23/ Prosil Moše Pána světů: „Ribono šel olam, zapřísahám tě, prozraď ni, prosím, den mé smrti. Zůstane to jen mezi námi.“ – Sladký požehnaný se zamyslil: „Doposud nikdy jsem to neučinil. Nikomu z proroků ani velkých vůdců lidu, ba dokonce ani andělům, keří jsou mi nejblíže, jsem nikdy neprozradil den smrti kohokoli, ale u tebe, Moše, výjimku udělám. Tvoji jiskru žití vezmu zpátky do své náruči v předvečer šabatu…“

     Od té doby se Moše vždycky v předvečer šabatu oblékl do pohřebního a očistil sebe sama pro případ, že by se u něj zastavil anděl Smrti. Ale plynuly dny a pořád nic. Až nakonec Moše na strach před vznešeným Andělem dočista zapomněl.

     Jednou takhle v pátek vzal do dlaní *sefer tora a vystoupil na horu Sinaj, aby se oddal studiu a modlitbám. A vtom Anděl smrti. Ne ve své skutečné podobě, ale jako obyčejný mládenec z lidu a pozdravil Mojžíše Pozdravením pokoje. Sotva pozdravil, proroka se zmocnil podivný děs. Kolena se mu chvěla,  v hrdle mu vyschlo, jazyk se přilepil na patro. Srdce bušilo jako zvon... Když se trošičku opanoval, ptá se: „Kdopak jsi, mládenče? To se mi ještě nestalo, aby mne polila taková hrůza jenom z toho, že mi někdo popřeje Pokoje?“ – A anděl odpověděl: „Víš, učiteli, já jsem to, co rozděluje rodiny, co ničí domácnosti a celé rody, co pustoší domy a místo nich staví hroby. A tak tomu bude, dokud nenadejde Konec… jsem Suriel, anděl smrti a přišel jsem si pro tu jiskru životního principu, která ti byla před lety svěřena“.

    Mojžíš si na Surielovi vyprosil  odklad o tři hodiny, aby se mohl rozžehnat se svou rodinou. A Sladký požehnaný vydal pokyn: „Nech ho, ať se rozloučí, jeho hodinka přijde se západem slunce…“

     Mojžíš chvátá s Hory, až dojde na rozcestí. Jedna cesta vede k jeho mamince, druhá domů za ženou. Kam nejdřív? Přemítá. Nakonec se na radu *Bat kol rozhodl zajít nejprve za matkou.  Vyhledal její zápraží a volá: „Mami, otevři, prosím! – Otevřela mu celá polekaná a chce vědět, co se stalo. Co ho tak vyděsilo, že vypadá doslova k nepoznání. Moše ji informuje a pak povídá: „Nikdy jsem se neutíkal k nikomu jinému než ke Sladkému požehnanému, a ničeho jsem se nidky nebál – leda smrti,“ svěřil se jí – „Ten, kdo rozmlouval s Nejvyšším tváří v tvář, že by měl zemřít jako umírají jiní lidé?“ diví se matka. „Je to tak, každý musí umřít,“ povídá Moše. „Pojď, obejmi mne, podepři a podej mi ruce, budeme prosit, aby mne Požehnaný zbavil bolesti a smrtelných útrap.“ – Když se pomodlili, odebral se za ženou. Ani ta se nestačila divit, proč je Moše v takovém kvapu a tak vyděšený.  A ani ona nechtěla uvěřit, že by Smrt už byla tak blízko. Ale Moše chtěl jen vědět, kde jsou jeho synáčové. „Už spí,“ povídá žena. - „Honem je přiveď, ať se stačíme rozloučit.“ - Žena běží do ložnice, vzbudí synky a povídá: „Pospěšte, pojďte se rozloučit s tatínkem. Dosyta se na něj podívejte, abyste si ho uchovali ve vzpomínce, protože čas nás rozdělí.“  Moše si je posadil na klín, aby jim požehnal, a vtom povídá Eliezer, mladší z obou synků, bratrovi: „Teď když nás opustí ten, kdo nás miloval, každý, kdo nás nemá v lásce, nás zapudí…“ – To už se rozplakali úplně všichni. Moše, jeho žena, oba chlapci, dokonce Nebesa a zem. Sladký požehnaný chtěl znát příčinu toho hoře: „Pláčeš proto, že se bojíš smrti, anebo protože máš odejit z tohoto života?“ – A Moše opáčil: „Ani tak, ani tak. Pláču, protože nevím, jaký osud čeká moji rodinu.“ – „Bláhový,“ povídá Sladký požehnaný, jestlipak jsem tě někdy nechal ve štychu už od té chvíle, co tě maminka Jochebed uložila do vysmolené ošatky a schovala do nilského rákosí? Nezachránil jsem tě snad  tehdy v té lapálii s Korunou Horního i Dolního Egypta? Nezařídil jsem, aby tě eyptská princezna přijala za vlastního?  Pojď, vezmi ještě jednou do ruky svoji hůl, půjdeme se projít.“ Sladký požehnaný dovedl Mojžíše k Rudému moři. „Vztáhni hůl nad mořské vlny.“ Mojžíš poslechl, moře se rozestoupilo a vydalo tajemný kámen oblý a pevný jako lidské srdce. „Rozbij ten kámen,“ povídá Panovník. Mojžíš kámen rozlomil a uvnitř na stébelku zelené trávy se tetelí maličkatý červík. Sotva červ spatřil sluneční svit, vyslovil požehnání: „Požehnaný budiž ten, kdo na mne nezapomněl, ačkoli jsem byl ukryt v nejzazších hlubinách moře…“ – „Vidíš,“ povídá Sladký požehnaný, „jestliže jsem nezapoměl ani na tohoto červíka, myslíš, že zapomenu na dítka Jisroele? Na dítka, která jsem slavně vykoupil? … Běž, polib ženu a děti, tvůj čas se blíží…“

    Mojžíš jde, pro slzy na cestu nevidí a ani neví, kam ho nohy nesou. Vtom narazil na tři mladíky. Zrovna kopali hrob. „Komupak chystáte ten hrob?“ – ptal se jich. „Ten patří slušnému a spravedlivému člověku,“ odpověděli mu.  „Jestliže tak, rád vám s tím pomohu,“ nabídl se Mojžíš. Kopou, kopou a v tom si tři mládenci  - byli to ovšem Strážní andělé, kteří na sebe jen vzali lidskou podobu – povzdychnou: „Jejda, jejda. Tak nevíme, jestli je ten hrob už správně velký. Víš, Mojžíši, ten člověk, kterému tu kopeme hrob, je postavou hodně podobný tobě. Nechceš si tam vlézt, abychom viděli, jesti je už dost hluboký?“  Mojžíš vlezl do hrobu a tam už na něj čekal Suriel a povídá: „Pokoj tobě, Moše synu Amramův“ a Mojžíš odpověděl: „Kéž se ten Pokoj, který mi přeješ, vrátí i tobě…“ A tak dokonal Mojžíš svoji pouť tímto světem a u pohřbu mu asistovali andělé…

29)  Popis erec Jisroel  Když Sladký požehnaný slíbil, že Mojžíšovi vyhoví přinejmenším v tom, že mu ukáže alespoň obraz erec Jisroel /dt 34:4/, spatřil Mojžíš, že: .. její rozměry jsou 400 mil na 400 mil a že je na pohledění libá od začátku až do posledního lokte, se všemi svými rovinami a dolinami, pohořími a útesy, křížem kráž nebetyčná krása. „Toto je ta zem, kterou zaslíbil otcům vašim,“ povídá Panovník, „až sem je ti dáno dojít, ale dále už ani krok.“ V tom se objevila *Bat kol a povídá – „Netrap sebe sama, Moše, nezbývají ti už ani pouhé tři hodiny žití..“ 30)  Není divu, že Moše, rabejnu, tolik toužil ochutnat z plodů erec Jisroel, protože průdchod touto Branou pokynů je završením všech *micwot, které byly lidu Jisroele svěřeny. Vždyť tato zem je skutečně k pomilování. Jest psáno: země, o kterouž Sladký požehnaný pečuje, a oči jeho ustavičně obraceny k ní, od počátku roku až do konce… /dt 11:12/, a byla stvořena jako první ze všech, neboť stojí psáno: byla jsem tu, ještě než učinil zemi a roviny její, ještě než vznikl prach země;  -- /prv 8:26/ podle  tradice, země v tomto verši reprezentuje zbytek země a roviny znamenají pouště a „počátek“ prachu zemského (dosl „roš afrot tejvel“) – to je erec Jisroel. Výklad není nijak násilný, protože tamtéž se píše  také o radostech okršleku zemského – mesachkot tejvel – tehdáž byla jsem od něho pěstována, já Jeho každodenní potěšení, potěšení na celém okršleku země… /prv 8:30,31/; ptáte se proč, se hovoří o radosti a potěšení na okršleku – tejvel ? Protože tejvel znamená také směsici všecho, završení a směs – a zatímco v řadě jiných končin země, najdete něco a něco zde schází, erec Jisroel je reprezenantem všecho – od každého kousek je přimíchán  /tuval/ a přítomen v jejích přirozených hranicích. Možná to lidské oko nevidí, ale je tomu tak, neboť jest psáno: Země v níž bez nedostatku chléb jíst budeš a v ničemž jí neschází…  /dt 8:9/; Druhý „rozměr“ slůvka tevel je aramejský výraz pro koření: Erec Jisroel je potěšení okršleku pro svoji kořeněnou vůni. A která jsou to koření, která ji činí tak výjimečnou? Přeci Nauka a *tóra, o kterých je psáno – vzácnější než nejryzejší zlato, sladší než med z nejlepších plástů /ps 19:11/.. O zlatě (koření země) se hovoří dokonce i ve zprávě o stvoření, kdy jedna z rajských řek – Pison – obtéká zemi Hevila, zemi plnou zlata. A podle Berešit rabba je právě zemí Hevila erec Jisroel, jelikož v kořeni slova Hevila /Chajila je ukryto i nadějné očekávání  (chajil), tak je použito v žalmech: Posečkejž ještě na H-spodina, onť hojné spasení tvé /ps 42:12/; Biblická zpráva pokračuje – zlato té země jest výborné, a jest tam i bdelium a kámen onyxový – zlatem země je míněna opět tóra. A spolu s rav Jochananem se učíme, že nikde není studium tóry tak intenzivní jako tam v zemi Jisraele a nikde se nesešlo tolik moudrosti jako v erec Jisrael  atd atd…

33) Moše na miskách vah -- Stojí psáno: Mnoho dcer konalo udatně, ale ty je všechny předčíš (ravot banot asu chajil.. prv 31). Víme, koho tím Šalomoun myslil ? Dost možná právě i Moše, rabejnu, protože když Sladký požehnaný vážil všechny *cadikim na jedné misce a na druhou vložil Mojžíše, Mojžíš je všechny převážil…  Pán světů tedy přiložil na misku vah s *cadikim veškeré události šesti dní stvoření, a přesto zůstala Mojžíšova miska dole – převážila i události stvoření. A čemu se podobají  prvotní Adam (Adam rišon) a Mojžíš? Dvěma slovutným lékařům. Jen s tím rozdílem, že jednoho z nich uštkl had a on si nedokázal poradit, zatímco druhý, vyléčil každého, koho had uštkl. Mojžíš tedy převýšil dokonce i prvotního Adama. Chcete srovnat Mojžíše a Noé?  Oba se podobají synům člověka, kteří nesou své dary Králi. První podává svůj dar králi, ten ho převezme, přivoní si, ale dárek odmítne. Přistoupí druhý, a sotva si král jeho dar převezme, praví mu: S tebou budu jídávat dvakrát denně. Ráno a večer. Tak i Noé, když obětoval H-spodinu vůně zápalů, Pán světů přivoněl, zapřisáhl se, že více již potopou zemi nezničí, ale více se k oběti Noé nevracel, zatímco v případě Moše, rabejnu, stanovil: dva beránky denně, zrána a u večer přinášeti mi budete… Moše tedy převýšil i Noé. Čím jsou si podobní Moše a Abraham?  Ctihodné matce dvou synů. První vzal rodinné stříbro, vydal se do světa a nechal ho u cizích, druhý se pak vydal v jeho stopách a klenoty opět vykoupil. Tak i Abraham, kterému bylo řečeno: Věz, tvé símě pohostinnu bude v zemi Micrajim /gn 15:13/ jakoby uvedl lid Jisroele do Egypta, odkud ho vysvobodil Sladký požehnaný skrze Aharona a Mojžíše. A jak lze srovnat Jicchaka a Mojžíše? S noční lampičkou a reflektorem. Jicchak, kterému bylo dáno popatřit na *šechinu, ke stáru oslábl na oči, zatímco Mojžíš, viděl Vznešeného tváří v tvář, a přesto, jak víme z Písma, Mojžíš byl ve stu a dvacíti letech a nepošly oči jeho sniž síla odešla od něho… /dt 34:7/;  Jaakov a Moše ?  Jsou podobni dvěma bratřím, kteří byli uvrženi do lví klece. První z nich bojoval se lvem, porazil ho, ale nevyšel bez újmy, zatímco druhý uvržen tamtéž, stál před celou smečku lvů, ale ti m vzdali chválu, korunovali ho obdivem a pokojně se položili k jeho nohám. Který z nich je větší rek? Stejně tak Jaakov, který bojoval s andělem a porazil ho, ale ráno se objevilo zranění na příhbí jeho stehna. Zatímco Mojžíš, když vystoupil na Výsosti, stal se obdivovaným pro celé zástupy andělů, kteří spolu s ním pronášejí chvály: „Požehnáno, budiž Nejsvětější jméno na věky věků, amen…“ A jakým obrazem srovnat Josefa eyptského a Moše, rabejnu? Jako dva majitele vinného sklepa. Jeden z nich je nazir a druhý pijan. Přišel Jom ha-kippurim, a oběma bylo dáno, postit se a vystříhat se vína. Kdo z nich je větší hrdina? Zajisté pijan. A podobně i Josef egyptský, který se jako nazir vystříhal styku s manželkou pána svého. Ale Moše, se (podle midrašů) dokázal nedotknout své vlastní ženy po celá dlouhá léta… A tak se stal větším i než Josef ha-chasid.

34) A nejinak tomu bylo i tehdy, když na misku vah přibyly skutečnosti šesti dní Stvoření. Prvního dne, kdy došlo ke stvoření světla. Ale i tóra, kterou nám zprostředoval Moše rabejnu, je přirovnávána ke světlu /prv 6:23/ a když Moše vystoupal na Výsosti, jakoby navrátil Světlu světlo tóry, neboť čteme: Vystoupil jsi na výsost, jaté jsi vedl s sebou, přijal jsi dary pro lidstvo…/ps 68:19/. Posuďte sami kdo je více. Ten, kdo Světlo uvede do symbolického „zajetí“ tohoto světa, anebo ten, kdo je ze zajetí zase vysvobodí. A tak Moše převážiil svými skutky nad událostmi prvního dne. Druhého dne došlo ke stvoření oblohy. Zde nám poslouží příběh o dvou synech člověka. Jeden z přátel měl právo vcházet na dvůr toho druhého, ten druhý nikoli. A přesto tam vešel.  A o Mojžíšovi víme, že směl vystoupit na „dvůr“ oblohy. Předčil tedy i skutečnosti druhého dne. Třetí den došlo ke stvoření vod. A zde si zase můžeme posloužit příměrem o dvou vojevůdcích, kteří proti sobě stanuli na cestě. A když první z nich spatřil legie svého protivníka, ustoupil a dal se na útěk. Stejně tak i vody Rákosového moře. Nebeská tělesa stvořená čtvrtého dne a Moše rabejnu? Víme, že Panovník zná jejich dokonalý počet a také jejich správná jména, neboť čteme: Chvalte Vznešeného, kterýž sčítá počet hvězd a každé z nich přisoudil jméno… /ps 147:4/; V tomto případě je třeba si představit událost, že se chystá svatba, už už jsou připraveni služebníci, aby na počest nevěsty rozsvítili slavnostní pochodně, ale ženich jim to nepovolí a chce, aby nevěstu ozářila důstojnost budoucího tchána. Podobně i Moše, jakoby poprosil Sladkého požehnaného: „Ne, nechceme se cestou řídit podle slunce a hvězd, buď nám vůdcem a ochranou Ty sám..“ A skutečně se stalo, neboť čteme: A Sladký požehnaný se ubíral před nimi… /ex 13:21/; Zvířata – stvořená pátého dne – směl Mojžíš porazit prostřednictvím synů Aharonových, aby se synové Jisroele radostněji přiblížili ke Stvořiteli, a nejen to, dokonce směl skrze ně oslavit Vznešeného, jak čteme v událostech o seslání křepelek. Zde je soud jednoduchý. Kdo je více, ten zaříznutý, nebo ten, kdo zařezává? A jaké nesmírné požehnání (doslovné i skrze tóru) přinesl Mojžíš bytostem stvořeným šestého dne, se dočítáme na každé stránce Písma a mj. také v okamžiku, kdy Mojžíš žehná čeledím Jisroele (paraša We-zot bracha);…

35) Poslední okamžiky -- Ve chvíli, kdy Moše, rabejnu, umíral, nechal Vznešený jeho lože přenést na Výsosti a odhalil mu nejen rozměry jeho odměny, ale také všechny budoucí skutečnosti. Dostavila se i Kategorie milosrdenství (*midat ha-rachamim) a povídá: „Mám pro tebe zvěst, která tě určitě potěší. Obrať svoji tvář směrem k *Trůnu milosrdenství  a uvidíš Sladkého požehnaného, jak buduje Nový chrám z převzácných kamenů a z perloví. Vše je namísto malty prostoupeno a pospojováno  září *šechiny. Je tam i mašijach, ben David, a také tvůj bratr Aharon.“ – Mojžíš se k němu rozeběhl, ale Aharon ho zarazil: „Prosím, nepřistupuj ke mně ještě, protože můj obraz je součástí *šechiny, a nesmíme se vzájemně dotknout, až do okamžiku, kdy i ty neokusíš příchuť smrti a nepředáš svoji jiskérku andělu Smrti.“ – Mojžíš padl na tvář před Panovníkem světů a prosí ho: „Nejsvětější, dovol mi, prosim, promluvit s Mesiášem a s mým bratrem Aharonem ještě než zemřu…“ A Sladký požehnaný mu vyhověl i v tomto ohledu. Tak velice totiž Mojžíše miloval. Pokynul Metatronovi, aby Mojžíše vyučil tajemství Nejsvětějšího jména, aby ho plameny *šechiny nesežehnuly. Konečně tedy Moše (vyzbrojen Nejsvětěším jménem) mohl položit otázku. Směřoval ji k Mesiáši: „Sladký požehnaný zbuduje Chrám pro Jisroele dole na zemi, proč tedy buduje ještě tento převzácný Chrám zde na nebesích?“ --  „Moše, už tvůj praotec Jaakov viděl oba Chrámy, ten, který mám stát v erec Jisroel a ten, který buduje Sladký požehnaný na Výsostech. Ta budova, zbudová ze vzácných kamenů, perel a jasu *šechiny, to je skutečný Chrám, ten jediný bude náležet Jisraelovi na věky věků a nikdy se nepohne. A také Jerušalajim bude jednoho dne zbudován zde na Výsostech.“ Náhle se mezi nimi objevil i praotec Jaakov. A Mesiáš mu praví: „Synu můj, Jaakove. Postavím se za vás, jakmile se tvoji synové postaví za mne.“ Nejsou dva Chrámy ani dva Jeruzalémy, jeden a tentýž chrám stojí na zemi i na Výsostech a je to ten, který zbuduje Panovník svojí vlastní rukou. Svatyně. Kterou jsi viděl v Bethel, nemůže ostát na věky, ale ta, kterou buduji zde na Výsostech, ta bude dána Lidu v příhodný čas, neboť čteme: „Uvedeš je, Pane, do svatyně, kterouž utvrdí ruce Tvé… /ex 15:17/; Jakmile Mojžíš zaslechl tato slova přímo z úst Mesiáše, zaradoval se nesmírně a přesto se ještě s jednou otázkou obrátil na Pána světů: „Ribono šel-olam, a kdy sestoupí tento nádherný Jeruzalém dolů na zemi?“ – „Ten okamžik jsem dosud nikomu nesdělil, ba ani nenaznačil. A tobě bych měl?“ – Mojžíš prosí: „Dej mi alespoň nějaké znamení!“ – „Až rozptýlím Jisroele od východu do všech stran a do posledních končin světa. Až je promísím s ostatními pronárody, aby se naplnilo slovo: I kdyby někteří z vás až na kraj světa zahnání byli, navrátíte-li se ke mně… /neh 1:9/ a také slovo:  a přičiní Panovník ruky své podruhé, aby shledal ostatky své od Asura až po Egypt, od Patros a Chus i Elam a Sinear … /iz 11:11/“ To Mojžíšovi stačilo, opustil nebesa a vrátil se na zem. Anděl smrti mu kráčel za patami, ale Mojžíš tak dlouho odmítal předat mu jiskru svého života, dokud sám Sladký požehnaný nevzhlédl s výšin a nepřijal ji od svého služebníka vlastnoručně.

36) Agadta – se otevírá veršem /gn 30:24/; Slůvko další (acher) lze také vnímat jako „jiný“. Proč a v čem by měl být Benjamin „jiný“? Rav Juda bar Simon učí, že exil Benjamina je odlišný od exilu deseti pokolení Jisroele. Jehuda a Benjamin byli vypuzeni do jiných končin než zbývajících deset pokolení. Prvních deset bylo zapuzeno nejdříve a to za řeku Sambation, zatímco čeledi Jehuda a Benjamin byly rozptýleny do nejzůznějších končin po vší zemi. Traduje se také, že i Levijim (de facto synové našeho učitele Mojžíše) původně tábořili u řeky Sambation. Když totiž byli z Jeruzaléma odvlečeni do Babylona k řece Eufrates, jak čteme v žalmu-  Při vodách babylonských…, traduje se, že je tam vrchnost nutila, aby se oddali modloslužbě a své písně, které notovali na stupních Chrámu, zpívali rovněž na počest babylonských božstev. Odmítli, řkouce: „Vy jste snad šešli z rozumu?!  Ty písně odedávna vyjadřují náš dík a úctu za všehna dobrodiní a zázraky, které nám prokázal Sladký požehnaný. A tak tomu bude i do budoucna. Tento exil, není naše porážka, je to jen další důvodu, aby Panovník světů přidal k naší dosavadní důstojnosti a oslavil tím i sám Sebe.  Utlačovatel – ve snaze zlomit je – jich proto nechal třetinu ukřižovat (dosl. zavěsit na kříž – tali). Přesto to s ostatními neotřáslo, ale právě proto se také mj. dočítáme – zavěsili jsme radost svoji, což lze vnímat i jako narážku na onen krutý ortel a zároveň radost z toho, že je ani taková ukrutnost nedokázala pohnout, aby sloužili modlám. Naopak. Zbytek Levitů, který přežil, se rozhodl sama sebe dobrovolně zmrzačit, takže si uťali prsty na rukou, aby již nemohli rozeznít struny svých nástrojů. A když pak znovu přišel příkaz zpívat na počest model, ukázali jim pahýly svých prstů s otázokou: Kterakž bychom mohli zpívat písně Panovníkovy zde v cizí zemi? …

     V noci se pak stal další zázrak. Zmučeným Levitům se zjevil sám Sladký požehnaný u velikém jasu, zahalil je oblakem jako kdysi během putování Pouští a vedl je za Sebou celičkou noc až k prvním paprskům rozbřesku. Když se oblak slávy rozptýlil, zjistili že stojí opět na břehu řeky. Ale byla to řeka Sambation – a tam je Panovník oddělil a ukryl před zraky světa. Vytvořil mystický prostor – jakýsi ostrov o rozměrech tři krát tři měsíce cesty – o svedl koryto řeky Sambation tak, aby ostrov obtékala jako ochranný val.  Nebyla to ale jen tak obyčejná řeka. Její koryto měřilo od břehu k protějšímu břehu rovných dvěstě loket a místo vody se jím valil jen písek a mohutné balvany.  Tento příval kamene a štěrku vydával ohlušující rachot, který bylo slyšet do vzdálenosti půldenní cesty od ostrova, zatímco směrem dovnitř, nebylo slyšet ani jen pohyb lístku rozvlněného závanem větru. Burácení bývalo slyšet vždy plných šest pracovních dnů, ale behěm šabatu hluk ustal. Ale namísto kamenů začaly z koryta řeky šlehat plameny. Takže by tudy věru nikdo neprošel. Protože už na míli od břehu Sambationu by ho žár proměnil na prach.

     Zde se Levité usadili a začali nový život. Na ostrově byste nenašli nečisté živočichy ba ani nečistý hmyz. Ze země tryskalo šestero pramenů, které Levité svedli do společného koryta a jimi zavlažovali prsť svého útočištného ostrova, aby bylo dost píce pro dobytek. V tom kanálu byste našli snad veškeré druhy ryb kromě Levijatana. Podél hnízdilo ptactvo a bujelo stromoví. Zázračné stromoví v zázračné půdě. Zaseli jste símě a sklidili stonásobek. Levité se stali velkými znalci Tóry, Mišny i příběhů, učenci, *chasidy a *cadiky. Nidko se nidky nedopustil *lašon ha-ra, a většinou se dožívali 120 let. Nikdy se nestalo, že by snad otec musel pohřbít svého syna, naopak každý se dočkal pohledu na potomky ze třetí i čtvrté generace. Sami si sili i žali, protože v té zemi nebylo otroků. Nikdo také na noc nezamykal. A nebylo neobvyklé, že se i docela malé dítě vydalo na hřbetu mezka třba i na tři dny na cesty, a nikdo si o ně nemusel dělat starosti, jestli snad neupadne do rukou lidokradců anebo loupežníků. Nikdo se také neobával divokých šelem, skřítků ani jedovaté havěti. Žili pokojně a stranou od ostatního světa, odděleni ve své svatosti, tak jak je byl učil Moše, a nepotkali za celý ten čas živáčka s výjimkou členů čtyř izraelských čeledí, které sídlily za řekou Kuš....

38 +nn.)  pojednává legendy o dalších čeledích Jisroele Dan, Neftali, ad, Ašer a Ruben, které však už nemají bezprostřední vztah k námi sledovanému tématu…