Kol bo ...
7. oddíl – Hesped – smuteční řeč

/96/

i./7.1 -- Již v tóře a v prorocích se můžeme dočíst, že lid oplakával své mrtvé a loučíval se s nimi smutečními promluvami. Naši Moudří tento zvyk povýšili na pravidlo a povinnost. Z literatury také víme o existenci profesionálních *safdanim (smutečních řečníků). A ne všechny talmudické zmínky na jejich adresu jsou zrovna lichotivé. Např. Mo.kat. 25a zmiňuje, že se někteří *safdanim brali o své „řemeslo“ dokonce i poněkud nevybíravým způsobem. Z toho také plyne rozhodnutí Moudrých, že *hesped – smuteční řeč mohou pronést nejen profesionálové, ale i pozůstalí. Šulchan aruch pak v oddílu 344 přímo uvádí, že *hesped je záslužnou branou pokynů (*micwa gadola). (a má být provedena v každém případě, bez ohledu, pronáší-li řeč profesionál anebo laik) – Nejde však pouze o ustanovení *Šulchan aruch. Již v talmudu (Jev 121a) se dočítáme, že „někdy končívali (tj. zavírali životní pouť zesnulého) rabanan , někdy safdanim…“

 i./7.2 -- Z talmudu také můžeme vyčíst, že *hesped se konával buď zpravidla přímo v domácnosti zemřelého /Ket 28a/ - dosl. „povstali a pronesli nad ním smuteční proslov přímo na tom místě…“ , anebo až na hřbitově /čteme v Semachot/, kdy rav Akiva pokynul, aby mu přenesli katedru na hřbitov, a on se tam posadil a držel promluvu za svého zemřelého syna. (Také Meg 29a a Raši označují hřbitov za místo, kde se konávají *hespedim)

V Alexandrii (uvádí spis Paer ha-dor) přenesli mrtvého na nádvoří před synagógu ve chvíli, kdy se končila veřejná pobožnost. Poté se soudci (*dajanim) a zpěváci (*chazanim) a za nimi všechen lid vydali v průvodu za marami a byl pronášen *Ciduk ha-din a navíc každý z přítomných soudců pronesl nějaký žalozpěv (*kina). Rambam si v souvislosti s touto zmínkou klade otázku, zda se tento postup dá klasifikovat jako veřejné oplakání mrtvého (*hesped be-rabim). A dál se ptá, zda je na základě toho třeba vyvodit, že pokud zemře někdo z velkých učenců, přetrvává povinnost, aby ho tímto způsobem oplakalo celé shromáždění, a do jaké míry je vhodné, aby se *hesped konal v synagóze. – Na základě výše zmíněného a také v souvislosti s tím, co uvádí Raši (k Meg 28), si dovolím tvrdit, že i Ramban klade otázku směřující k tomu, zda je sebeokázalejší „veřejný hesped“ dostatečný (i za předpokladu, že je konán s myšlenkou na zesnulého), není-li vykonán v bezprostřední blízkosti samotného mrtvého. A dodáváme, že prioritním pravidlem zůstává, že *hesped je možno konat kdekoli, nicméně zesnulý musí být přítomen.

  i./7.3 – Jak postupovat, uvede-li někdo výslovně, že si po smrti žádný hesped nepřeje? Šulchan aruch J.D. 344 a Ch.M. 253 potvrzují, že respektujeme vůli mrtvého a hesped se nekoná. – Nicméně zdrojové texty se v tomto ohledu ne vždy sjednocují. Objevuje se názor, že to se týká pouze velkých učenců (pozn: kteří odmítají *hesped vědomě jako znak velké zb-žnosti), zatímco na prosté židy se tato výjimka nevztahuje ( pozn. jelikož *hesped je micwa gadola); /97/ Zde můžeme sledovat vliv zejména *Pitchejtešuva k Šulchan aruch /J.D: 344/, kde se uvádí, že nad velikými učenci – i kdyby nakrásně rezignovali na hesped – se sluší smuteční promluvu pronést. Tak jako to učinil rav Noda vi-Jehuda nad zemřelým rav Penej Jehoša, který si hesped nepřál. Podobně to dopadlo i při pohřbu našeho rebbe Akivy Eigera… Přesto i *Pitchej tešuva konstatuje, že poslední vůle mrtvého je závazná!

Zajímavé je také řešení, které se dočítáme v časopise „Kol Jisroel“ roč. 19 nr. 12, kdy rav Chajim Berliner v Jeruzalémě na pohřbu rav J. Blasera, který si rovněž žádný hesped nepřál, hesped povolil a přednesl s poukazem na gn 23:2 : I přišel Abraham kvůli hespedu a aby ji oplakal… (rozuměj Sáru - heb. lispod le-Sara u-livkota … Jinými slovy – zesnulý sice může odmítnout *hesped (obsahující mj. zpravidla také výčet jeho předností – a proto se tomu *cadikim brání, nač ještě jednou brát do rukou a do uší to, co již dávno snad leží na „Misce zásluh“… ), nemůže však nikomu bránit v tom, aby „nad ním plakal“ (podobně jako Avraham, avinu nad smrtí Sáry) a oplakal tak svoji ztrátu a neštěstí způsobené občině Jisroele odchodem dotyčného *cadika.

 i./7.4 – Ujalo se, že třicet dní před svátky se žádný hesped nekoná. Kořen tohoto rozhodutí je v starší tradici, kdy nebylo vhodné držet veřejné *hespedim před poutními svátky (*regalim), aby příchozí do Jeruzaléma nebyli vytrhování ze své sváteční nálady. Dalším důvodem bylo hledisko ekonomické. *safdanim si tehdy nechávali zaplatit docela slušné částky a navíc obecně se ujal zvyk, vystrojit *hesped co možná důstojný. To si určité finance vyžádalo. A tak došlo i k případu, že jistá žena věnovala veškeré úspory svého zemřelého manžela – původně střádané na vykonání pouti do Jeruzaléma – na vystrojení hespedu. A právě toto hledisko (riziko snížení objemu prostředků na počest *regalim, poutních svátků ) je hlavním důvodem proč se třicet dní před svátky žádný hesped konat nemá.

Toto pravidlo se však týká pouze zemřelých před vymezenou lhůtou třiceti dní. Ti, kdo zemřou v průběhu třiceti dní před zahájením svátků – mají na svůj *hesped plné právo. (Opět zde bereme v úvahu přirozený běh světa, rozhodl li „úradek nebes“, že se předsváteční atmosféra zkalí, budiž. – Navíc lze předpokládat, že prostředky vymezené na počest svátku již byly „odděleny“ – a hesped bude pořízen buď ze závěti anebo z jiných zdrojů, aniž by se narušil důstojný průběh svátků…)

*Maharil ve svých *Hilchot chol-ha-moed vysvětluje: V oněch dnech bývalo zvykem uspořádat – za účelem poctění mrtvého a hlubšího procítění (dosl. znovuvybuzení) smutku nad jeho odchodem -(další) *hesped (nebo hespedim) v rozmezí jednoho roku nebo půl roku po pohřbu. Ovšem vždy třicet dní před nástupem svátků, se hespedy nekonaly. Jedině ten, kdo se v průběhu přípravných třiceti dní doslechl o úmrtí – a to i v případě, že se jednalo o tzv. *šmua rachoka – mohl samozřejmě hesped uspořádat i v průběhu třiceti dní před nástupem svátků. (547:4);

Stejně tak je možno uspořádat výroční hesped – pokud jsou pozůstalí zastánci tohoto minhagu.

Nicméně po uplynutí jednoho roku od úmrtí se již za žádného zemřelého hespedim konat nemají. (JD 394). Jedinou výjimku tvoří případy, kdy je zvykem, pohřbít mrtvého tzv. „doma“ a přenést truhlu s ostatky na hřbitov až později. (Kol bo avel 114);

Pohřeb „doma“ – zde jsme svědky bezděčného potvrzení minhagu tzv. ossilegia – tedy způsobu, kdy se ve zvláštních prostorech k tomu určených (zde nemusí jít o prostor přímo v domácnosti moderních věřících, ale třeba o speciální ossuaria) ponechá tělo tak dlouho, dokud nedojde k naprostému rozkladu měkkých tkání. Pohřbívají se pak pouze kosterní ostatky. A samozřejmě do „svaté prstí“ Lidu Jisroele.

 Rovněž tak hesped za proslulé učence a interpretátory Nauky není omezován skutečností přípravného třicetidení před nástupem svátku, pokud nelze najít jiný vhodnější termín. Švut Jaakov (ii:25) vysvětluje, že tento druh hespedim je vnímán jako kvod ha-tora (poctění Nauky), a kvod ha-tora má dokonce větší validitu, nežli poctění mrtvého (kvod ha-met). /98/ Přesto se jeho průběh poněkud liší (právě, aby se naznačilo, že se jedná o kvod ha-tora), např. tím, že ho není nutno konat přímo na hřbitově dosl. al gavej karka – ?? ??? ????-, naopak je vhodné zaměřit se na intenzivnější výzvy k tešuvě.

(Pozn.: Domnívám se, že zákaz vyslovit hesped v přípravném třicetidení před svátky se týká právě jen nejbližších příbuzných a odvíjí se od případu, kdy žena kvůli hespedu rozpustila svoje prostředky původně určené na počest svátků. A i zde je nutno vidět důsledky a přesahy. Chatam sofer pohřbil rav ha-gaon Efraima Zalmana Margoliuse a pronesl nad ním hesped pětadvacátého elul. A osobně vysvětlil, že ačkoli je to „jeho“ mrtvý, musíme chápat, že pod pojmem „můj mrtvý“ se mj. skrývá význam :toto je mrtvý, který zemřel pouze mně“. Je-li někdo proslulým učencem (gadol ha-dor), zemřel celému pokolení, celé generaci. Je „mrtvým“ všech. A ti že by neměli právo se s ním veřejně rozloučit, protože smrt spadá do období třiceti dnů příprav? )

 i./7.5 – Bývá zvykem, že řečník během hespedu pokládá ruku na rakev. Kořenem tohoto zvyku je představa, že lidská ruka je složena z patnácti článků, jež odpovídají počtu slov ve verši Písma (iz 26:19) Oživnouť mrtví tvoji, bezduchá těla vstanou. Prociťte a prozpěvujte obyvatelé prachu…  A toto drobné gesto pokory je vnímáno jako prosba o smilování (bikšat rachamim).

 i./7.6 – Není na závadu, pokud *safdan maličko vyzdvihne a zvětší zásluhy mrtvého. K takovému postupu svoluje Ra*š ve svém komentáři v Mo.ktn. a stejně tak i Eškol k Mo. ktn. (51) : „Měl-li mrtvý nějaké přednosti, je vhodné je vyzdvihnout …“

Nemusíme se obávat, že přestoupíme pokyn o „křivém svědectví“, protože kdo ví, zda jsou veřejnosti známy skutečně všechny laskavé skutky, které zemřelý díky své prokazatelné vlastnosti mohl vykonat. Nemusíme se bát ani toho, že budeme-li je jmenovat, vyprázdní se tak nebožtíkova „miska zásluh“ (Barchi Josef k JD 344), vždyť smrt shlazuje většinu selhání a přešlapů, jsou tedy samotnou zkušeností smrti minimalizovány, zatímco dobré skutky a zásluhy přetrvávají. (Ševet Šimeon k JD 344);

Pohřbíváme-li příbuzné velikých učenců anebo lidí bohatých, je vhodné zmínit během hespedu i některé z jejich skutků.

Smrt smiřuje – zde je vhodné seznámit se hlouběji s tradiční představou Soudu (resp. tří soudů - soudu hrobu (din ha-kever, nebo také chibut ha-kever), soudu údolí Hinnom (din Gejhinnom) a Posledního soudu. jedná se o poměrně rozsáhlý materiál a my na něj upozorňujeme na jiném místě pod titulkem Chibut ha-kever; Příbuzní bohatých – na první pohled by se mohlo zdát, že se jedná o laciné pochlebování, nutno si vak uvědomit, že prozíravá Moudrost učenců může pokolením Jisroele přinést „zásluhy“, o nichž se veřejnost přítomná hespedu nikdy nedozví – ať už se jedná o halachická rozhodnutí, ovlivnění myšlenkami atd. atp. stejně tak u bohatých - *gmilut chasadim je jeden z Pokynů. je to micwa, a každý člen Jisroele, bez ohledu na výši svých prostředků je veden k tomu, aby poskytoval *cedakot minimálně do výše biblického desátku (maximálně však jedné pětiny svého kapitálu). Dělají tak jak bohatí, tak třeba i žebráci – tj. z výtěžku svého „šnorování“ odevzdávají desátek na *cedakot. Je pak samozřejmě pochopitelné, že vyzdvihnout zásluhy bohatých mecenášů je přinejmenším elementární slušnost… viz JD 344

 i./7.7 – V rámci pokojného nažívání se sousedy – darkej šalom, je naší povinností poskytnout pohřeb i jinověrcům. Je samozřejmé, že ne do svaté prsti. I při jejich pohřbu lze pronést hesped. (Git 61a);

 i./7.8 – Zvláštní situace může nastat, víme-li, že mrtvý nebyl příznivcem rabína, který nad ním drží hesped. Přesto z halachického hlediska není tato skutečnost ničemu na závadu.

 i./7.9 – Dnes se také otevírá otázka, zda je vhodné, aby hesped držely ženy. Doporučuji materiál otištěný v časopise Ocar ha-chajjim ročník 5691 str.125. Velice výstižně popisuje všeobecný poprask a také nevoli rabínských autorit při představě, že by ženy byly nositelkami hespedu. Zastánci takového postupu se opírají o slova tanachu, že již tehdy byla zavedena instituce plaček (našim mekonenot), které pláčem zvávaly lid, aby se sešel ke konání hespedim a tešuvy. A ačkoli se na druhou stranu v Jerušalajmi San 7:4 sice dočítáme, že za časů tanaim se důsledně dbalo, aby byly ženy během hespedu, zdrojem tohoto rozhodnutí byla skutečnost, že veřejné okukování dcer Jisroele bylo navýsost nedůstojné (a tedy principiálně nemá souvislost s případným vykonáním hespedu ženou).

Uvědomme si však, že vedle zmíněného „okukování“ je kořenem tohoto rozhodnutí talmudských učenců výrok: Naříkat bude (celá) zem, ale budou naříkat odděleně. Zvlášť dům Davidův, zvlášť ženy (domu Davidova), zvlášť dům Nathanův a zvlášť jeho ženy…. (zach 12:12). A tento důvod je zřetelně uveden v Suka 52a.

 

i./7.10 – Můj vzácný přítel rav ha-gaon Chajim Davidovitsh ze státu Buffalo se na mne obrátil s otázkou, do jaké míry je vhodné používat během hespedu hudebních nosičů (dosl. gramofonu). Doporučil jsem mu, aby se pro všechno na světě takovéhoto zvyku vyvaroval, protože pak by se jen o to více začaly židovské pohřby podobat pohřbům nežidů. Nejde přitom pouze o nutnost respektovat Pokyn o následování zvyklostí jinověrců – chukat ha-gojim, ale především o to, aby se ze židovských pohřbů nevytratila ona jiskra výjimečnosti a jiskra Vznešeného Ducha z učení lidu Jisroele.

Ano, je sice pravda, že i v tradici nacházíme zmínku, že v talmudských dobách bývaly před vlastním hespedem používány píšťaly. Ovšem vykládá se, že tehdy šlo o projev zkroušenosti ducha a zoufalého hoře. A především (!) že tento obyčej dlouho nepřežil, dítka Jisroele ho velice záhy opustila právě z důvodu, že všichni cítili, že se v tomto způsobu vyjádření hoře nevznáší patřičná jiskra svatosti… /99/

 i./7.11 – Ve všech komunitách Jisroele je zvykem držet hesped i nad ženami.

 (pozn. je ovšem s podivem, že v tomto ohledu není důsledně dbáno pokynu uvedeného v Mo. ktn. 27a, že totiž nikdy nenecháváme ženské máry zastavit na veřejnosti, a to ani za účelem, abychom jim vzdali čest. Rambam toto opatření vysvětluje kategorií zhanobení mrtvé (bizajon), Ša*ch pak dodává, že je nutno vzít v úvahu také nastupující niwul. Protože nikde v tradiční literatuře nenajdeme ani oporu pro takovýto postup, ba dokonce ani zmínku, kdo s tímto zvykem vlastně začal. přitom v tanachu zřetelně čteme -v souvislosti s pohřbem Miriam „zemřela a tam ji pohřbili..“ – jinými slovy, že ženský pohřeb má být konán neodkladně bez jakéhokoli zdržení. Stejně tak je poněkud zarážející, že halacha přistupuje na variantu, že zemřou-li současně talmid chacham a žena, má (pokud se jedná o ženu v koruně šedin) přednost talmid chacham, jedná-li se však o ženu mladičkou, má přednost ta. I to, podle mého soudu ne zcela správné rozhodnutí, pokud bychom se opírali o tanach a naši zkušenost s pohřbem Miriam, protože i ta již byla v koruně šedin…

Tuto nesrovnalost se pokouší ozřejmit Ra*n. A to poukazem na dva možné důvody. Že žena krvácela a že je to velká neúcta vůči žijícím ženám, vystavovat na odiv zemřelou v tak křehké situaci. Pak bychom sice pochopili, proč je dávána přednost mladým ženám – protože v té době ženy často umíraly následkem porodu anebo při porodu – krev, která i po tahaře může nadále vytékat (pohřeb musí být rychlý) je jak neúctou vůči principům, tak i neúctou vůči tajemství života a ženského květu.

Ovšem není to vysvětlení zcela dostačující, protože jednak nebere v potaz okolnosti pohřbu Miriam, a také neřeší dost důsledně otázku, co když zemře dívenka, která ještě nedosáhla své zralosti.

Jak si tedy počínat dnes? vycházejme z toho, že výše uvedené pravidlo o zákazu zastavení ženských már na veřejnosti bylo diktováno především tehdejšími zvyky, nepohřbívat v rakvích s pevným dnem. Dnes, kdy se pohřby konají přeci jenom v rakvi, nelze ani v nejdrastičtějších případech počítat se skutečností, že by krev začala veřejně prosakovat, anebo že by se pohledem na mrtvou dopouštěli okolostojící neúcty.)

 

i./7.12 – Za účelem pronesení hespedu by neměl být žádný mrtvý vnášen do synagógy anebo do bejt ha-midraš. (Ačkoli učenci talmudu povolili výjimku – jedná-li se o skutečně navýsost učeného člověka.) Ale vzpomeňme si na v případ pohřbu gaona z Vilna, jaký rozruch vyvolala skutečnost, že byl mrtvý vnesen do synagogy, a jak s tím vilenští učenci nesouhlasili. Chochmat adam 155:8 uvádí doslova: Je to velice neblahá skutečnost, která byla našemu učiteli, pánu a hlavě všech dítek Jisroele v krušném exilu rav Elijahu Chasidovi, jenž byl všude znám svou zbožností a proslul široko daleko jako jediný svého druhu ve své generaci, jíž mu provedli… Tento precedens se stal oporou pro další následovníky. /100/ Nicméně bez ohledu na to, že tímto způsobem chtějí vzdát poctu nauce i zesnulému učiteli, vztahuje se na ně bez výjimky verš : vešli jste tam a poskvrnili ji (synagógu, studovnu – parf. jer 2:7)

Navíc tím působí mrtvému místo pocty neuvěřitelný úraz. Je proto co nejdůrazněji záhodno se podobnému počínání vyhnout. Stejný postup doporučuje i moharam Schick ve svém komentáři k JD 345.

Je sice pravda, že v talmudu najdeme zmínky, že v oněch časech slovutné mrtvé do synagóg skutečně vnášeli (např. Jehuda ha-Nasí druhý – Jerušalajmi Ber3:1;) Jenomže to byla skutečná knížata ducha a největší z talmudických učenců (a můžete zde tedy uvažovat spíše o poctě Nauce – kavod tora, než o klasickém hespedu) nicméně dnes bychom se měli podobného postupu rozhodně vystříhat a nevnášet své mrtvé dokonce ani do nádvoří před synagogou (resp. bejt midrašem); Neposkvrňujme si svá nejvzácnější místa oddělená ke službě a k životu. Respektujme raději dikci DivrejMalkiel ii.-93 : Dnes se pomalu ujímá zvyk vnášet do synagóg běžné mrtvé (bejnoni) za účelem pronesení hespedu. Ovšem tento postup se v plné míře rovná témuž (přestupku), jakým je vnesení mršiny.

Znovu opakuji: jedná-li se o vynikajícího znalce a učitele Nauky nebo o výjimečného cadika, lze se ještě jakž takž opřít o tradici. Stejně tak není na závadu pronést hesped za spořádaného člověka poté, co je hrob zapečetěn, nicméně vnášet přímo do synagógy každého, bez ohledu na to, zda byl laxní ve svém respektu k šabatu (dosl. mechalel šabat), jedlík vepřového, jedlík chamecu apod. jen proto, aby se zvýšily zisky, je skutečnost, jejíž ohavnost nelze dost dobře popsat a odsoudit. Co o nich lze v rámci hespedu říci? Jedině nepravdu. Rabín, který něco takového připustí anebo jen schvaluje, není vpravdě rabínem. Takové synagógy nejsou synagógami.

 

i./7.13 – Položme si otázku, zda je vhodné držet hesped za dva veliké učence současně, za předpokladu, že se promluva nekoná v bezprostřední přítomnosti mrtvého těla. A za předpokladu, že dotyční své „micwot“ (rozuměj v tomto případě dobré a záslužné skutky) nekonali takříkajíc ruku v ruce.

Traktát semachot nás učí, že nelze utěšit současně dva avejlim, že nevynášíme dva mrtvé současně, jedině jsou-li si důstojenstvím a zásluhami rovni, a že nekonáme dva hespedim v jednom městě ve stejný čas (opět za předpokladu, že mrtví si nejsou rovni svými zásluhami a důstojenstvím.)

Z dikce zdrojového textu ale zřetelně vysvítá, že jeden člověk nemůže pronášet hesped nad dvěma mrtvými současně. Jedině, že by si byli svými zásluhami rovni. A podle Šulchan aruch 344 dokonce ani dva řečníci nemohou držet ve stejnou chvíli hesped nad mrtvými. Ovšem nespecifikuje, zda je něco takového nepřípustné i za předpokladu, že by mrtví konali své „micwot“ ruku v ruce.

Nicméně nás zajímá, zda lze proslovem připomenout zásluhy dvou velkých duchů (gedojlim) současně, /101/ kdy je předpokladatelné, že své „micwot“ nekonali tak, jak stanoví halachické kodexy. Responsum Divrej Malkiel k JD 69 podotýká, že hesped se do jisté míry vymyká ostatním hilchot avejlut. Ve všem ostatním )co uvádí Semachot) je nutno respektovat stanovisku učenců, ale u hespedu je další zřetel probudit srdce posluchačů a vyvolat v nich potřebu tešuvy. Promlouváme-li tedy o smrti dvou cadikim, je zřejmé, že se srdce posluchačů mohou probudit o to více. Vždyť oba jsou pro lid i pro svět nedocenitelnou ztrátou a to i tehdy, kdy jejich zásluhy jsou samozřejmě různé. Navíc – v tomto případě – přeci nejde o hesped v bezprostřední přítomnosti mrtvého. Nelze tedy vážně hovořit o neúctě vůči mrtvému (k níž se výroky traktátu Semachot vážou), kdy bylo třeba pečlivě vážit, aby se slova o přednostech jednoho mrtvého nedotkla citů pozůstalých druhého (i de facto druhého nebožtíka). A i kdyby nakrásně oba cadikim leželi v sále, kde je hesped pronášen, ani v tom případě se není čeho obávat, protože šlo-li o cadikim, jsou nyní již ve světě pravdy a samozřejmě chápu souvislosti v pravdě – tj. že je to konáno pro jejich poctění, nikoli ke zneuctění anebo snížení zásluh jednoho z nich.

 

i./7.14 – Lze po skončení hespedu vyslovit kadiš? Tradiční literatura a zdroje nám sice nedávají opory, že by se tento zvyk nějak prosadil, ani období, kdy se ujal, ale nevidím ve vyslovení textu kadiše s náležitou kawanou žádný problém.

 

Všechny následující paragrafy se týkají hespedu za učence. Hespedů za bejnonim (tj. „obyčejné smrtelníky, doslova bytosti středu – průměrné) zcela automaticky také, ovšem to je zřejmé z dikce Šulchan aruch a nebylo by třeba věnovat zdrojovým textům takovou pozornost, jakou ji autor následujícím paragrafům věnuje. Je nutno vycházet z pravidla – hesped za učence je víceméně poctou Nauky, nejen k poctě mrtvého.. a teoreticky by níže uvedené halachické otázky bylo možno klást … Proto i odpovědi na ně…

 

 i./7.15 – Kdy na hesped rezignujeme? Během tmavé části dne. Celá tato problematika je srovnatelná s předkládáním přímluvy Ciduk ha-din a modlitby kadiš. jak uvedeno výše.

 i./7.16 – Hesped také nelze pronášet o šabatu. (Uvedena celá řada referencí). /102/

 i./7.17 – V předvečer šabatu, v předvečer svátku a novoluní také nelze hespedim konat. Nejdéle do halachického poledne. V předvečer Jom kippurim dokonce ani před halachickým polednem.

Ale podobně jako Ciduk ha-din, lze pronést hesped v předvečer Purim, předvečer Lag be-omer, předvečer Tu-bi-švat a Tu-bi-av;

 i./7.18 – Hespedim se nekonají také během celého měsíce nisan, a tam, kde se cadikim na novoluní měsíce nisan postívají, dokonce ani během roš-chodeš nisan. /103/ Další podrobnosti upravuje Elija raba.

 i./7.19 – Během chol ha-moed. Stalo se, že během chol ha-moed zemřel význačný, učený a věhlasný znalec nauky, proslulý svou zb-žností. To všechno byly ty nejlepší předpoklady, poskytnou výjimkou z pravidla, že hespedim se během chol ha-moed nekonají. Přesto však povolena nebyla, s poukazem, že pro takový postup nenacházíme žádný precedens. Naopak v Tešuva me-ahava (i.-207) nacházíme zápis, že během chol-ha-moed pesach zemřel takový učenec, jakým byl rav ha-gaon Lejb Fischeles, a přesto autor responsa nedal svolení k jeho hespedu. S odvolávkou na *Mogen Avraham – konkrétně vysvětlení, že v našem pokolení již nikdo nedosahuje takové úrovně poznání a vzdělanosti, aby si zasloužil titul „skutečný“ talmid chacham v tom rozsahu, co znamenal v talmudských dobách.

 i./7.20 – Pesach šeni. Josif daat zmiňuje případ, že v jeho obci zemřel učenec na pesach šeni. Autor cituje gemaru k Chulin 129b : ani během „malého pesachu“ (o pesach šeni) není vhodné projevovat veřejné známky smutku… a pokračuje, dalo by se tedy soudit, že projevy smutku jsou sice zakázány, ale není implicitně řeč o hespedim. Nicméně. Z jiných zdrojů (například Semachot) víme, že do projevů smutku se zahrnují vlastní projevy smutku, psoty, přímluvné modlitby tachanunim a také hesped.

 i./7.21 – Tiš be-av; Ohledně tohoto postního dne nenacházíme nikde zmínku, že by se hesped nemohl konat. Výše uvedené paragrafy hovoří pouze o 15. dni měsíce av (Tu-bi-av) a tudíž zemře-li učenec na 9. av, lze hesped vykonat. V Peri megadim se sice uvádí, že i 9. av je svátek (moed) a hesped během „moadim“ je všeobecně nedoporučován, nicméně jedná-li se o promluvu přímo nad rakví učence, nevidím důvod, proč hesped nekonat. /104/

 i./7.22 – Žádný závěrečný svátek. (Isru chag)

 

i./7.23 – Tam, kde mají ve zvyku konat při nesení mrtvého hakafot, měli by na ně ve dnech, kdy se neříkají tchinot, na veřejnosti rezignovat. Stačí když je vykonají v domácnosti rabína pod. A v žádném případě v temné části dne. (Zchor le-Avraham k JD iii.-5)

 

i./7.24 – Doufám, že je zřejmé, že vše výše uvedené se týká „klasického hespedu“, tj. promluvy, která obsahuje také vyzdvižení zásluh mrtvého a jeho předností. Nicméně rozhodně nic nebrání tomu pronést nad každým zemřelým pár laskavých slov, které povzbudí jeho děti k tomu, aby se ubíraly cestami Vznešeného a tím ostříhaly památky zemřelého. Slova je však nutno volit tak, aby zbytečně nedojímala a nevyvolávala nadměrné projevy žalu (nahi we-kina – dosl. nářky a truchlení). Autor Jismach lev iii.-2 upozorňuje že: „dnes se stává, že safdanim pronášejí své promluvy dokonce i ve dnech, kdy se nepředkládá (Nebesům) *Ciduk ha-din (tj. kterým hesped nepřísluší) a vůbec by si nepřipustili, že v těchto dnech nějakým způsobem „ukracují záplavu požehnání“ a dopouštějí se vlastně přestupku…“

 

i./7.25 – Lze tedy ve dnech, kdy nelze vykonat hesped, předložit přímluvu: Kel mole rachamim ? *Mišna berura sice potvrzuje, že ano. Protože Kel mole … je de facto připomínkou památky zemřelého a modlitbou za jeho jiskru žití, nikoli „chvalořečí na mrtvého“ (hespedem). V Šear Cijjon 6. se píše: .. protože to nemá nic společného s tím, kdy lidé přicházejí ke hrobům svých mrtvých a tam předkládají Kel mole… Tento postup je s hespedem srovnatelný, zejména, jedná-li se o interval po uplynutí plného cyklu *avejlut – tedy 12-ti měsíců od okamžiku úmrtí… a ještě dodává: ale i v tomto ohledu se ale ujala všeobecná tolerance a téměř všichni docházíme ke hrobům svých mrtvých - zejména v době před poutními svátky…

Nicméně se domnívám, že ve dnech, kdy neříkáme tachanun, je vhodnější na předložení přímluvy Kel mole.. přeci jen rezignovat, protože pokud ji předkládáme se skutečnou kawanou, jedná se o myšlenky, které vyvolat nadměrné projevy žalu (nahi we-kina) schopny jsou.

Obsah - zpět na obsah

 

Navštivtě také stránku Šlošim hespedim – kde uvádíme plné texty pohřebních promluv .