*Sifra pak pokračuje: Může se ale stát, že ho napomeneš a on zbrunátní vzteky… (panaw mištanu). Nedbej na to, protože talmud učí: Nedopustíš aby nesl důsledky své nepravosti…  Z toho plyne, že napomenutí člověka, který si ho podle tóry zaslouží, nutno vykonat ze všeho nejdřív privátně, vhodně volenými výrazy a v pokud možno smířlivém duchu, aby se dotyčný necítil ponížen. Nepomůže-li to, teprve poté ho můžeme přivést do rozpaků i veřejně - veřejným pojmenováním jeho přestupku – a to opakovaně až do té doby než se odhodlá k nápravě.

Jádrem tohoto Pokynu je zachování jiného  - aby mezi lidmi panoval pokoj a tolerance. Osobní privátní napomenutí v případech, kdy se někdo proviní vůči bližnímu (bejn iš  le-chavejro), pomáhá napomínanému výtku přijmout a smířit se. Nicméně na druhou stranu pokud ho nenapomeneme a připustíme, aby v nepravosti setrval, byť jen na jediný okamžik, dopouštíme se toho, co Písmo odsuzuje: Absolon ale s Amnonem nepromluvil, ani v dobrém ani ve zlém … /2sam 13:22/ Přitom cesty Nauky mají směřovat ke smíření a jejich stezky jsou plné pokoje.

Micwa nás tedy podle tradice zavazuje napomínat provinilce  téměř až k fyzickému výpadu napomínaného vůči napomínajícímu. Jak se dočítáme v talmudu: Napomínající je povinen opakovat svá napomenutí tak dlouho, dokud nebude káraný bezmála schopen fyzicky napadnout kárajícího. /Erech 16:2/; A komentátoři dodávají – a také v situaci, kdy je evidentní, že se napomenutí naprosto míjejí účinkem ať proto, že napomínaný je nenapravitelný bezbožník, anebo proto, že se jedná o jedince násilnické povahy schopného zaútočit.

Což tradice definuje: Stejně naléhavě jakým způsobe hovoří Pokyn o povinnosti pojmenovat skutečnosti, kterým bude nasloucháno (privátně, smířlivě ale nekompromisně, až na pokraj fyzického útoku), obsahuje zároveň neméně důrazný pokyn mlčet v těch případech, kdy jim sluchu popřáno nebude, protože pak by šlo v podstatě jen o karatelovo vychloubání, nikoli o  prospěch káraného.  /Jeb 65/; Každý tvor by se měl umět za všech okolností opanovat a dávat vždy bedlivý pozor na klíčový obsah pokynu o napomínání – tedy mít vždy na zřeteli, zda jeho slova přinesou káranému nějaký užitek.

Káráme také vždy s ohledem na Vznešeného a v důvěře, že On to bude, kdo nám pomůže v boji s nepravostí  svých nepřátel . Není třeba žádné bázlivosti nebo malověrnosti, opřeme-li se o Slovo: Vznešený ostříhá všechny, kdož ho milují, ale činitele nepravosti zatratí… /ps 145:20/; Napomínání které ztrácí ze zřetele toto pravidlo  celý námi studovaný pokyn vyprazdňuje.

Splníme-li všechny tyto předpoklady a hříšník se napraví – vykonáme záslužný skutek. Naopak máme-li možnost napravit ho a zabránit mu v konání nepravosti (podle výše uvedených pravidel) a tuto možnost nevyužijeme, podílíme se na jeho nepravosti sami. Tato skutečnost nepotřebuje hlubšího vysvětlování a takto ji vnímají všechny tradiční komentáře i Písmo. Proto se talmud zmiňuje o tom, že napomenout může i nezletilý dospělého, méně vážený váženého, méně zkušený zkušenějšího – pokud je zřejmé, že dotyčný nejde správnou cestou. /B.mec 31a/ - Podrobněji jsou detaily této micwušky rozvedeny v Hilchot Dea.

Hilchot dea (6:5) -  Kdokoli chová i skryté nepřátelství (sinat ba-lev),  sice přestupuje zákaz „Nebudeš ho mít v nenávisti…“ /lv 19:17 / stejně, jako kdyby projevil nepřátelství otevřeně. Ale nebude trestán výpraskem, protože tento druh přestupku v sobě nenese žádný fyzický čin. Tóra ovšem před skrytým nepřátelstvím (sinat ba-lev) výslovně varuje. Pokud někdo někoho urazí anebo dokonce znectí  - a to i kdyby nebyl v právu – přestupku proti zmíněnému zákazu se nedopouští.

(6:6) Proviní-li se ale kdokoli proti lidskosti (člověku), nelze to pominout a mlčet podobně, jako to činívají pachatelé zla, o nichž referuje Písmo: Absolon ale s Amnonem nepromluvil, ani v dobrém ani ve zlém, neboť měl Absolon Amnona v nenávisti … /2sam 13:22/ V tomto případě je zapotřebí dát to najevo a položit otázku: Proč jsi jednal tak, jak jsi jednal, a proč jsi porušil ten a ten pokyn?  Neboť je psáno : hocheach tochiach …   Pokud se obrátí a požádá o prominutí, je povinnost mu odpustit. Jak čteme již o Abrahamovi: Wa-jispalel .. I modlil se Abraham k B*hu a Vznešený uzdravil  Avimelecha i ženu jeho a děvečky jeho… /gn 20:17/ V opačném případě jsme zbytečně přísní. 

(6:7) Pokud shledáme, že náš bližní sešel z cesty anebo koná nesprávně, je naší povinností pomoci mu k nápravě tím, že mu dáme poznat, že svými neblahými skutky škodí sám sobě. /…/ Mluvit s ním pro jeho vlastní dobro a proto, aby neztratil podíl na budoucím světě.  (6:8) Chceme-li začít s napomínáním, nemluvme tvrdě anebo neuctivě. Protože „we-lo tiso alaw chet“ znamená také, „nevložíš na něj žádný (ani ten jeho) hřích“.

Z toho plyne, že je zakázáno člověka znectít. Notabene veřejně. A ačkoli pachatel tohoto přestupku (tj. veřejného uvedení do rozpaků) není trestán výpraskem, dopouští se závažného hříchu. Ne nadarmo upozorňují naši moudří, že kdokoli se ho dopustí, ztrácí podíl na budoucím světě. Proto dbejme na to, abychom nikoho veřejně neostouzeli, bez ohledu jak vážený anebo zkušený je. Včetně dětí. Neměli bychom ho ani častovat neuctivými přívlastky a přezdívkami. Ani o něm nešířit věci, které ho mohou zahanbit.

Ovšem to se týká pouze prohřešků a provinění v rámci mezilidských vztahů. Pokud někdo jedná hanebně vůči nebesům, je upozorněn nejprve soukromě a nenapraví se, lze ho znectít dokonce i veřejně a jeho přestupek zveřejnit. Lze ho dokonce urážet, zlehčovat anebo zesměšňovat do té doby, dokud se nenapraví. Tak jak to ostatně dělali i všichni proroci. (6:9)  Proviní-li se člověk proti bližnímu (nikoli však proti Nebesům) a poškozený necítí potřebu ho pokárat a neřekne mu na to zhola nic a jednoduše mu promine, protože je mu jasné, že viník jednal buď z naprosté pošetilosti anebo chvilkové nepříčetnosti, dosahuje kvalit *chasidim.(A nevztahuje se na něj nic z toho, co učí Slovo o Absolonovi. A tudíž se ani nijak nepodílí na spáchaném hříchu.) Těchto případů se náš výrok (o Absolonovi) ale netýká. Tóra zde řeší především nevraživost.
------------------------------oo                                           (ilustrace: Bohuslav Doležal)

Komentář: Už talmud (Jevamot 65) zdůrazňuje, že pouštíme-li se do „napomínání“ není rozhodujicí „vykonání onoho napomenutí“, ale jeho výsledek. Pokud jste tedy například v Izraeli byli vystaveni pokřikování *charedim, kteří kolem vás prošli skutečně letmo s výkřikem :“Micwa, micwa,“ a hned potom zmizeli v uličkách směrem ke Zdi nářků – potkali jste leda jen pokrytce. Nikoli bytosti, kterým na vás záleží a skutečně chtějí, abyste nenosili břemena a nekouřili o šabatu anebo si na vymodlených místech stáhli rukávy. Micwu sice „splnili“, jejich pohnutka  sice bezpochyby byla ušlechtilá, ale nenaplnili ji. Omlouvá je jedině to, že si vaše chování vyložili jako přešlap proti Nebesům (kam např. znesvěcení soboty bezesporu patří!) V tom případě se jim naopak nesmíme podivovat a je nutno se podívat na své vlastní podrážky. Zraňujeme totiž nejen je, ale především Vesmír.

Komentáře (Lev Elijahu) pak jdou ještě dále a podotýkají, že „napomenutí“ lze udělit jedině, uvědomíme-li si, jak moc nám na napomínaném skutečně záleží, a domyslíme-li všechny důsledky, co se může stát, nenajdeme-li správný způsob a správná slova, aby k nápravě opravdu došlo. Mnozí z nás mají nejrůznější dary, někdo má větší intuici, a přesto nedokáže to vytušené správně zprostředkovat, někdo se zase ubírá více stezkami logiky, někdy až neúprosné a nekompromisní – téměr apodiktické. A ani on nezvládá předat to, co by rád… Ačkoli oba intuitivní médium anebo racionální logik mají ty nejčistší pohnutky, stále tady zbývá ještě jedno tajemství a kumšt  - jak to správně předat. Tím také pasáž  z Ha-Chinuch: Káráme také vždy s ohledem na Vznešeného a v důvěře, že On to bude, kdo nám pomůže v boji s nepravostí  svých nepřátel  ztrácí svůj fatalistický a pámbíčkářský rozměr a dostává docela racionální kontext.  A tím se opět dostáváme k všudypřítomné odpovědnosti nás, dítek Jisroele, za *tikun ha-olmin.

Pozoruhodný je v této souvislosti talmudický výrok: je lepší, aby setrvali ve stavu „šogegin“, hlavně nestanou-li se z nich „mezidin“ /Bej 31a/ - tj. Někdy je možná lépe, setrvají-li ve stavu těch, kteří pobloudili, než těch, kteří jednají vědomně zpupně a svévolně.

Ale asi nejzajímavější je Onkelův polo-překlad a polo-komentář ke zdrojovému verši o „napomínání“. Zatímco tóra vyslovuje : lo tiso alaw chet – tedy doslova „neponeseš /nesneseš jeho hřích“, Onkelos překládá: neponeseš následky jeho hříchu.

Komentář (Kli Jakir)  pak přináší trefné podobenství, jak obě verze - tóru i Onkelův překlad -  spojit. Vesmír je společná loď, kterou jste si najali s dobrými i méně dobrými přáteli a podnikateli. Všichni se stejnou pohnutkou - doplavit se do cíle. Náhle zjistíš, že kolega v sousední kabině začíná vrtat díru  do lodního trupu. Nechcete-li se utopit všichni, je zapotřebí mu vysvětlit a dokázat, že to není jen jeho kabina a jenom „jeho“ předplacený kousek lodi. Jsme v tom  pořád zkrátka všichni! Člověk je křehký, a to často rozhoduje, ale přešlapy vůči Nebesům (bejn iš le-Makom) kompromisy nesnesou a ani při napomínání nesmíme brát přílišné ohledy a dopustit pustošení Vesmíru... 

Zpět k tabulce zpracovaných micvot