopické recitování rytmicky komponovaných nápisů, jeho bezpečné a bohaté znalosti židovské liturgie a halachy a také jeho spolehlivý cit pro to, co je (respektive může být) napsáno v oněch již zerodovaných pasážích. A také jeho pohnutí a dojetí, které se ovšem (věřím pevně) nějak pokoutně zmocnilo nás všech, totiž to vědomí, že bohatstvím, duchovním bohatstvím a neuvěřitelnou láskou k biblické zvěsti jsou české a moravské židovské hřbitovy (respektive jejich nápisy, dekor a symbolika) bez nadsázky s největší pravděpodobností světovou raritou . . . Pamatuji na večery na pokoji (vlastně na cele) s Gillem Huettenmeisterem. On takový odborník na německé macevy, který už notný kus života zasvětil tajemství kamenů, a přesto večer co večer (měl to snad namísto modlitby) vždycky jen kroutil hlavou a opakoval: „Tak tohle jsem ještě nezažil. To je neuvěřitelně perfektní tým.“ A taky byl. Poskládaný přesně od každého fochu po troškách. Hebraisté, nadšenci, památkáři, snad i dobrodruzi – především ovšem bytosti . . . Namísto ranní modlitby Gill také opakoval. Tiše a trpělivě všem, kdo se ptali, všechna tajemství a nástrahy náhrobních zkratek, titulatur a datace. Gill je také autorem svérázného výkladu oné tradice, proč se na židovské hroby dávají kamínky. „Lepší květiny během života a kamení na hrob, než obráceně …“ učí „rebbe“ Huettenmeister. Slyším i přesné a spolehlivé „zásahy“ živé chodící biblické konkordance Matrina Prudkého. Byla to taková malá symfonie. Kdesi na jednom konci hřbitova se Duschi zasekne ve svém zpěvavém obdivu, protože verš sice zná z domova z modliteb, ale neví, kde stojí v Písmu, a odkudsi odjinud zazní Prudkého upřesnění: „Pláč 1:16“ …
Chuť – kdykoli vezmu do úst rohlík se sýrem (nejlépe taveným) vybaví se mi Nils. Hybatel, udržovatel a „táto-máma“ celého podniku. Věčně za volantem, věčně při náladě a ještě toho stihnul dešifrovat celé dva notesy . . . a krom toho -- jistá monotónnost stravy tělesné, jíž se nám po ten více než týden dostávalo, byla bohatě vyvážena pestrostí přečtených nápisů . . .
Čich to je zase náš domov ve Svatém Jánu Pod Skalou. Domnívám se že ani toto naše „útočiště“ nebyla náhoda. Počítejte se mnou: skupinka nadšenců dokumentujících židovské hřbitovy organizovaná evangelickou fakultou vezme zavděk katolickým ústavem. Ten domek se na mne za to označení „ústav“ určitě zlobit nebude. Bývalý klášter, potom kriminál a dnes pedagogický internát si asi vytrpěl už tolik, že jedno maličko hanlivé označení mu už základama neotřese. A že chudák skončil zrovinka v sekci „čich“? Kdo tam bydlel ví, o čem je řeč. Ona se ta pohnutá historie tak nějak promítla i do vůně jeho chodeb. Kadidlo už vyvanulo, lidská bolest vězňů ucpala zbytek zdravých pórů zdiva a internátní lingrustka dokončila své. Zvláštní srovnání – co je to za lásku ke „kamenům“, kterou v sobě musí mít všichni ti, kteří noc co noc usínají v neláskou postižených kamenech starého kláštera. . . Ale některé „pionýrské“ večírky v místnoti zvané „Kaple“ byly velice, velice přínosné
Hmat -- jediný způsob, jak nápis spolehlivě dešifrovat, je pohladit macevu. Setřeš tak erozi, lišejníky a když si kámen předtím nakříduješ, někdy se i podstatně zvýrazní písmo. Každý, kdo prožil ten víc než týden na Mořině a Litni, ví, o čem mluvím. Macevy se čtou hmatem !!! On je to takový veliký paradox. Ty kameny tam kdysi vsazovali lidé, kteří možná ani zbla netušili, že po přehnání Hnědé smršti už nebude nikdo, kdo by se nad nimi zastavil. Že po Hnědé přijde Rudá, a že to dojde tak daleko, že sami Židé budou prodávat své vlastní nekropole na severní Moravě, protože prostě nejsou síly ani prostředky na jejich údržbu. A tak po čase přicházejí nežidé nejen se zastavit. Přicházejí se kamenů dotýkat, musí je hladit za ty vyhlazené … Ono to bolí, vápenec a křída rozežírají dlaně, pískovec je zase drsný jako struhadlo a jedině snad žula (ta stará, cudná, echt-židovská) trochu připomíná vrásčité tváře stařičkých rabbonim. . . přesto mám tenhle způsob kontaktu s macevami ze všeho nejraději. Musím totiž pořád myslet na Izaiášovo: Byť se pak i oni zapomněli, já však nezapomenu. Aj na dlaních svých vyryl jsem tě, zdi tvé jsou vždycky přede mnou. Pospíšíť k tobě synové tvojí, ti pak, kteříž tě bořili a kazili, odejdou od tebe . . . Smysl šestý je o NENÁHODĚ. . . krátce a bez komentářů. Je zrovinka Dominica. Sestřička princezny Šabbat. Jsme na Mořině den poté, co jsme si na akademické půdě evangelické fakulty stačili „slíbit“, že krása českých a moravských židovských hřbitovů spočívá v lásce. V lásce k životu a v lásce z Tóře, (což je, do důsledku vzato, jen jiné synonymum pro život…), píše se 8. července 2001 podle Gregora, jinak též 17. tamuz 5761 od stvoření. Židé se postí, protože podle tradice tento den šiky Babyloňanů obléhající svaté Město prolomily hradbu a pak už to šlo z kopce až do devátého měsíce av, kdy byl zničen Chrám. Robert leží v mraveništi v řadě „B“ u náhrobku B-7 a dočítá se, že před ním leží prach Váženého reb Cvi Herše, syna Josefova, ze svaté obce Mořinské, který zemřel dne „Tehdáž zsilil nepřítel a prolomeny jsou zdi městské“ roku 574 malého počtu . . . Všem nám přešel po zádech tak trochu mráz
Maceva je oblouk. Ten mořinsko-liteňský se vzklenul a uzavřel. Dík všem, kdo ho pomáhali budovat. Ten mořinsko-liteňský se několikrát dotkl Nebes. Dík Tomu, jehož slávu ta nebesa vypravují. Ten oblouk zastřešil, popsal a zdokumentoval 823 macev a potvrdil, že tetragramaton, Svaté nevyslovitelné jméno lze také překládat jako „Nádech (jud); výdech (waw) a 2 x čin (he). Jedno He jako dávání a druhé jako přijímání. A v těch čtyřech jednoduchých skutečnostech je obsažen celý B-h, celý vesmír a celý život. Kladu si otázky, kdy se vzklene oblouk další ….
