Zpravodaj

            S patnáctým výročím existence Kešetu (protože práce na tomto projektu jsme zahájili kdysi v roce 2001 soustředěním na Litni a Mořině) nás napadlo zavést ještě jednu kolonku. Zpravodaj, ve kterém vás můžeme poměrně aktuálně a pokaždé jinou formou informovat o tom, co se děje, probíhá a jak velmi vás všechny potřebujeme.

            Podobě jako v sekci *Novinky (které jsou ale v mnohém kusé) vás také můžeme pomocí odkazů  „navigovat“ po kešetových stránkách a zároveň nám i vám poslouží Zpravodaj i ke sledování našich objevů anebo potíží. Upozorní na aktuální nálezy, záludnosti zkratek, pozoruhodné příběhy apod. Prostě deníček, Info-bulletin, rozcestník a výroční zpráva.

===================================================

Začnu u Hrůzů a pak do Holešova (04/16)

            Rok se láme,  je tu vrchol hřbitovní sezóny. Dovolujeme si ozvat se vám  jen krátkým reportem, neboť duše má žízeň po světle a práci v terénu a hlavně překypuje prací právě absolvovanou -- Polná u Jihlavy.

¨          Mám teď vedle zhruba myriády jiných jeden nový extra velký sen. Totiž dosíci toho, aby se jinak naprosto skvostná instalace zřízená ve skvěle opraveném „rabínském domě“ v Polné opraveném nedávno v rámci projektu „Deset hvězd“, maličko upravila.  Už proto anebo právě proto, že onen „rabínský dům“ se mezitím stal Rabínským domem – tedy společenstvím a centrem, okolo nějž se dějí dobré věci. Stačí si nagooglit, co vše tam probíhá! – Za mnohé zmíním pouze jen školní workshopy o pesachu v období pesachu, návštěvy mláďat ze školky, pochopitelně koncerty a výstavy v přilehlé synagoze, také dlouhodobá a obětavá práce místních historiků a nadšenců. Nu, je toho dost. Jenomže Písnmo učí, vyprávěti budeš synům svým…  Právě. Ta omladina…

 Navíc omladina z Polné (že ano)! Ta by měla být  společně s turisty a dalším návštěvníkem konfrontována s Hilsneriádou maličko jinak. Vlastně drsněji.  Ostatně, až tam dojedete a to místo osaháte očima, pochopíte, že nekritizuju zbytečně z nějaké zhrzené ambice. Dům je krásný, dýchá stejnou starobou a ergonomickými zákoutími jako kdejaký nežidovský domek třeba v Českém Krumlově, ale je to holt bývalý židovský dům. Rabínský dům. Otvírá se pomaličku a se stále větší vznešeností. Přeci jen to byla „židovská radnice“… Proletíte „dolní“ patro, kde máte ještě chvilku pocit, že jste v muzeu, dokonce i s drobnými chybičkami v syllabu, textu k vystaveným artefaktům (najdete ji?), pak vás ale schody zavedou do pater horních. Zrestaurovaná výmalba stropů, všechno je takové krásně načančané. Za zády máte balkón, po pravici zimní modlitebnu dýchající útulností i úctou k tóře (originální *aron ha-kodeš se údajně zachránil přes válku v depozitech polenského zámku) a před vámi je centrální prostor zpracovaný jako soudní síň. Ať už ta kutnohorská anebo později ta písecká. Všude ze stěn na vás svítí antisemitské titulky tehdejšího dobového tisku. Najdete tu (pokud tam vůbec zabloudíte) i šicí stroj některé Anežky či jiné šičky z Vysočiny, co šívala u židů, i s takovou naznačenou panenskou komůrkou. (Co zde bylo kdysi původně, nevíme.) Stropy jsou ale krásné, a pokud zvědavec zvítězí nad svou vrozenou nechutí k bezprávnému právu a odváží se projít okolo stolu porotců a soudu, dojde až do pražské kavárny (ale třeba i jihlavské), aby si osahal dávnou moc médií.

            Nic proti!! I toto je pravda. Všecko je pravda. Jenom tu pravdu o skutečném vrahovi se už nedozvíme. Protože, to nezjistili ani tehdy. Aférka, sólo-kapr a „téma“ nepřizpůsobivých bylo tehdy silnější. …  Což také po polenské oxpozici nevyžaduji.  Přesto, je to přeci jen obyčejný sen (!!), bych tak rád namísto té soudní síně, která totiž návštěvníkovi nepoví ani více ba ani tolik jako skvělá publikace sepsaná panem dr. Filipem Plašilem, přesně tam bych rád viděl něco docela jiného.

            Zkuste si to představit se mnou. Najednou konec bělostných omítek. Idylka končí. Pryč je poklid a důstojnost domu. Jen začazené stropy, roztrhané peřiny,  na podlaze střepy, vypáčený nábytek,  potrhané pošlapané knihy a povlíčení. Spoušť. – Taková expozice pogromu. Expozice pomluvy a paušalizace.

            Potkal jsem v polné manžele bydlící v domě kousek od „rabíňáku“. Jejich předkové pořídili bývalou kovárnu a hostinec v roce 1904. A to poměrně levně, protože tehdy se židům Polná věru zajídala. Bylo kolem ní totiž příliš mnoho povyku. A pro nic. Anebo pro to podstatné. Pro pověru a nepochopení. Ono se poměrně pohodlně křičí (zejména, když mne jinak není slyšet) : Cikáni do plynu, šmejdi do Sýrie, židi košerujou křesťanský děti a říděj svět..

Je mi jasné, že Hilsnera a Hilsneriádu od Polné nikdo neodpárá. Budou další A. B. Bartošové, budou další a další hledači hrobu „Hitlerovy babičky“, která tu podle legend taky leží, ale židovská Polná, to je nejen Hislneriáda. To je květoucí a vrchností tolerované židovskié město. Pokud ghetto, tak jen ghetto chránící trochu jiný svět s jinou druhou zařezávání hus, nikoli ghetto segregační – koncentrační. To jsou i stopy židovských podnikatelů, koželuhů a obchodníků. Stopy vedoucí až do dneška.

            Můj sen tedy zní: Co všechno může natropit a pokazit jeden pogrom, navíc třeba jen verbální. Pověra, za kterou dostal do nosu i karel Roden coby filmový masaryk. Protože židovská obec polenská měla svoji historii, svoji vysokou vlastní kulturu ghetta a svůj život vedoucí jak dovnitř ghetta, tak ale i mimo ně. Dokladem je mj. právě zdejší hřbitov.

            Když se probrodíte jeho zoufale nedůstojnou „nejmladší částí“, která vedle leštěné žuly, lakonických „narozen/zemřel“ a také pochopitelně spousty popadaných náhrobníků skrývá rovněž i své epigrafické= perly, dojdete na čestný pahorek – spíš jakési zákoutí – kdysi to možná mohl být extra roh staré části hřbitova (Prosím, nebrat za slovo, hřbitov terpve zpracováváme, jasněji bude, ža pohledem do listin a hlavně po úplném dokončení), rázem se ocitáte v nóbl společnosti.  Jednotlivé nebožtíky vám postupně představíme, dnes jeden za všechny.  Takto se zoufalí rodiče ve velice kultitovaném epitafu loučí se svým synem Lejbem. I to je možná dobré přečíst si, než vezmu řemdich, abych šel vytloukat okna těm, co pijí krev nevinných a ovládli i Bilderberg.

=== od 4. řdk ===

Panovník si tě vzal od nás k Sobě, od nás tvých dětí

a bratří, z prostřed dočasného příbytku jen na kratičkou chvíli

ti ustlal (natrvalo) hnízdo přímo mezi cherubíny.

Jenom nás neušetřil tak nečekaně těžkých dnů,

poté, cos nás opustil, celou duší po tobě nadále toužíme.

Naše duše tolik prahla po tom, jakou nám uděláš čest

(dosl. jaké si uděláš jméno a pověst), toužila i po tom, kdy budeš

mít své vlastní rozkošné děti - teď se nám jen řinou slza za slzou,

protože tě smrt zkosila ještě v jarém mládí.

Naše vlastní lůno i nitro je jakoby v troskách. Už jsme tě ztratili,

už tě můžeme mít jen takto tady v hrobě.

Lejbův náhrobek je nejen krásně komponovaný, ale zároveň (jak jinak v hebrejském epitafu) je koncipován do kryptogramu. Počáteční znaky epitafu dávají dohromady nebožtíkovo jméno Lejb Adler. Ale Polenští uměli nejen kryptogram, ale  i chronogram a používají ho poměrně často. Náhrobek nad hlavou vážené, vzácné (a asi velmi milované) paní Tojbe určitě bepřehlédnete, protože je poměrně mohutný a celý z břidlice. Vedle své mohutnosti a asi i nákladnů na jeho pořízení je  výjimečný také svědectvím vypilované epigrafiky zdejších židů. A právě i on nese svůj chronogram. Datum je skryto do parafráze biblických veršů. Holubička Tojbe totiž umírá v roce: Ten, Jenž vidí až do ledvin, aby pak mohl udělit každému podle jeho cest a podle ovoce jeho lepších vlastností.

Holubička našla odpočinutí pro svou tělesnou schránku,
zatímco jiskra jejího žití se vznesla vysoko na Výsosti.
Kdo nalezne tak ctnostnou ženu? Taková je nad perly vzácnější.
(...) Taková byla paní Tojbe (holubička - Taube). dcera rav
Šemuele Hořice.
------ (č.  0566) --------
Chronogram je složen z kombinace dvou biblických veršů (jer 11:20 + jer 17:20) a teprve „čupčiky“ klasické značky pro zpozornění, etymologicky „strapečky, čupřiny“ nám prozradí, že to bylo v roce 341 (le-iš) + 250 (ke-darko), tedy v roce 5591 (1831).

            O tom, že jsme se nemuseli mýlit v doměnce, že hřbitov kdysi končil někde na úrovni našich hrobů  č. 200 až 250 (když jsme o něco výše zmínili náhrobek (č. 0248), svědčí jakási  „levitská kavárna“ počínající od náhrobků 746 výše. Na schématu i v reálu bez potíží zaznamenáte zřetelný rožek nově rozšiřovaného hřbitova. Tedy jakýsi nový „okraj“. A právě odtud vede čestná řada dekorovaná jednou levitskou soupravou vedle druhé. A také kamennou poezií epitafu. Výstavný levitský náhrobník pana Mordechaje Rosse z roku 1843 nám vypráví:

=== od 6. Řdk (č. 0754)  ===

Svlékl jsi své pozemské rouho a povznesl ses k Nebesům,

abys viděl dobré skutečnosti, zazářil ve světle Života.

Rozletěl ses výš než orli, tam do sytosti blaha,

protože spása i důstojnost jsou ovocem všech upřímných.

Tvá ruka byla otevřená každému, kdo hledal, prosil a požádal

dbal jsi na sounáležitost a bývals jim přímluvcem i ochráncem.

Tvým pečetním prstenem byla čistota srdce a svatá skromnost.

Světlem tvé cesty pravidlo: Vyhýbej se nedobrému, konej dobré.

Centrem tvého uvažování byla důstojnost cest tvých dětí a to,

abys je i ty sám vedl to správnou cestou, bylo samým kořenem

všeho tvého usilování.

Tvé děti ti tu teď vztyčily *macejvu a přísahají celým srdcem

(dosl. zdvíhají k nebesům ruku i srdce), že vždycky půjdou přesně

ve tvých stopách a právě tvoje stezky budou i světelm jejich krokům.

Ne, tvoje památka už na věky nepomine a až do Konce dní bude

známo tvoje jméno a pověst...

            Jeho mramorová, nedávno restaurovaná běloba je do jisté míry jedním z velkých pomníků Hislneriády. A navíc z let, kdy se na ni vesmír teprve připravoval.  Přes půl století před aférou, a přesto se tu mezi řádky o ní vypráví. Pokud si zalistujete historickými dokumenty (znovu opakuji skvěle, přehledně a čtivě zpracované panem Filipem Plašilem) neujde vám postoj polenského faráře, postoj řady tehdejších reprezentantů katolické církve, cisterciáků a některých prelátů. Žid jim překáží. Už od raného středověku. Už od Augustýna. Žid je tady proto, abychom měli důkaz, že existují dějiny spásy. Žid zlobil a proto byl zatracen. Ale, sáfryš, žid zlobí dál, a nechce přistoupit na naši teologii spasení a taky na náš obchod se spasením. (Nepřijmeš – nepokřtím, neoddám, nepohřbím!). A my právě na tomto náhrobku čteme, proč má žid se spásou a se spasením po katolicku i po lutersku takové potíže. Protože spásu nemůže nikdo zprostředkovat a dost dobře ani přinést. Protože spáša a důstojnost jsou (automatickým) ovocem všech upřímných vůči principům vesmíru. (Nejen těm přírodním.)

Dokud nepřijde nepochopitelné zlo (a rok úmrtí 1782 je od polenské aféry skutečně ještě hodně hodně daleko, spíš odpovíédá Ditrichštejnskému baroku), je čas na ty múzy. Některé zdejší epitafy si opravud dovedou hrát a pohrát. Jsou tak ovšem mimoděk důkazem, že židovská obec byla v Polné integrovaná, byla to obec vzdělaná a poměrně vážená. Náhrobek pana Cvi Hirše Winda se jednak také honosí chronogramem, ale zároveň i vypracovaným kryptogramem Cvi H(irš). Tentokrát ovšem, není chronogram schován do biblického verše, ale pouze do lakonického sdělení „Býval gabaj cedaka po dobu 44 let“. (č. 0508)

            A ještě jeden moment. Některé partie polenského hřbitova připomínají malý Mikulov. (odkaz na stránku). Podívejme se například na náhrobek (0955). Mramorový náhrobník je zdoben volutami jemně naznačujícími Sloupy života, v koruně macejvy velká dekorativní rokaj. Náhrobek *mušlovského typu. Doplněný o naivní symbol levitské soupravy těsně pod uvedením datace.

Patří panu Chajimovi ha-levi, (možná Löwovi), příjmení ale není uvedeno. Vždyť píšeme teprve rok 1809, je to tedy jen pár let, co židům i nežidovským poddaným byla příjmení přidělena (cca od 1793).  Epitaf tvoří kryptogram „Chajim“, otvírá se parafrází Velepísně : Jeho ústa, ach tak přesladká a příjemná (pís 5:16) - a to nejen kvůli znaku *chet v kryptogramu, ale zároven tím naznačujeme, že

pan Chajim určitě vyučoval tóru, což také naznačí závěrečný řádek epitafu : Studoval a také vyučoval naprosto dokonale, anebo byl patrně chazanem,  jenž vedl obec ¨během modliteb. Předposlední řádek *menasech le-avodat ha-kohanim - tj. pomazán ke kněžské službě, to opět dosvědčuje. - Pan Chajim umírá v předvečer Jom kippurim roku 1809.

Ostatně „mikulovskému“ myšlenkovému vlivu se vůbec není zapotřebí divit, uvědomíme-li si, že od pobělohorských dob (1623) patří Polná na dalších téměř třista let jako konfiskát a posléze jako jedno z panství rodině Ditrichštejnů.

Ještě více pak mikulovské náhrobky macejva pana Jehudy Lejba z Telči (Jehuda Teltsch). Vždyť bezpočet Teltschů a Teltscherů leží přímo v okolí mikulovského rabínského vršku. (č. 0952)

V koruně šedin a syt všech dní, když dospěl do věku

osemdátníka a po celý ten čas chodíval bez úhony

a konával laskavá milosrdenství - náš učitel a rebbe

Jehuda Lejb

syn váženého Moše Teltsche.

Skonal v Dobrém jménu 27. tamuz 5565 (1805)

Lev vyrazil ze svého doupěte v houští dál a výš. Opustil obyvatele

dolních končin, aby se usadil spolu s těmi, co obývají Výsosti.

Ty výšiny, odkud vzešla i tóra. A právě ona byla jeho nejcennějím

zbožím. Aby ho ještě více uctil, ozdobil ji svatými rouchy a korunoval

ji pro okrasu a zvelebení svatým náčiním. Dbal také o zhasínající

světlo. Níkdy se neschovával před svým vlastním tělem a účinně

podporoval zejména sirotky. Nikdy ho neunavilo vést je jejich cestou

a dovést je až pod svatební baldachýn.

(tanceva)

----------------------------------

Abychom maličko lépe porozuměli, proč je řeč o lvu v houští a dalším obratům, stačí jen mít tóru v ruce a hlavně v srdci. Jehuda (Lejb - Löw) je podle Písma *lvíče číchající u cesty (gn 49:9) a lvové jsou tedy v symbolice obecně symbolem čeledi Jehuda,

** skrývat se před vlastním tělem je parafr. verše i Izaiáše(58:7) Půst a zb*žnost, neznamená modlikání, ale třeba to, že nalámeš chleba lačnému,do své domácnosti uvedeš i bezdomovce a uvidíš-li nahého, oblečeš ho, ne že by ses skrýval před lidskou tělesností!

** svaté náčiní - je eufemismus pro dekorační prvky - ozdoby pro svitky tóry, a péče o světlo, které zhasíná, znamená patrně pravidelný příspěvek na provoz synagogy. A uvědomíme-li si, jak nesnadné bylo na samém rozbřesku devatenáctého století pečovat o vzdělání a zabezpečení sirotků, tou největší zásluhou pana Jehudy byla péče o výchovu (vedení) a zaopatření (dovedení pod baldachýn) sirotků. Docela by mne zajímalo, měl-li pan Jehuda taky své vlastní děti.

 

Někdy, vlastně spíš docela často, pak polenské epitafy svědčí zejména o tom, že tím  největším, nejdůstojnějším a nejvzácnějším „dekorem“ je čin. Podobný anebo docela jiný než ty, které vykonal pan Lejb z Telče tím, že dekoroval tóru, přispíval na provoz synagogy a pečoval o sirotky. Řadu z polenských macejv tvoří jen prostý kámen, žádná funerální plastika, jen výpověď o životě jednoho jediného a jedinečného lidského osudu. Tím jak jsme každý jiný, nemůžeme být stejní. Ravi Nachman říká, BigBoss musí nejlíp vědět, proč tě sem poznal. My to nepoznáme. Ale ty koukej poznat, co má s tebou za plány. Ty jedinečné a konkrétní.  Protože ten prapůvodníé, kvůli kterému došlo ke stvoření světa, je dokonalost tóry. Ne aby byla studována, ale abychom ji žili.
 

            Takže pro letošek máme asi všichni jasno. Přistoupim, Heřmánek, Žamberk (to je taky nářez) a Polná., Pevně  také věřím, že na sklonku přístího roku, po zapracování i historických detailů z rukopisů a kronik, vznikne s přispěním hejtmana Kraje, kde se objímaji stromy, vznikne velmi precihzovaný „Průvodce“ nejen po polenském hřbitově, ale především po polenském životě a živlu židovském.

Nu a zítra odjíždíme do Holešova, trochu užít festivalu, trochu pozdravit staré známé a maličko pohnout s těmi zhruba 1600 doposud nezaměřenými a z toho důvodu pochopitelně nezpracovanbými náhrobky. (Derech maclijach)                červenec 2016;

==================================================

Přitahování (číslo: 03-16)

            Už jste také zjistili, že svět neřídíme? Že jsme pouze vždy přitahováni? Do situací a k „dění? Později pak sive zpravidla tvrdíme, že totak bylo čirou náhodou, ve skutečnosti k tomu však dochází Nenáhodou…

Za tu chvíli, co uplynula od zveřejnění posledního Zpravodaje, si nás po téměř deseti letech a rozhodně nikoli náhodu přitáhly Bosky a také pražská tumba. Hřbitovní sezóna je v plném proudu, a prázdniny před námi. Na portálu Kešet/Chewra jsme pro vás připravili drobnou novinku.  Vedle skenu úvodní  zhruba stovky stránek klasického a nejstaršího českého hřbitovního díla od Otto Munelese, také systematičtější nabídku zpracovaných lokalit.

            Ale zpět k přitahování. Dojedete do Boskovic a on z toho vyjde článek-povídání. Ten článek se ujme, a do tří dnů pak e-mailem přichází zpráva, že se možná podaří kvalitnější zaměření celého boskovického hřbitova a také jeho poctivá fotodokumentace.  Mám z toho radost. Hlavně však z toho, že se  jakoby pořád pomalu ale už synergicky či synergičtěji  začíná plnit to, o čem jsme hořce „plakali“ ve Zpravodaji minulém.

            Sedíte na schůdkách domku bývalého boskovického ghetta a mimoděk se zmíníte, že máte rád přesně ty příběhy, kdy  židovka Zuzana trochu nestydatě vyhrnula u Vážné studny sukni, aby sousedce sokyni ukázala svoji holou panímandu. Za to ji pak popotahovali za rušení veřejného pořádku a dokonce jí i nějakou to zlatku na pokutě vyměřili. Jenomže ani matriky ani jejich vylupovači už neprozradí, kteráže to Šošna vlastně byla. A i kdyby prozradily, stav eroze v Boskovicích je rok od roku děsivější.  Tam už lze zachraňovat skutečně jen poslední za pět minut dvanáctky. A přitom tak kámen kdysi zpíval. I ten opukový!!  Jenomže opuka snadno opuká.

Naki kapajim, zach u-bar levav
mi-vten imi jac´ati
tum w´jošar derech lidroch
hadrichuni avoti
nofši be-tov talin tikwati
emunatam haja emunati
zachram li-vracha lahem todati
ata hine bati
levadi niš´arti lehagid lachem
ze cijon macevati
natan šmi ze zkari
we-ze makom kevurati
(tanceva)

=====

Sem uložili
v důstojnosti šedin (jašiš) potomka z výhodnku Upřímných..
bezúhonných rukou a čistého srdce (parf. žalmů)
jsem vyšel z mateřského lůna
a rodiče mi kladli na srdce, abych se ubíral (derech lidroch)
jen cestami bezúhonnosti (tum we-jošar)
a ve snaze, aby má duše odpočinula u pokoji
stala se jejich věrnost Nebi i mojí
Abych jim poděkoval za jejich blaženou památku
odebral jsem se nyní (za nimi).
Jen jediné jsem tady zanechal, vám na vědomí,
hle tenhle náhrobní kámen...
Říkali mi Natan, a tak si mně i pamatujte...
A tohle je můj hrob...
(tanceva)

Sedíte, a nějak vám dochází, že život není špatný. Jen krátký. A hlavně, že naše nekrofilie není až tak úchylná. Ti nebožtíci taky uměli vykasat sukně. Až toho bylo po celých Boskách pozdvižení téměř hodné zápisu do kronik. Přesto o nich rabi Nachman z Breslavi prohlásil to, čemu je dobré rozumět správně.  „Jestliže si Sladký požehnaný dal už tu práci, že ti dovolil přijít sem na tenhle svět, máš tu nějakej úkol…“ Samozřjmě, že  prizmatem EET, běženců a Brexitu anebo prizmaty jinými, jimiž je nám i vám dáno koukat okolo sebe, položíte otázku: „To platí tenhle rabínův koán třeba i na Hitlera, Stalina a další bilderbergy???“ – Ovšemže plat! NA ně i na ostatní. Jenomže za předpokladu, který rav Nachman zná úplně automaticky a tudíž vůbec nepovažuje za nutné ho připomenout. Za předpokladu, že poznáváš, respektuješ a naplňuješ  tóru, což se o výše jmenovaných nedá říci tak docela spolehlivě. A stejné je to i s tím, jak to bude vypadat za turniketem.  Krásně o tom hovoří jeden ze žambereckých epitafů. Nic nepomáhá, pokud člověk nekoná. Ani naděje ani „spasení“ ani Tunel světla a život po životě se nedá koupit. Ani draho bigotní poslušností těm, kdo s nadějí na posmrtno kšeftují, ani levno, že si pro sichr namluvím, že něčemu věřím.  To, hergot nijak nepomáhá  - tedy psychicky možná, ne však v reálu. V reálu to potřebuje ještě o fousek víc. Občas vykasat tu sukni anebo se nechat volně přitahovat. Ostatně i Pirkej avot učí, že micva i avejra  přitahují další:

Když začal být Josef postrádán, pozvali ho až na *Vrcholky hor,
takže vydechnul a skonal smrtí všech upřímného srdce
a v koruně šedin, sytý již dní se připojil ke svým prapředkům,
aby se také potěšil a pokochal tím, o co se opíral důvěrou a nadějí.
O co se opíral, to dosvědčují zřetelně všechny jeho laskavé skutky.
Ne nadarmo mu mezi sebou říkavali *dokonalý cadik.
Vůči lidem se choval přívětivě, s pochopením a soucitem.
Byl proto zvolen za hlavního představitele zdejší Chevra kadiša,
kde potom ještě více působil altruisticky a pomáhal potřebným.
A protože mu vždycky šlo jen o čistotu srdce a poctivou službu Nebesům,
jeho *nešama teď třímá ve své pravici to dobré na věky...

(Josef Weingarten, Žamberk 024)

 

Snaha zpřístupnit i foto-katalogy nás zase přitáhla po letech znovu do Turnova. Kvůli ilustrační fotce jsme se tak opět dotkli mohelského epitafu rav Meira Böhma. Ten jen pro navnadění, a také do jisté míry kvůli ozřejmění, že na Rajčeti sinavé „přehledné galerie“ jednotlivých epitafů mohou být vám, zvědavcům a obdivovatelům k užitku.  Nesmírně bohatý náhrobek, jak svou symbolikou,
tak i množstvím titulárních zkratek... Hrob velice významného člena zdejší svaté obce. Slovní hříčky

 

=o=
Do těchto míst dne 13. marchešvan roku
„Ozve se troubení“  uložili toho, jehož světlo
ozáří dokonce i krajiny nejvyššího jasu, neboť ostříhal
Pokyny nebes, zejména pak ustanovení *brit mila.
Obřezával zkušeně a zručně. Stál také jako přední lidu
Jisroele jsa mu (laskavým) vůdcem. Spěchával také k přímluvám
do Domu modlitby a potom celičký den věnoval studiu
a výuce tradice. Takový býval náš učitel, *torani a člověk
plný skromnosti, vážený reb Meir, syn rav a ha-kacin Z. Böhma.
Respektoval a dobře znal učení talmudu (mukir de-rabanan),
pocestné zahrnoval svou péčí a byl rovněž gabaj Chevra Kadiša,
gabajem Spolku Talmud tora a gabajem chudinské pokladny. – (321) –Turnov 1819

 

A přitáhlo si nás i Slovensko. Tam se zpracovává katalog řady hřbitovů. My dostali možnost na dálku konzultovat to hezké, co se potká v Galantě.

Josef Šemuel Stein
syn váženého rav Fejvla
==o==
(J) Poznejte něco o tom, co tu odpočívá v rakvi,
(w) a o tom, co po něm pozůstalo, abychom to pamatovali!
(s) Zkusil toho stejně tolik jako lidé ze Sáron
(p) jsa živ z toho, co pořídila jeho ruka.
(Š) Veškerou svou naději skládal ve Svatou skálu
(m) a do svých sýpek snášel jen to, co poctivě vydobyl vlastním plahočením.
(w) naopak ještě hojně rozdával chudým a potřebným,
(a) takže Lid věrných žil blaženě a vzmáhal se,
(l) byl považován za důstojný a chován v úctě.
(Š) Ten muž je pryč a ukryt tam, kam oko nenahlédne
(t) jako by ho kamsi uzavřeli, vyhnali, neboť opadla jeho tvář,
(j) Přesto celé zástupy stále ještě připomínají (*jagidu)
(j) jeho potomkům a těm, co k němu náležejí, jeho věhlas. (j*ad wa-sem)
(m) Světlo tohoto člověka vprostřed těch, co ho znali, nikdy nepohasne.

 A ještě jedno přitáhnutí. Hřivčice. Dnes už mají kvalitní obvodé zdivo, pomník a také několi vztyčených náhrobků.

Přistoupim badatelům

Přistoupimská část  naší práce (v časovém oblouku mezi oběma posledními zpravodaji) se chce věnovat jedinému. Stojí za to číst i hebrejštinu tam, kde latinka naznačuje, že toho víc nepotřebujeme. – například bachur není mládenec, tam není sprostný – Jerusalémové (693) anebo Stránská (696) „ad tamam“, také titulatury rozepsané do akronymu a plno dalšího – toto vše  plánujeme po letní části hřbitovní sezóny dát do pdf souborů a poskytnout i vám.  (677)

Info-blok

            25-27. května –  Třetí návštěva Přistoupimi. Na hřbitově čistěji a hlavně krásně. Bouřky (které zatopily celým Čechám i Morvě) vyhnaly i nás.

29-30. května -  Závěr května 2016 přináší nové poznání. Snad i na základě dialogu s poutnky. Doposud jsme prý málo pamatovali na zájemce o pouhou krásu židovských hřbitovů. Jakoby ten, kdo nehledá, nebádá, nevědátoruje, nedostal šanci se jen tak projít hřbitovem, a zatavit u toho náhrobku, který ho zaujal.  Pravda na řadu zajímavých skutečností  upozorňujeme, pokoušíme se  upozornit (videa), ale pořád nebyly zachyceny celé foto-soubory. To jsme se rozhodli napravit tím, že nyní celé takové“přehledy“  (pochopitelně v kvalitě jakou tehdy povolily povětrnostní podmínky)  najdete na jednom místě. A my vás na ně vedeme z hlavního seznamu.

            2. června se objevuje zpráva o plánované obnově synagógy v Jirkově. Objevuje se dokonce i v tisku. Názory pod článkem (řekněme pluratiní) nijak příliš nepřekvapí. Na druhou stranu - jak učí a opakuje Maharal - pravda je vždycky tak nějak uprostřed. A také profesionálně provozovaný webový katalog Košic.

            8. června nás Ne-náhoda  znovu  zavedla do Hřivčic. Hřbitůvek dostal zbrusu novou obvodní zeď, připomíná i poslední odvlečené židy z hříškovské obce židovské i ty sekulární a hlavně, došlo a ještě dojde ke vztyčení některých nedůstojně popadaných náhrobníků. Do Hřivčic se na čas vrací světlo... skupina na  fcb

19.a 20. června se podařilo nafotit soubor hřbitova žambereckého. Jeho epitafy z první poloviny 19. století jsou neuvěřitelně skvostné. Budeme vás jimi postupně zásobit. Chceme se spojit také s Muzeem v Žamberku a přinejmenším jim v kůži vázaný katalog celého žambereckého hřbitova předat do data  oslav na podzim letošnho roku a třeba i jako pomůcku pro průvodcování po krchůvku.

23. června jsme také vstoupili na svaté políčko v Blevicích. Nemajíce externího blesku je soubor v této chvíli poloviční (bude se ještě dofocovat), a proto není na rajčeti. Interní pocity jsou však velice silné. Stejně jako tamní epigrafika. Dosavadní výsledky potom týdnu zpracování (a ostatního života) můžete vidět v PDF- zde.

A abyste nečetli jenom naše poněkud patetické reporty, dovolujeme si p.t. čtenářům doporučit tuto skvělou diplomku.

(Chcete-li, diskutujte na fcb-Chewře)                  (2. červce 2016)

----------------------------------------oo

Kámen, nůžky, papír (číslo: 02-16)

            Toto dětské rozpočitadlo jsme si do titulku dnešního zpravodaje vybrali záměrně. Protože přesně podle tohoto schématu jsme poslední dva a půl měsíce pracovali. Kámen je naší láskou už dávno,  ale někdy zatraceně potřebujete také nůžky - nejlépe zahradní, abyste se k epigrafickým pokladům vůbec prostříhali. Nemám problémy s nějakým tím puchýřem, dost jich včetně oděrek vzniká při kartáčování nápisů anebo při odkrývání posledních důležitých řádků epitafu v kamenité hlíně u paty některých macejv. Nepláču tudíž ani nad těmi od nůžek, jimiž je potřeba odstranit břečťan. Nesurově, jen tak, abychom se nějak rozumně dohodli s přírodou a majetkem mrtvého (jímž ta hedera helix také jest  a která navíc pomník navzdory všem pověrám o ničení kamene či nápisu spolehlivě chrání);

Tam většinou skřípu zubama.  Proč mi jedna starostka tvrdí, že místní skauti a sokoli ten hřbitov upraví, když ani za dva měsíce po slibu se daný stav nezmění. Jen mezitím  přibudou nové voskované chryzantémy v rámci státního pláče nad likvidací židů u příležitosti Jom ha-šoa.

            A skřípu zubama nad tím, proč se nedokážeme spojit s těmi, kdo se o krchůvky služebně starají, a přitom nehnou ani prstem (viďte Blanko Rozkošná), aby se i povalené poklady postavily a aby se texty na jejich křehkých deskách zachytily.

            Ale to je pořád dokola, a nechci vás tím nudit. Papír přibyl do našeho hledání a bádání jaksi navíc.  Zejména na Radouni. Ale nejen tam. Ovšem políčko radouňské, po léta zanedbávané, těžko obnovitelné, přesto nedávno obnovené či spíše uvedené do důstojnějšího stavu. Pravda už pouze jako lapidárium.  Bez jedovatosti anebo posměchu, ale jen laidárium. Dnes totiž v Radouni na původním místě najdete snad jen bránu a dobře zrekonstruovanou obřadní budovu. Jinak už tam až asi na pět výjimek nestojí  doslova kámen na kameni. Pomníků je tam o fousek víc, ale ty byly vztyčeny (a kvalitně) žel jen tak od oka. Naštěstí se v matrikách dochoval i hřbitovní index a také radouňská Kniha úmrtí. Díky  těmto digitalizovaným papírům a těm několika „čísílkům původního sudoku“, která shodou náhod stále ještě stojí na svém původním místě, se nám podařilo zpracovat poměrně přesný zasedací pořádek.

            Pravda, žel pouze poměrně přesný. Největší tragédií byly totiž obě války 20. století. Včetně té první. A tak zejména hroby haličských uprchlíků odhadujeme jen velice těžce. Na dobrodružství v Radouni vás včas upozorníme (patrně i zde – v záhlaví letošního zpravodaje,které poslouží i jako jeho „obsah“). Radouň máte v této chvíli k dispozici u nás v Databázi. Celý soubor bude zájemcům ochotně poskytnut také.

Kámen

 Rodina Diamant se v Přistoupimi objevuje poměrně hojně. Prozatím máme hroby Josefa a aNny (266), Rejcl (324), Arjeho Diamanta (535), Chajily (595) a Bedřicha (751). Kompletně ji dokážeme představit teprve po úplném zdokumentování Přistoupimi. Stejně tak jako rodinu podobným způsobem zajímavou  Jerusalem. S paní Chajele Diamant (umírá 1854) se epitaf loučí takto, a nám bylo líto se nepodělit:

Dnové tvoji zašli, léta tvá se dokončila, potemněl jas slunce, jímžs nám byla
tvá záře pohasla - záře moudrosti zkušených šedin (chochmat zkinat)
a bezpočtu laskavých skutků, natahovala ses k chudým a zoufalým tvého
lidu, neopomíjelas je a snažila ses splnit jim jejich potřeby a přání. Proto také
hořce naříkají a oplakávají tě. Zapřísahají tě : Kam ses poděla, hospodyně ?
V odpověď jim zaznívá: Opustila svoji domácnost a vrátila se domu k Otci.
Protože nadešel ten pravý čas, aby se vydala pro svoji mzdu odpovídající
všemu tomu, co stihla vykonat. Z toho, co je skryto pro spravedlivé, bude ti
vyměřeno několikanásobně a jiskra tvého žití .....

Pomalu se také chystá dokončení dokumentace hřbitova v Hostouni. Oba tamní hřbitůvky důkladně zpracovává  Kačenka Hladká-Eliášová, nechceme jí do práce nijak zasahovat, ale malou ochutnávku hostouňské epigrafiky si dovolíme přeci jenom zveřejnit.

Náhrobní pomník (cijon kever) člověka
spravedlivého a bezúhonného v každém jeho konání, miloval tóru
a proto také podporoval chudé, člověk v koruně šedin (jašiš),
vážený učitel, pan Moše Motz z Olešky
Jeho životní jiskra odešla v čistotě pátého dne dne 18. tišri 5611
(M) Z výšin se ozvalo: Moše ulehni spolu se svými předky!
(š) Tvá cesta byla plná pokoje, Proto také budeš odpočívat v Zahradě!
(h) Nás, svá dítka jsi vyučoval Nauce a Cestám života.
(M) Ale kdo nás bude učit dál: Kdo nám bude otevřeným okem ?
(o) Tvé světlo, jasné a zářící (bahir), zhaslo, aby zazářilo na nebesích
(tz) Tvá *nešome bude vevázána do Svazku života

 

Velkým snem letošní „hřbitovní“ sezóny je pro nás finalizace „zakletých“ Boskovic.  Hostouň i Boskovice mimo jiné otkáte také v dokumentárním pořadu ČT, jehož další díly snad budou odvysílány letos na podzim. A podobně je tomu i s moravským Holešovem. I ten by si už zasloužil finalizaci dokumentace. Morava je vůbec zakletá. Možná tím, jak je územně menší, bývají bolístky úměrně větší. Nicméně právě opuka v Boskovicích a v Holešově představují to největší nebezpečí. Erozi a času je úplně jedno, že si badatelé své výsledky nepředávají. Jejich cílem je pohyb a zapomnění. A cenné epitafy tak odcházejí do nenávratna.Přesto se v této kamenné sekci rozloučíme epitafem pocházejícím z Hořic. Překrásný a koncipovaný pijutek: (Harbe jegati, meat regati – ragaz savati, adej giwati -  wo-achrej muti, hopilu oti – me-la kumti, mi toch admati –o- Mache feši, we-haol nofši – mi-vor rafši, alajich tikwati – ki la-et mulati, tichje me-vijati – wo-akic me šinati…)

Mnoho jsem se naplahočil - odpočinku poskrovnu
přesycen trmácením - nakonec vydechl naposled.
Po mém skonání - mne už jen vložili
abych víc nepovstal - do lůna rodné mé země...
Že smažeš viny mé - osudná selhání,
že z jámy nečistot vytrhneš - ve Tebe doufám,
abych pak ve chvíli spasení mohl odtud zas vyjít
a procitnout ze svého spánku ...

Překrásný a koncipovaný pijutek: (Harbe jegati, meat regati – ragaz savati, adej giwati -  wo-achrej muti, hopilu oti – me-la kumti, mi toch admati –o- Mache feši, we-haol nofši – mi-vor rafši, alajich tikwati – ki la-et mulati, tichje me-vijati – wo-akic me šinati…)

Všechny dnes zmiňované epitafy si zájemci mohou v PDF prohlédnout zde.

Po dokončení dokumentace Přistoupimi vám přineseme také přehled všech „Otců zakladatelů“ – tj. zakladatelů a podpůrců jednotlivých synagóg a bejsmedrešů,  všechny donátory a podpůrce v jednotlivých pomístních obcích židovských. Jako samostatný PDF soubor. Takže bude na co se těšit. Kdyby nám to trvalo příliš dlouho, tolerujte, ale klidně pište, urgujte a motivujte.

Nůžky

Pokud sledujete naše „katalogy“  jistě jste si už nastudovali i klíč k datacím. Pravda, nezaškodí ho zopakovat i do Zpravodaje. Roky 4444  ani 8888 a další zatím nenastaly. Tedy v gregoriánském počítání ne. Vám badatelům by ty čtyři čtyřky, osmičky anebo devítky měly posloužit jako informace,  že datace je nespolehlivá, ale pokud k náhrobku přijde restaurátor, ještě ji zjistíme (4444). Anebo je parciální, a pomohly by matriky a badatelé.  Najdete-li vročení (9999) je to již opravdu nenávratná eroze – sokl, zlomek, zbytky písma. Nejzajímavější je pak čtveřice osmiček. Znak (8888) naznačuje, že náhrobek stačí pouze vztyčit a opět budeme všechno vědět.

S radostí a pýchou si dovolím oznámit, že na Olšanech k tomu dochází.Na venkovské hřbitůvky se prozatím nedostává.

Podíváte-li se nyní do katalogu z Přistoupimi anebo přímo na přistoupimskou databázi na první pohled vás zarazí vysoké procento těch  PV náhrobků –  náhrobků před vztyčením.  Ano přinejmenším polovina z tohoto rozsáhlého kontejneru dat by byla ještě vytěžitelná. Žel nejprve budou zapotřebí ty nůžky. A pochopitelně nejen ty nůžky. Taky nějaké finance, pár ochotných kameníků a vůle. Toho trého, z toho toho třetího patrně nejvíce se ovšem nedostává.  Nevadí zase až tolik, protože právě ten „nenáviděný“ břečťan umí kámen ochránit. A lidské bytosti přicházejí a odcházejí, vůle se mění a peněz je vlastně nakonec dost, je-li byť i špetka vůle…

A že jsou mezi nimi také perly, ke kterým stojí za to se prostříhat!!

(644) :  Hier ruht
Her Markus Mändl
geboren am 5. März 1794
gest. 2. November 1865
=o=
Nur manchen gab´s der huldvoll G*tt gespendet
Der Tage Fülle, Ehr und irdischen Gewinn
Doch kaum hat die Lebensbahn er vollendet
So schvand sein Name, seines Lebenglanz dahin
==
Nicht so der Edle der hier ruht im Grabestille
Ach zu früh zu Sich berief ein höher Wille
Ihm ward das Leben werth nur der Theuern Seinen
den Armen Willen, die an seinem Grabe weinen
==
Führwahr der so gelebt, der stirbt im Grabe nicht
Geist lebt fort, wenn auch sein Aug im Tode bricht
Treuer Gattin, treuer Kinder Herz
die das vollenden, was er fromm begonneth,
das Gute, Edle, dass er still gesonneth,
Die auch, an ihren Innern nagt der herbe Schmerz

(Plnost dní, úctu a pozemské zisky, už to popřává Vznešený jen málokterým. Avšak sotva i ti zakončí svou životní dráhu, i jejich jméno pomine v zapomnění, ten tam je lesk jejich zemského žití! == Ne tak ten, kdo tady leží u hrobovém tichu a jejž si Panovník z vyššího úradku povolal tam k Sobě příliš záhy. Ten mrtvý si života cenil jen pro ty, kdo mu byli nejdražší a také pro všechny ty chudé, co teď přišli zaplakat sem k jeho hrobu == A právě takový, kdo žil přesně jako on, takový neumírá a hrob ho neskončí! To duchovní, to žije dál, i když zrak už dávno pohasl. Protože věrné srdce jeho manželky a dětí,  stejne tak jako srdce všech, kterým dnes jejich nitro ohýbá palčivá bolest, ti všichni budou pokračovat a dokončí to, co zesnulý začal. Všechno to dobré a ušlechtilé o čem sníval…)

Hebrejky se potom navíc dočteme, že Mordechaj čili Markus Mendl (Mändl) mimo jiné patřil také k zakladatelům anebo zvelebitelům synagogy (menší Svatyně, jak ji podle Izaiáše označuje tradice) v Českém Brodě, že patrně býval osobností schopnou za zdejší židy jednat a byl také příznivcem a podporovatelem vzdělání.

=== hebrejský epitaf od řdk 12. ===
Poutníci slzavým údolím, dolinou tohoto života,
přistupte sem k hrobu reka nad reky, k místu odpočinku
bezúhonného, ryzího a bohabojného člověka.
Tento Mordechaj patří mezi dítka Hebrejských
a pro ně přímo v jejich středu zbudoval Menší svatyni,
okrášlil ji důstojností, nádherou a krásou.
Jeho vlastní dům býval dokořán všem potřebným chudým a nemocným,
své brány otvíral nejen pocestným ale i učencům Jisroele!
Miloval moudrost a těm, kdo ji hledali, rád vypomáhal,
ostříhaje cesty Milosrdenství, kráčeje stále jejími zákruty.
Mordechaj, žid, vyhledával pro svůj lid jen dobré..(parf.)
prosíval před svým Panovníkem o milosrdenství pro ten lid,
aby tak z plecí svého lidu nadlehčil jejich těžké břímě.
Povznesl se na výsosti, nestihna zdaleka dokončit všechny své záměry,
jeho činy i ty zamýšlené jsou však tam nahoře pečlivě zaznamenány,
ty ryzí, čisté, laskavé a laskavé činy.
Mordechaj nyní sedí v královských branách Nejvyššího krále (parf.)
odpočine ve stínu Všemohoucího, tam kde se skrývá jeho skutečná síla ...
(parf. Hab 3:4)

Nu, nestojí za to vzít ty nůžky do ruky??? Kámen se odvděčí. Ne nadarmo platí vesmírné pravidlo, že „Kdo zavlažuje, žije v zeleni“. A naopak. Přitom hluboce důvěřuji tomu, co se stalo v pradávnu, poté co lid smilnil u modly Zlatého telete. Tehdy Vznešený doporučil přinášení polovičního šekelu. Tzv. machcit ha-šekel  (shodou okolností pseudonym boskovického učence Šmuela ha-Levi. A Boskovicím by se měl věnovat jeden z nejbližších Zpravodajů také.)

Příběh je to jednoduchý a pochopitelně modifikovaný tradicí. Proč půlka šekelu neboli talentu?A opravdu půlka? To se má mince či dávka odpočítat v drobných? Anebo přeseknout? Proč zrovinka půlka? Ja snad  Sladký požehnaný k lidu laskavější  než všichni nejrůznější ministři financí? – Odpověď je jednoduchá: Co se peněz týče, není jich zapotřebí tolik. Půlka mince stačí, ale chce to vždycky celýho člověka…

A mimo jiné i díky vám vím, že by se našlo plno „celých člověků“. Stačilo by jen, nemít na svou práci či poslání pouhý papír a pocit, že to dělám nejlíp. Nezakazovat pod nejrůznějšími polo-hloupými záminkami pomoc odjinud. Prostě méně energicky, méně automaticky, méně vědecko-žárlivě a  méně profesno-sobecky, ale synergicky….         

Papír

Každý pohled do matrik anebo starých záznamů o hřbitovech, jakkoli nedokonalých a neúplných mne znovu utvrzuje o tom, jak vděční jsme kolikrát potom o pár generací později za každý takový údaj. A pohled na papíru podobnou opuku v Boskovicích (které jsme dělali kdysi před 11 lety), do Rousínova anebo do Holešova mne přímo pudí sepsat „papír“ a přitlouct ho jak Lutherovy teze na vrata každého kostela,  každé žido-organizace – ať už je to Brno versus Praha, ať už je to obec versus akciovka, ať už je to severozápad nebo jih: „Přestaňme hrabat „pod sebe“ a hrabejme synergicky do kupičky. Data jsou k nezaplacení, nesnažme se je zpoplatnit. A lidskej život je krátkej. Kratší dokonce než životnost dožívajících kamenů. Děláme to všichni jenom proto, bychom si pak na chodbách a u kafe mohli popovídat o tom, kdo je horší, kde má jakou chybu?  Který hřbitov dělat nesmí. A co je košernější.  Nedej příroda, jak to zařídit, aby se data dala zpoplatnit.  Nejsou naše, a jejich zpracovávání nás naplňuje dost. Chyby jsou lidské, tak se o nich informujme. Úkol je veliký, a synegie by bodla…“

Stav, pochopitelně, vůbec není zoufalý, je vlastně pohádkový. Jako v Pohádce o kohoutkovi a slepičce. Ale začínám věřit, že se blýská na lepší časy.

Z Turnova píšou : Ano, Aničku Sedláčkovou znám, je to stará duše v mladém těle, skvělá badatelka. Jednou o ní ještě hodně uslyšíme. Postupuje naprosto profesionálně, zrale. Budu Vám velmi vděčná za všechny rady a podněty, které jí dáte. Zpracovala dějiny jičínské židovské komunity od cca druhé poloviny 19.století, doufáme, že se nám podaří sehnat finance na knižní vydání, zaslouží si to. Nyní k jičínskému hřbitovu. Samozřejmě ráda práci poskytnu, o tom není vůbec diskuse,nijak si ji nenárokuji.  Akorát se nejprve zeptám zadavatele, jestli je to pro něj v pořádku. Zadavatelem bylo Židovské muzeum v Praze, zastoupené panem Danielem Polakovičem, kterému jsem výsledky předávala. Plánek hřbitova dělal kolega Kindermann. Po práci restaurátorů se něco drobně změnilo. Plánek a přehled pohřbených vyšel v příloze Historického atlasu českých měst, svazek 18 - Jičín.

 Na Kešetu můžete zatím jičínský hřbitov označit jako zpracovaný a ozvu se Vám dle odpovědi z ŽM. Jinak musím opravdu poděkovat Prozřetelnosti, že jsem před těmi zhruba deseti lety měla čas na zpracování, protože nyní už jsou některé nápisy tak poškozené povětrnostními podmínkami, že by přečíst ani nešly...

Pak ale přichází odpoveď z Prahy : pripravim ti to, vetsinou jsem seznamy zpracovanych lokalit odevzdaval 4x rocne do kvartalu, souborny seznam jsem ale pohrichu dosud neudelal, pouze kolegyne Steinova pred nejakym rokem delala seznam nafocenych hrbitovu, ktere jsme delali vetsinou spolu, ale to neni to same jako kompletni dokumentace s identifikaci. Dej mi tak tyden a pak to budes moct vyvesit na web. Jinak uz dva-tri roky cekam na spusteni portalu na vyhledavani jmen ze hrbitovu pod spravou ZOP, FZO a ve spolupraci ZMP, ale doposud nedoslo k podpisu a realizaci v praxi, zkusebni sluzebny portal ovsem uz nejakou dobu bezi na vychytavani technickych nedostatku. Na druhou stranu ti konkurenci delat nechceme, je to zalozene na jinem algoritmu a neobsahuje to (zatim) texty nahrobku, pouze prehled vsech prvku z nahrobku pro identifikaci zesnuleho (+ nahledy a planky), neco na zpusob hrbitovni databaze videnske obce (http://friedhof.ikg-wien.at/search.asp?lang=de), vyhledavaci perimetr ovsem sirsi, samozrejme obrazky a planky navic na rozdil od nich

A vzápětí z jihu Moravy: Chajele Dub ze Zpravodaje (mohutná, pískovcová macejve se sloupy - "Kdykoliv si připomenu všechna tvoje strádání, kéž seschne pravice má, zapomenul-li bych na ně....") se jmenovala Ewa a narodila se v roce 1769 v rodině Martinowes z Kostelce. Její manžel Samson Dub byl kolínský "dvorní žid" (Schutzjude) a v Kostelci měl v nájmu vinopalnu. Měli spolu nejméně Katharinu, Mosese, Abrahama a Elisabeth. Ewa Chaje Dub zemřela v 60-ti letech, na zánět jater (Leber Entzündung). Datum jsme přečetli správně, matrika s námi souhlasí.

Pokusila jsem se pohledat i slepou úvalskou Šulamit, ale tady archiv zoufale schází. Místo ní jsem "omylem" našla svatbu rodičů Vojtěcha Rakouse (Salomon a Barbara) z roku1847, tak jsem nepřišla úplně  zkrátka:). Za úvahu stojí i to, že Geršon je Šulamitčino příjmení, protože v Auwalech zas tolik rodin nežilo a jedna z nich se jmenovala Gerson. Máš tam drobný překlep v dataci, správně je to rok 5624.

(Tak takhle nějak bych chtěl poprosit Nebesa, aby se to další pokračování a vytváření nových „papírů“ ubíralo.  Uvidíme. V dalším Zpravodaji.

=============ooo===========

256 – Přistoupim (01/16)

            Začalo to lakonicky a nabralo (jako obvykle) poměrně razantní švung. Okénkem na „bůčku“ (facebooku) se  takhle zvečera nečekaně a  maličko sarkasticky ozývá paní Eva:

„Najdete mi, prosím , konečně, kde leží ten můj praděda, ještě dřív, než si tam lehnu sama?“

Takové pošťouchnutí, ale nedá mi to.  Listuju v notýsku slibů a plánů a identifikuju si ji.

„Aha, to je ta Přistoupim…“ Spolu s určením správných souřadnic na mne padají asi další čtyři jména, sliby a lokality, které prostě nestíháme. Ono se totiž dá v terénu operovat pouze, když nepadají trakaře a navíc je k tomu trochu slušnější přirozené světlo. Neboť ani auto ani nóbl techniku postranního blesku prostě k dispozici nemáme. A pak ten čas. Na který si stěžujeme až na výjimky my všichni z pronárodů, které začaly smilniti s předměty a hmotou. Ale naši Moudří nám rozumí a už dávno nás naučili, že život každé lidské bytosti se dělí na chvíle pro službu Nebesům (avoda) a na chvíle pro službu pupíku (parnasa). Jen se to musí umět oddělovat a pro tu *avoda si vymezit pevně stanovené časy. Pak i ta *parnasa najednou odsejpá nečekaně hladce….

Pohled na meteocentrum. Počasí vypadá jakž takž. Na únor dokonce poměrně březnově. Internet slibuje i dobré světelné podmínky a v divadle odpadla jedna zkouška. Proč se tedy do Přistoupimi nevydat hned?

A pak už vám všem dobře známá klasika. Dvě hoďky vlakem, necelá hodinka pěšky a stojíme u zdi. Modlitba a tzv „první bekuk“.  Díky Evě jsme ho mohli protáhnout na celá dvě odpoledne,tj. na něco více než klasickou osmihodinnou šichtu. Jejím výsledkem je lepší orientace po krchůvku, porovnání dispozičního schématu a reality, rychlé záchytné očíslování řad a hrobů, pár kalendářových pohledů, dva tisíce dřepů kvůli asi  tisícovce fotek, dodrané ruce a kila odhrnutého břečťanu.

(Opravdu „odhrnutého“. Nerveme ho zbytečně, jen ho odhrnujeme, protože kromě barvínku není nic lepšího, co by chránilo macesy a vlastně celý hřbitov před erozí a náletovou šepletí. Tam, kde se ti dva ujmou, „vyžerou“ prostor i živiny všem trnkám, mladým pajasanům i šípku, nepustí vlhkost na pískovcové štajny, akorát za čas schovají to podstatné epitaf. Ale to je holt přesně podle slov Kazatele : je čas zarůstání a čas odhrnování. Ale vše v respektu! Protože vše, co se tu nachází (tedy s výjimkou  mrtvých koček, stavebního rumu a kytice voskových chryzantém „služebně“ sem položené v den loňské Památky šoa) patří „jim“. A Jemu. I proto je nutno se chovat tu citlivěji než na vlastní zahradě. Je to totiž jejich zahrada, jejich dům života a políčko spravedlnosti…)

Evka by si přála, abychom jí našli Kieslary a jim spřízněné lidičky. Nejsme proti, ale zajímají nás všichni Spáči z Hebronu. Nechceme být jako “pionýři“ z Holešova, kteří celá léta „skotačili“ kolem hrobu Šabtaje ha-Kohen, a na obyčejné Estrle a Kopelachim se jim moc času nedostávalo, takže Holešov dodnes nemá ani schéma, ani pořádný katalog. Ale tady v Přistoupimi se nám naštěstí daří obé. Potkáváme nejen Kieslary ale i další žídky. A jejich přenádherné epitafy.

Což ale pochopitelně zjišťujeme teprve zhruba dalších osmačtyřicet hodin po návratu, kdy už stehna přestávají pobolívat, za to ale duše bolí. Otázkami a vášní. Vždyť mají-li manželé Meir a Mirl Kieslerovi tak krásný epitaf:

Zemřel
druhého dne po sobotě a pohřbili ho
třetí den v týdnu, dne 29.
nisan roku 5598
==o==
(totiž)
váženého pana Meira, syna rav Geršona Kieslera
z Přistoupimi (za*l)
Člověk věrně důvěřující Nebesům a mnoha skutků,
chlouba svých dětí a útočiště potřebných,
jídával z výtěžku svých vlastních dlaní a své lopoty
a to po všechny své dny, celý život byl svým spolubratřím
židům příjemný a u nich oblíbený. .. Kamení ze zdi zavolá
a suky ve stromech vydají slovo (hab 2:11): Kdo je
schopen stát v prorvané hradbě až do skonání ? (parf.)
Aj padla koruna s naší hlavy, naše plesání a tance se
proměnily v žal a bědování, protože jest zlomena hůl
o níž jsme se opírali - berla pomoci naší ..
Kéž je jeho životní jiskra vevázána do Svazku života.

====o===

Zemřela
v předvečer šabatu
a pohřbili ji prvního dne po sobotě
dne 8. tevet roku 5600
(13. prosince 1839)
==o==
Mirl, manželku pana Meira Kieslera
z Přistoupimi (za*l)
Žena, jejíž veškeré cesty byly cestami laskavosti
a každá její stezka plná Pokoje. Pochvalovali si ji
doma v domácnosti a velmi si jí vážili i veřejně.
Otvírala ochotně svoji dlaň chudému a napřahovala
svou paži směrem k potřebným.
Bylo ozdobou svého chotě a chloubou svých dětí.
Už jen z toho důvodu prolévají naše oči potoky slz
pro tu dvojnásobnou ztrátu. Pláčeme, protože naše
zničení nám připadá větší než celý oceán. To proto,
že skonala a připojila se k předkům veškerá naše
pýcha, radost a potěcha našich srdcí ...

… a to pořád lze obě tyhle básničky v kameni považovat za „tuctové“ ve srovnání s ostatními, jak je možné, že správce hřbitova připustí, aby tu pořád ještě tolik štajnů leželo lícem dolů, neopraveno, nepostaveno… Kdy na to konečně dojde?  A bude to ještě, než tam bude paní Eva ležet? Snad…

            Není to ale ta jediná (a vlastně věčná a na každém bejt-olámku se opakující otázka). S každým zpracovaným přistoupimským štajnem jich totiž přibývá víc a víc přibývá...

 

Hugo, Jiří a Max

Tak například, jak to bylo se založením hřbitova? Pro hledání hřbitovů i jejich historických souvislostí není nad rebe Fiedlera (za*l). Kdo ho nemá, je docela slepý. Tento „autoatlas“ židovských památek byl vytvářen panem Jiřím s tak obrovskou láskou a v době, kdy se židofilství ještě zdaleka nenosilo, že je prostě neocenitelný a po stejně nepostradatelném Hugo Goldovi vlastně nepostradatelný. Navíc poměrně přesný. I jeho základem je Gold, ovšem pokud možno ověřený, dohledaný a dohádatelný.

Co tím míním? Panu Hugo Goldovi v letech, kdy jeho „encyklopedie“ židovských obcí vznikala (což byla tak 20-30. Léta minulého století) , posílali své příspěvky jednotliví badatelé, regionální historikové i kronikáři. Někdo něco odfláknul, jiný maličko přehnal. Pokud přispěvatel židovské historii fandil, klade historii židů co nejhlouběji do středověku, kdo to bral tak trochu jako badatelskou fušku, spokojil se s informacemi kusejšími. Jinými slovy Gold je neocenivý zdrojový text, který potřebuje revizi a chladnou hlavu. Tu pan Jiří spolu s neodolatelným smyslem pro nadhled a úsměvnou toleranci měl. Tzv. „Fiedler“ je tedy ověřený a doplněný vylepšený Gold – pravda velice heslovitý. Prostě ten „autoatlas“. Veškeré další publikace vydané na toto téma po Fiedlerovi,  už jen faktograficky vykořisťují práci tohoto skromného cadika.

Tudíž chci-li něco vědět o Přistoupimi, první nasliněný prst míří do Fiedlera. Pan Jiří mi vzkazuje : Hřbitov je 60 m VSV od bývalé synagogy, poblíž bývalého obecního domu židovského. Byl založen pravděpodobně někdy v druhé polovině 18. Století (údajně 1785), rozšířen 1847. Pohřby z Českého Brodu a širokého okolí….

S tím také vstupujeme na hrobou prsť přistoupimského bejt-olámku. Tzv. 19. Století (tj. druhé rozšíření) je přinejmenším zde zcela patrné. Nejn díky typologii macejv, ale především žalostným stavem mohutných obelisků, kterým se nikdo nevěnuje. Trochu nás ale zarazí, když narazíme na první dataci z roku 1751. Jde o omyl, kamenický překlep, nebo čteme špatně? To bychom se dostali o pár dekád před údajné založení hřbitova. Jenomže je třeba spolupracovat i s advokáty. Především advocatem diaboli, a podezírat se při dokumentaci štajnů, že vidím to, co vidět chci, zatímco realita je jiná.

 Rok 1751 se hebrejsky počítá jako rok 5511, a *jud (desítka) se na pískovci může snadno zaměnit s poškozeným *nun (50). Kdybychom tedy pouze četli špatně (chtěli vidě+t hlubší dataci) a bylo to skutečně *nun, pak jsme  až v hebrejském roce 5551 a to odpovídá roku 1791 – a údaj o údajném založení v roce1785by platil.

Jenomže postupně docházíme k dalším a dalším kamenům, které se blíží hlouběji a hlouběji k roku 1725. To už jeden znejistí. Takové kapacity jako pánové Hugo a Jiří? Že by se mýlili? Navíc štajny jsou krásně čitelné. Co s tím? Lapidárium? Nově objevené kameny? Skutečně nedopatření?

O případné lapidárium z jiného, komunisty mezitím  zrušeného hřbitova, by klidně jít mohlo. Tuto cestu s oblibou volí na Moravě pod „rukovódstvom“ pana architekta Klenovského, který bez skrupulí píchne volně nalezené macejvy na flek, který mu připadá  esteticky prázdný, aniž by upozornil na to, že s „korunami cadiků“ manipulovalo.  Jak jsme toho svědky například v Třebíči a Osoblaze.

Asi počítá s tím, že celá svatá prsť je lidu Jisroele společná, takže na konkrétním hrobovém místě nefrčí. Docela rád bych ho (zejména, když je z té Moravy) poslal, aby si něco podobného zkusil na Strážnicku anebo v okolí katolické Břeclavi a píchnul Novákovic kámen na hrob Dvořáčkových.

Stejně tak by mohlo jít o nově nalezené kameny, které si odpočívaly pěkně lícem dolů do dýchající hrobové prsti pod záplavou břečťanu. Jenže kamínky stojí víceméně jakoby na svých původních místech, jejich sled plynule navazuje na ty, které  určitě „skryty nebyly, mnohé jsou usazeny v zemi už pěkně „vrostle“ a některé z nich zachycují některé i starší fotky hřbitova. Že by skutečně nikdo před námi nezkoušel kameny přečíst a datovat?

Jdeme tedy do Golda. A tam jako z udělání informací také jen pohříchu málo. Spolupracovník pana Huga – pan Jaroslav Rokycana, jindy poměrně řečný, se ohledně Přistoupimi vyjadřuje doslova macešky. Jediná stránka – navíc věnovaná především 19. Století. A pak už následuje abecedně příslušná Příbram.I zde se dočteme: O hřbitově postupimském, který pochází z roku 1785 napsal obšírnou monografii archivář J. Miškovský. (Mimochodem inspirace pro hledače v archivech a muzejních knihovnách – co se po tom titulu poohlédnout?)

Nejistota tedy trvá dále. A náhrobky staršího data stále přibývají. A teprve potom přichází ten požehnaný záblesk. Nikoli *jud a *nun, desítka a padesátka. Co když je to jen špatně přečtená a zapsaná dvojka? Která se v rukopisech občas docela ráda zamění?! --  Pak by ale datum založení hřbitova připadlo a bylo již od Goldových časů (ale s překlepem) směřováno k roku 1725 !!!  Což má nejen svoji logiku (a své kamenné svědky), ale i svoji oporu v listinných pramenech,která slovy Rokycanovými dodávají (nyní už daleko smysluplněji než po té pětaosmdesátce) : K uspíšení zřízení hřbitova přispěla morová rána, která v tom okresu od roku 1713  zle řádila. Kupní smlouva byla uzavřena s Václ. Vrat. Dohalským a Nathanem Löblem (kterého snad někdy v brzku také najdeme)…

            A jsme konečně doma. Čteme správně, nejde ani o lapidárium, a ať už náhrobky před námi někdo přečetl a ví totéž, co my, hřbitov byl skutečně a vlastně prokazatelně založen roku 1725 meno 1726, jelikož Václav Vratislav Dohalský žije právě v té době a po kádrových škraloupech své rodiny během třicetileté války je konečně roku 1726 povýšen znovu do panského stavu a roku 1729 dokonce do stavu hraběcího.

           A tak nás pánové Hugo, Jiří a dědeček Max, a madam Wikipedie spolu s anděly a korunami cadiků nakonec domů dovedli. Zalistujeme-li v publikaci Rozkošná-Jakubec – Židovské památky Čech – tam jsou už údaje ohledně Přistoupimi uvedeny aktuálně. Totéž potvrzuje i Židovské muzeumústy Dannyho Polakoviče .  hřbitůvek byl založen za moru v r. 1713, z r. 1785 je známá zmínka o jeho rozloze v josefinském katastru. Informace z Golda je lapsus z pera J. Poláka-Rokycany, omyl u něj obvyklý. V příloze Ti posílám příspěvek Josefa Miškovského (pod pseudonymem J. M.) z r. 1910 o vzniku a stáří přistoupimského hřbitova.Navíc v kolínském Státním okresním archivu je fond Pohřební žid. bratrstvo v Přistoupimi, kde se nachází hrobová kniha z let 1864-1939, možná evidující i hroby starší.Hodně zdaru. Kéž by synergie fungovala častěji. Pravda, kdo se neptá, ten se nedovídá…..

Přehled náhrobků vročených před uváděné datum 1785:

033 – Berl ben Josef (1726) // 038 – Jehuda ben LIberl (1727) // 039 – Šemuel ben Jisroel (1753) // 040 – Gnendl bat Jehuda z Kostelce  (1729) // 046 – Jitl bat Gutman (1751) // 102 – Eli z Kostelce, šames (1782)  // 106a – Gitl ešet Berl (1761) // 106b – Berl ben Benjamin  (1751) // 108 – Esterl ešet Lejb z  Poříčan  (1747) // 109 – Ajcik ben Meir z  Plaňan (1751) // 110 – Serl bat Lejzr z Brodu (1747) // 115 – Jitl ešet JIcchak (1728) // 125 – Sender ben Moše z Lípy (1766)  // 134 – Jitl ešet Gutman Greschl z Prahy (1745) // 137 – Fajgele bat Reuben z Plaňan (1747)  // 139 – rav Josef z Vykáně (1741) a další  ---- (Snímky pro ověření v plné velikosti si stáhnete zde)

Přistoupimský Werther

            Řeklo by se venkovský židovský hřbitov. Kousek pod Českým Brodem (byvším Brodem Biskupským – od roku 1268 povýšeným na město). Ale tím, jak jsou všechna židovská pohřebiště jaksi „na věky“, zjišťujeme, že  minimálně pro zdejší židy nebyla Přistoupim žádnou zastrčenou vískou. A že jich tu leží! Snad z celého myslitelného okolí – od okraje Prahy až skoro ke Kolínu – z Vykáně, Černík, Močedníka, Třebovle, Voděrad, Škvorce, Kostelní Lhoty, Limuz, Svojšic, Hradišťka, Kšel, Úval, Počernic, Horoušan, Sadské, Poříčan, Plaňan, Masojed a Poříčan.

            Jako každý bejt-olámek i zdejší má svůj epigrafický vývoj. A s nejkvětnatěji pěstovaným uměním epitafu se i tady v Přistoupimi setkáváme v polovině 19. Století. Rytmické kamenné básně, přesně podle pravidel *hespedu. To čím se vymyká tento i nad právě tyto epitafy. Posoudíte sami.

            Možná by ani nemělo smysl podrobně je rozebírat. Náš „Přistoupimský Werther“ za to ale přeci jen stojí.

            Mohutná pískovcová macejva dekorovaná symbolikou sloupů – Stromu života, a tesaná nákladně reliéfním písmem patří paní Chaje Dub. Nechci vás poplašit svým neobjektivním horováním, a tak pojďme rovnou na něj. Snad jen jediná poznámka na okraj. Právě pro tyto texty a pro celou tuto epigrafickou kuturu stojí za to, zachytit každý znak a nezpracovávat pouhé „telefonní seznamy“ nebožtíků pro módní genealogické účely, s maximálním vypíchnutím těch „zajímavějších“.  Ale o tom píšeme hned v úvodních pasážích našeho portálu.

Kdykoli si připomenu všechna tvoje strádání, kéž seschne
pravice má, zapomenul-li bych kdy na ně....
Pojďte, seběhněte se /11/ synáčkové moji, povstaňte dcerky
a z vašich retů kéž se prodere nářek a bolestné vzdechy!
/12/ Povolejte plačky (k nářku) a pošlete ke všem moudrým
a prozíravým (ženám), aby se tu shromáždily. /13/ A aby
oplakaly a vzdaly patřičné nářky a hořekování pro (smrt)
té ušlechtilé dcery /14/ (Plakaly) nad tím, jak byla do zkázy
a pohubení uvržena ta rozkošná mezi dcerami Jisroele
/15/ Synáčkové moji milí, nebojte se pozdvihnout hlasu nad tím,
jak byla ze svého hnízda vyhnána vaše milovaná máti !
/16/ Ty nejkrásnější, nádherně rozkošná mezi dcerami lidskými,
jak jen tě poničili! /17/ Laňko milostná, lásko moje od mladosti
mé, jíž jsem si věrně zasnoubil, /18/ položil si tě na srdce
jako nezlomnou pečeť, proč se ještě dál plahočit světem
proměněným v nelítostnou poušť ? /19/ Tvé děti zůstaly
bezmocné, bloudí svým zoufalstvím jak bezradné stádečko.
Ó soužená, vichřící zmítaná, potěšení zbavená ... /20/ Dříve
ozářená svou spravedlností, běda, nyní sedíš poníženě
opuštění na holé zemi v krajině stínů. /21/ Bývalas nadějí
všech zoufalých a nyní jsi odešla do země zapomenutí a vůkol
jen samá hrůza. /22/ Leč proč jsi smutná duše má, a proč
se kormoutíš, opaš se silou a utěš se ! /23/ Utěšte se i vy, dítky,
praví váš Otec, upřete pohled ke Skále uzdravení ! /24/ (Vizte)
přeci) kolik blaha, jež je od věků odloženo spravedlivým, bude
také mzdou za všechny její skutky....

Každý epitaf, dokonce i ten nejjednodušší – iš tam we-jašar – čerpá textově z bible, buď přímo  anebo volnějším  paráfrázováním. V kamenném příběhu paní Chaje je jich mnoho a často těch méně tradičních. Začíná to již klasickou paráfrází žalmu „Při vodách babylonských“ – v originále „usychá pravice“ pro zapomenutí toho, co připadlo na Jerušalajim, zde při zapomenutí všech pohnutých peripetií života milované Chaje.

Stejně tak povolání plaček nacházíme u „proroka hořkého pláče“  Jeremiáše téměř doslovně stejně jako v našem epitafu, včetně narážky na nenahraditelnou ztrátu a také otázky – „Není to všechno snad mimo jiné také pro moje viny?“  (jer 9:17 -   Svolejte ty, co naříkají, ať přijdou, ty zkušené při pohřbích, ať se dostaví, … aby slzy tekly z očí našich a víčka zalila se vodou …)

Podobným způsobem je  řešena i naše „klilat jofi“ jako kombinace Ezechiele a Threni. (ez 27:3 + thre 2:15).  V následujících řádcích 17-20 snadno rozeznáte názvuky Velepísně, ať už jde o pokládání pečeti na srdce anebo o bloudění ve stopách pastýřů. Vzápětí se autor eulogie inspiruje u Izaiáše – „Ó soužená, vichřicí zmítaná, potěšení zbavená … (iz 53:11), kdy nemůžeme vyloučit ani skrytou narážku na naději – zase tě vzdělám na karbunkulích a synové pak tvoji znovu vyučování budou od Hospodina a hojnost pokoje míti budou …

Dvacátý řádek zas pro změnu cituje Izaiáše. (3:26) a krajinu temnoty najdeme u Jóba (jb 10:22) – Do krajiny tmavé, krajiny mrákoty stínu smrti, kdež není proměn, jenom to temno …

Od dvaadvacátého řádku, přesně podle pravidel *hespedu – promluvy nad mrtvými, se truchlení mění v naději. V našem případě nádhernou citací 45. žalmu  - „Proč jsi smutná duše má a proč se kormoutíš? V kombinaci s parafrází žalmu 88., který je celičký takový jakoby pohřební.  Zdali učiníš zázrak a mrtvá vstanou, aby tě dál oslavovali?  Zdali ve známost přichází ve tmách tvoje divy a spravedlnost tvá v zemi zapomenutí? (*erec nešija);  

A tak jak autor od Izaiáše čerpal obrazy chmurné, sahá nyní i obrazům naděje: Tak jako roucho sžíře mol a vlnu zase červ, spravedlnost má a spomožení přetrvá generece. Probuď se a oblec se silou, rámě Hospodiovo …  (iz 51:8-9)

Závěrečné (vlastně klasické) zmínky o množství dobra a blaha připraveného od stvoření pro všechny *cadikim už najdeme v celé řadě zdejších i dalších epitafů. K tomu snad jen tolik, že tradice- právě tím, že ono množství blaha (rav tov ha-cafun) je zchystáno již od samého stvoření, nejlépe popisuje židovský pohled na život a na smrt. Nejsme tu, abychom dosáhli spasení, ale abychom nějakým způsobem a to pokud možno tím pozivitním naplnil podstatu stvoření. Nejsme oblíbené či zlobivé bílé a černé myšky ve Stvořitelově akvárku, jsme tu od toho, abychom konali a uskutečňovali, tvořili (podobně jako On) a o zbytek je už dávno postaráno.

Velké příběhy drobných životů

            Milosrdenství a soud – dva sloupy vesmíru. Proto kvůli vyváženosti ještě jeden epitaf… Z úst dvou až tří svědků vyhledávati budete svědectví, učí tóra. Těch svědků kvality židovské epigrafiky je zde v Přistoupimi 797. Ale než je jejich správce všechny vztyčí, a než dočteme i stojící zbytek, ještě chvíli to potrvá. Mezi těmi zhruba osmi stovkami nápisů najdete i jeden, který si my „nekrofilové“ při zpracovávání jednotlivých lokalit ukládáme do alba označeného „příběhy života.“  Komentovat ten příběh nijak nebudu. Mluví totiž sám za sebe. A tiché poděkování Kochavi, za práci na překladu.

Hrob neprovdané
paní Šulamit, dcery
váženého a proslulého
rav Geršona z Úval
Bývala ctnostná a vážená, a trpělivě snášela
následky svého oslepnutí, když jí v mládí
trní nešťastně vypíchlo obě oči. Trpělivě
až do svého stáří, kdy ve věku 79 let, syta
již své slepoty skonala. Pohřbili ji pak
dne 22. elul 5564.
(tanceva)

(pozn.  Oba epitafy si můžete i s jejich  heb. originálem stáhnout v PDF-verzi)

Přistoupim:  Zdokumentovaná z poloviny. Chystáme se tam co nejdříve v nejbližších měsících letošního jara dokončit zejména haskalové epitafy, zjistit, kolik poezie je ještě skryto pod záplavami  břečťanu a dokumentaci finalizovat. Hodně záleží na počasí a možnostech ubytování.

---------------- 25-02-2016 --------------