Zkuste si pozorně přečíst tabule upozorňující náhodného návštěvníka na starobylost, poetiku a krásu některých hřbitovů. Pozor na ně!! Někdy (jakkoli „bona fide“ – v té nejlepší vůli) hlásají bludy. Respektive – neřeknou plnou pravdu a vystačí si léty opisovanou a již zaužívanou frází: symboly na náhrobcích vyjadřují postavení anebo povolání zesnulého. Nic proti tomu, to je svatá pravda, jenomže ne celá. A tak se mi v Jiřících stalo, že přišel jeden místní občas s otázkou: „Prosimvás, co je to za nádobí, co maj na těch hrobech, to bylo mezi nima tolik kotlářů. Já myslel, že tohle řemeslo měli pod sebou většinou cikáni… A ta s tim kyblíkem kytek, to byla květinářka?“Symboliku židovských náhrobků lze obecně rozdělit do čtyř skupin.
a- symboly odpovídající „synagogální“ funkci zesnulého, tj. jeho postavení a úkolům, které zastával v liturgickém životě židovské komunity. Panuje obecné povědomí o dvanácti Jákobových synech a dvanácti pokoleních Jisroele. Bible se také zmiňuje o Aharonově kněžství a o zvláštní (kněžské) čeledi mezi syny Jisroele -- čeledi levitů. Tradice potom dodává, že Národ v průběhu svého vyhnanství ztratil přesný přehled o tom, kdo z které čeledi pochází, a jenom (podobně jako svatý šabat) se po staletí exilu nikdy nezapomnělo na přímé potomky Aharonovy, (kteří jako jediní směli na sebe přijmout i čestný úřad velekněze - hebrejsky kohen gadol – odtud kohanim), a také na čeleď synů Levi. – levity.
Kohanim. Judaismus učí, že největší předností člověka (na rozdíl od ostatních bytostí) je jeho schopnost spolupracovat s H-spodinem při správě a zvelebování světa. Na druhou stranu - za největší dar Nebes (zmiňovaný dokonce několika biblickými pasážemi doslova jako poklad) je považován déšť, který dává vzrůst chlebu... Člověk má z takto nabytých darů (tj. vezdejšího chleba a následného zisku, který mu „jeho všední chléb“ přinesl) oddělit desátek a ten alespoň symbolicky vracet skutečnému Tvůrci a Dárci, tj. Nebesům (mimo jiné také skrze skutky milosrdenství vůči méně šťastným souputníkům po téhle planetě). Předkládat obrazný chléb Nebesům, komunikovat se Vznešeným a očišťovat Lid od jeho případných selhání, je hlavním úkolem kohena (velekněze). Kohen také zprostředkovává zpětné požehnání Nebes pro Lid Jisroele a to tzv. duchanem- velekněžským požehnáním /Nu 6:23-26/ během kterého spojí ruce tak, jak to vídáme na symbolech vytesaných na židovských náhrobcích, nechal si „do dlaní“ skanout požehnání Nebes, potom ruce vztáhl k lidu a pronesl ona nádherná slova: Požehnejž tobě H-spodin a ostříhejž tebe. osvěť H-spodin tvář svou nad tebou a buď ti milostiv. Obratiž H-spodin tvář svou k tobě a dejž ti pokoj…
Levité - řečeno hodně lakonicky – přisluhovali v chrámu kohenům a dbali o všechny náležitosti týkající se Stánku úmluvy, Chrámu, oltáře a veškerého provozu Svatyně. Jak již bylo zmíněno výše, největší poctou pro člověka je nabízet chléb Nebesům. To však nemůže provést člověk rituálně nezpůsobilý, člověk obrazně se špinavýma rukama. Proto bylo jedou z povinností levitů, pomoci kohanim umýt si ruce a očistit všechny jejich již vykonané kroky: Umývati budou z něho Aharon a synové jeho ruce a nohy své, když vcházeti budou do stánku úmluvy, umývati se budou vodou, aby nezemřeli, aneb kdyby přistoupiti měli k oltáři, aby konali b-hoslužbu a zapalovali světlo Přiblížení se k H-spodinu /Ex 30:17/ -- H-spodin oddělil pokolení Levi, aby nosili truhlu smlouvy H-spodinovy a aby stáli před H-spodinem k přisluhování a k opěvování Jeho svatého Jména /Dt 10:8,9/.
A právě z této služby, úzce provázané s čestným posláním a symbolikou chleba, se do symboliky židovských náhrobků dostávají nejrůznější podoby tzv. levitské soupravy – tj. džbánu na vodu a nádoby, která očistnou vodu zachytí (protože voda, která smývá nezpůsobilosti a selhání již nedokáže vzbudit nové símě… a není tudíž vhodné, aby stékala na zem jen tak…)
Dalším důležitým znakem, kterým se židé identifikují se svým posláním, se svým způsobem života a především s B-hem, je smlouva. Smlouva nejen zjevená v Zákoně, ale také na jejich těle – smlouva krví, smlouva obřízky. Obřezavač (hebrejsky mohel) byl další významnou funkcí v životě obce. Motivy obřízkového nože se na hebrejských náhrobcích občas vyskytují, v Čechách a na Moravě je však tento motiv velice vzácný.
Zatímco obřízka je viditelným znakem a přiznáním se k poselství judaismu, skutečným dědictvím, nejvyšším kodexem humanity a návodem jak pochopit přirozené zákony a principy života je zjevený Zákon – psaná a tradovaná Smlouva. Judaismus věří, že všechno -- od vesmírů až po poslední zrnko prachu na této zemi bylo na Počátku učiněno slovem H-spodinovým. Z toho důvodu je slovo u Židů velice váženo a ctěno. Dokonce do té míry, že pořizovat opisy b-žího slova, vyžaduje maximální morální kredit, téměř stejnou rituální čistotu, na kterou dbají kohanim, a také značné zkušenosti – úřad opisovače byl proto v židovské komunitě také ve veliké úctě. Opisovači tzv. stamim (výraz vzniklý z akrostychu počátečních písmen hebrejských slov sefer, tefilim, mezuza – protože opisovači se v rámci své profese věnovali také pořizování mezuz a tefilin /=modlitebních řemínků/) mívají na svých náhrobcích víceznačné symboly, zpravidla svitky Zákona, někdy také knihy anebo knižní police (ty také mohou znamenat pouze studovaného, učeného člověka), dále také pero, perořízek, svícen (podle biblického verše Svíce nohám mým jest slovo tvé…) apod.
Nečistota diskvalifikuje. A proto nelze podceňovat ani to, co jíme (tedy symbolicky přijímáme z tohoto světa přírodních zákonů). Nejenže existují tzv. „čistá“ a méně čistá zvířata (je určitě rozdíl mezi býložravcem a mrchožroutem), ale judaismus věří, že zvířata by neměla při porážce trpět víc, než je třeba, protože člověk nesmí tuto planetu ovládat a vykořisťovat, ale pouze na ní hospodařit. Na všechny tyto skutečnosti dohlížel a zvíře předpisově porážel tzv. košerák (šochet), který se zpravidla ujímal i funkce dohližitele nad „košerností“ židovského života (bodek, mašgiach). Jeho symbolem je dlouhý „košerácký“ nůž. /také tento symbol je v Čechách a na Moravě velice vzácný./
Vesmír samozřejmě stojí na hlubších skutečnostech než na správně zakošerovaném skopovém. A také -- ne všichni členové komunity na to skopové měli dost prostředků. Judaismus proto od svých prapočátků pečuje o celek, o celou komunitu a zejména o všechny její handicapované členy. (Spartánské metody zabíjení pro válku nepoužitelných chlapečků, jsou mu na hony vzdálené.) Milosrdenství a soud!! Dva andělé židovského života… O charitu a podporu sociálně slabších se v židovské komunitě starala celá řada organizací. K nejznámějším patřila např. tzv. Chevra kadiša. Úkolem těchto organizací je shromažďovat potřebné zdroje a prostředky, hospodařit s nimi a vytvářet zdroje nové. Do jejich pokladny však přispívají všichni členové obce. Být pověřen funkcí správce charitativní pokladny (heb. bajal cedaka) znamenalo tak neuvěřitelnou poctu, že není divu, že se symbol kasičky objevuje i na náhrobcích.
b- symboly s hlubší biblickou symbolikou (stromy, svíce,,sloupy, rostlinné motivy, koruny a některé figurální motivy /na českých a moravských židovských hřbitovech jev velice vzácný/ ).
Strom v judaismu není oním „klasickým“ Stromem poznání, jak ho známe v podobě lákavé jablůňky z křesťanské ikonografie. Strom v judaismu se především tóra (soupis principiálních zákonů harmonického života na této planetě a podle tradice „formulář“, podle kterého se Všemohoucí rozhodl stvořit Vesmíry.) a moudrost v tóře obsažená. Neboť stojí psáno: Stromem života jest těm, kteříž jí dosahují /Př 3:18/
Zároveň může být i symbolem spravedlivého života, neboť v Zákoně stojí: Spravedliví jako ratolest zkvetnou a ovoce spravedlivého jest strom života… /Př 11:28-30/ ; Spravedlivý jako palma pokvete /Žalm 92:3/ ; jako strom štípený při tekutých vodách jest ten, kdo chodí po stezkách H-spodinových a v Zákoně Jeho jest líbost jeho /Žalm 1:2-3/
Zcela zvláštním druhem stromu je pak palma a tzv. smuteční vrba. Motiv palmy se opět nezřídka vztahuje k ctnostnému životu (Spravedlivý jako palma pokvete..) zatímco „smuteční vrba“ tzv. alon bachot se vztahuje k událostem vylíčeným v Gn 35 – tedy ke smrti Rachel a její chůvy Debory – a časem se stal obecným znakem úmrtí milované osoby.
Rostlinné motivy rovněž nejsou pouze samoúčelně dekorativní. Květ, výhonek, rostlinný motiv – to vše vyjadřuje neuvěřitelnou naději na budoucí skutečnosti (t´chijat ha-metim = vzkříšení z mrtvých) a zároveň pomíjivost lidského bytí. Asi nejznámějším žalmem je v tomto smyslu Žalm 72. – kde se o vzkvétání a květu hovoří hned na několika místech, dále Př 11:28 -- Kdo doufá ve své talenty, klopýtne a padne, ale spravedliví jako ratolest pokvetou;
Naopak o pomíjivosti lidského usilování hovoří Žalm 103:15 -- Dnové člověka jsou jako tráva a jako květ polní kvete si, vítr naň povane a již ho víc není, aniž ho vzpomene místo jeho…
Další „podskupinou“ rostlinných symbolů jsou jednotlivé plody (piniová šištice, hrozen, granátové jablko v řezu apod.) O nich by se dalo obecně říci, že jsou to symboly lásky – lásky partnerské i lásky k Zákonu. Taková „židovská srdíčka“, protože všechna tato symbolika se vztahuje zejména k Šalamounově Písni, jež pro věřícího Žida byla rozhodně víc, než sbírkou pastýřské milostné poezie – už proto, že se v liturgii zařazuje týden co týden při vítání Princezny Šabat. (hrozen kafrový /podobný šištici/ – Pís 1:14; Aj-li se ukáže /láska coby/ počátek hroznů Pís 7:12; )
O granátovém jablku se v tradici zase věřilo, že obsahuje 613 zrnéček přesně jako je v tóře obsaženo symbolických 613 Pokynů a Upozornění.
Svíce (svícen) je dalším symbolem, který je věřícímu Židu naprosto srozumitelný, Vždyť stojí psáno: Svíce nohám mým jest slovo tvé … /Žalm 119/105) – a také Duše člověka je svíce H-spodinova /Př 20:27 – Kdo činí nepravost, zhasne svíce jeho /Př 20:20/. Tedy opět symbolika lidského života (odtud i naše české „Zhasnul jako svíčka…“) a symbolika Zákonů života tj. tóry.Koruna není, jak se někteří zlomyslní pseudo-vykladači snaží interpretovat znakem odvěké židovské touhy po ovládnutí světa, její příběh je daleko daleko krásnější. Tradice /Pirke avot 5:4/ hovoří o tom, že každý člověk v skrytu duše touží dosíci alespoň jedné ze tří korun. Koruny moudrosti (vzdělání), Koruny kněžství (duchovní a společenské vědy, filosofie apod.) a Koruny Království (kariéra, úspěch, vážnost u druhých). Na tom přeci není nic špatného. Nade všemi se však vznáší Koruna dobrého jména, a ten, kdo opouští tento svět korunován touto korunou, zvítězil nade všemi… V jiném (kabalistním) pojetí je korunou všeho stvoření Harmonie (a ta je obsažena v „Modelu harmonie“ jímž je tóra.) Koruna na náhrobku je tedy znakem moudrosti, hluboké znalosti tóry a nebo připomínkou záslužného, tichého a obětavého života – korunou dobrého jména.
Někdy bývá koruna podpírána dvěma lvy, dvěma jeleny nebo jinými figurálními motivy. I v tomto případě se můžeme spolehnout na slova tóry. Veškerá zvířecí i jiná symbolika vychází ve svých kořenech z tzv. Jákobovského požehnání, tj. z požehnání, které praotec Jaakov udílí dvanácti čeledím Jisroele v závěru první knihy Mojžíšovy /Gn 49. /
A tak bývá tradičně lev spojován s čeledí (se jménem) Juda (nebo Arje) -- a v přeneseném smyslu reprezentuje „judovství“ (věrnost zásadám judaismu); moře, plachty anebo lodi se jménem Zavulun, hadí motivy s čeledí Dan, korouhve se jménem Gád, mísy překypující lahůdkami a ovocem se jménem Ašer, jeleni se jménem Neftali (Cvi, Cvi Hirš); ratolest patří Josefovi a vlk čeledi Benjamin (Zev).
c- jejich další transformace a výtvarný vývoj, často již se ztrátou původní biblické výpovědi (dekorativní P.N., mušle, voluty apod.) Sem patří i tzv. erbovní symbolika jednotlivých rodin (Beer, Fuks, Adler a spol.) Právě na naivních orlech, medvědech a lištičkách všech Baerů, Fuksů a Adlerů můžeme doložit ono postupné míšené doby moderní se starší tradicí. Uvedenou „menažerii“ nenajdeme ani v Jákobově požehnání ani jinde v Zákoně (v souvislosti s hlubší symbolikou, jinak je samozřejmě o orlu, pardálu i medvědu řeč i v Bibli.) Stejně tak se dopracováváme k naivním květináčům (zpravidla na ženských hrobech) anebo vyloženě dekorativním růžicím, volutám, mušlovým tvarům, rostlinným dekorům apod.
Mušle si v českém a moravském prostředí dokonce vysloužily svůj vlastní příběh – svoji *agadu. Všeobecně se má za to, že mušlový dekor je vlastně kamenickým podpisem tzv. Mušlovské kamenické dílny – Jedná se údajně o lokalitu nedaleko Mikulova (ta skutečně existuje), kde se tzv. mušlovský mramor těžil, kde se náhrobky zadávaly ke zpracování a ty pak (nebo alespoň čisté „nepopsané) macevy zdejší dílna dekorovala právě svou typickou mušlí. Nejsme přesvědčeni, že je tento předpoklad historicky udržitelný, ale ať žije příběh, protože v každém případě jsou mušlovské motivy na převážně barokních náhrobcích neuvěřitelně krásné….
d- symboly novodobé.
Dobově spadají do druhé polovině 19. století a zcela zřetelně dosvědčují, jak se judaismus opustivší ghetto velice rychle učí od svého (přinejmenším formálně) rovnocenného prostředí. Sem lze zařadit většinu manýristicky zpracovaných náhrobků. pseudo-gotiku, náhrobky s více či méně zdařilými architektonickými ambicemi i některé opravdové neuvěřitelnosti (např. socha milované dcerky z mramoru a v životní velikosti v řadě skutečně opulentních „štajnů“ na židovském hřbitově v Brně) anebo vygravírovaný pohled na rodný dům, tak jak to běžně známe z nežidovských hřbitovů.
Občas také novodobá symbolika tiše svědčí o vnitřním zápase, který rodina zesnulého anebo zesnulý sám s emancipací a osvícenstvím (anebo naopak tradičními pravidly) vedli. Tak se z kdysi symbolického hada stává had Aesculapův, objevujeme i jiné „profesní“ symboly – misky vah Spravedlnosti u právníků, třecí misky u mediků, kružítka u stavitelů apod. Výjimku netvoří ani tzv. zednářsko-osvícenecké znaky, znaky v trojúhelníku (neplést s tzv. b-žím okem!!) podaných rukou (patrně revoluční symbol Bratrství- Svornosti – Rovnosti) aj.
S nástupem secese se její vliv dostává i na leštěný mramor a žulu židovských náhrobků a to nejen do „kamenického rukopisu“ nebo chcete-li do hebrejské „typografie“ ale i do ikonografie (levitské soupravy apod.) a do samotného dekoru. Kuriozní je v tomto smyslu například náhrobek, jehož boky zdobí stylizovaná secesní svastika. Druhým charakteristickým rysem haskalového období je rezignace na zákaz „zobrazování“. Žijeme ve světě technické revoluce, přišla mezi nás fotografie a tak se většina haskalových obelisků pyšní (anebo pyšnila, protože porcelán je v mrazu velice křehoučký) také porcelánovými fotografiemi zesnulých.
Na druhou stranu se osvícenecká doba (*haskala) navzdory své „projasněnosti“ nedokázala docela spolehlivě vyrovnat i s určitou provinčností, a tak se na náhrobcích můžeme setkat s velkým množstvím „zlomenin“. Zlomené růže, zlomené svíce, zlomené stromy ale také např. zlomené makovice. S novu probuzeným zájmem o antiku (respektive o romantismus) najdeme také antikizující popelnice se smutečním flórem, motiv pelikána drásajícího svou vlastní hruď /helénistický symbol sebeobětavosti a moudrosti/. Chybí jen zlomená srdce a oni věhlasní holoubci, kdy jeden vrkotá nad mrtvým druhem/družkou ).
Dvacáté století přineslo to, co s sebou přineslo. Dnešní Židé řeší poněkud jiné problémy, než tradici funerální symboliky, a tak na těch několika mála „živých“ židovských hřbitovech začínáme postupně objevovat i urny a urnová oddělení, znovu se objevují i architektonické ambice anebo jen „vyhraněnému rodinnému vkusu“ patřičně odpovídající formy a tvary.
Proč ne? Forma a tvar. To nejpomíjivější z pomíjivého. Důležitější je vykonaná cesta, vzpomínka a Koruna dobrého jména…
A docela na okraj: Víte, že gematrie výrazu koruna (620) odpovídá hebrejskému Adonoj melech – Adonoj malach – Adonoj jimloch le-olam woed (= H-spodin kraluje, kraloval a bude kralovat na věky věků) …
Ilustrace převzaty z textového úvodu k foto-publikaci Moniky Krajewske.
zpět / na úvod
