Hazkarat nebo modlitba za mrtvé ?
Obecně nelze říci nic jiného, než co učí tóra: Živí vědí, že muší zemřít, mrtví pak nevědí ničeho. (kaz 9:5) a také: Mrtví už na tebe nevzpomínají, v hrobě, kdo by tě oslavoval? (ps 6:6); Zastánci představy, že i jidiškajt praktikuje něco jako „modlitby za mrtvé“, se rádi opírají o Knihy Makabejské (22:39-45), kde se referuje o tom, že Juda Makabejský a jeho muži se modlili za duše svých padlých přátel a přinesli v chrámu *korbanot za jejich přestupky. Naopak Haj gaon a rav Nisim ben Jaakov oponují a tvrdí, že už za prahem smrti nikdo nic nezmůže. Že rozhodující je pouze čin. A doporučuje namísto vzpomínkových modliteb přinášet raději *cedakot.
Ale to se nijak nevylučuje. Stejně tak, jako nebožtík už nemůže „nahoře“ ovlivnit nic v náš prospěch, nemůžeme ani my „dole“ nějak pomoci, jeho blaženství anebo pekelným mukám, ve kterých se stejně prozatím nenachází, jelikož „mrtví nevědí ničeho“.
Nicméně vesmír (tedy mikro- a makrokosmos) fungují skutečně karmicky. To není vůbec žádné kacířství ani blud, protože v tóře zřetelně čteme: Já jsem Panovník.. navštěvující nepravost do třetího a čtvrtého pokolení a činící milosrdenství nad tisíci.. (ex 20:5-6); Jinými slovy, cosi neblahého má sílu“tady“ trvat třeba několik generací. Zatímco soci dobrého i tísíce… A jak *cedaka tak i *tefila jsou činy, dobré samy o sobě a pokud je odbudeme anebo anebo nekonáme jen jako svatý kšeft alebo odpustky, jsou dokonce velmi velmi dobré….
Pozorným pohledem zejména do pohřebních a hřbitovních modliteb (modliteb za mrtvé) se sami přesvědčíme, že se v jejich textech nejedná o pražádné „modlíkání“ za zesnulé, ale o meditace nad sebou samotným a tichý rozhovor s Panovníkem.
Krátké video na téma můžete sledovat zde.
Oblíbený (standardní) text Hazkarat nešamot se v židovském prostředí vyslovuje zejména během Poutních svátků. (V některých komunitách také o všech šabatech během omerového období). V jidiškajt se tento zvyk ujal v důsledku prvních křižáckých pogromů a potom později dalších. Slavní *pajtanim skládali pamětní elegie, zakládaly se tzv. Kuntreses, Memorbücher a Jizkorbücher, kam se jména obětí zapisovala a během poutních svátků připomínala. Už jenom to, že jak svátky tak pochopitelně i šabaty mají status výjimečných dní, kdy se nepřimlouváme ani za vlastní nemocné, vlastní problémy a starosti, dokazuje, že Jizkor (jiný název pro Hazkarat nešamot – Připomínku dušenek) nemohly mít přímluvný charakter či formu jakýchsi proseb za „polepšení“ nebožtíkům (anebo živým); Moderní obdobou Kozkoru, kterou vlastně známe i v našich krajích, je veřejné čtení jmen obětí genocid.
Třemi víceméně klasickými texty pro Jizkor jsou
a) Pasáže čerpající z žalmů – od verše „Co jest člověk, že jsi naň pamětliv? Jeho dny jsou jako stín… Nauč nás počítat našich dnů … Ostříhej bezúhonné a měj na zřeteli upřímnost, protože to, co člověk nakonec rád jest harmonie a pokoj. A prach se vrací zemi, ze které byl vzat, zatímco duchovno se vrací vždy do svého Zdroje, ke svému Dárci
b) Samotný Jizkor: Budiž pamětliv Vznešený Pane světů, životní jiskry a cesty toho a toho (zesnulého) a budiž pamětliv *cedakot, které rozdám na jeho památku, aby tak byl /byla vevázana do duchovního svazku Abrahama, Jicchaka a Jaakova a pramátí Sáry, Rivky, Lii a Rachel spolu s ostatními spravedlivými v Gan Ejden…
c) Přímluva Kel mole rachamim (Bože plný milosrdenství..):
Kel mole rachamim, sídlící vysoko nade vším, jen sesílá na křídlech šechiny poklidně utišení a odpočinutí všem, kdož kdesi ve vznešeném oddělení mohou sledovat nadoblačně jasné světlo … Pane světů, přikryj všechny ty jiskry života svým Křídlem věčnosti, aby jiskra jejich života zůstala vevázána do svazku života. Kéž je jejich Pán také jejich dědictvím. A do té chvíle, kéž pokojně odpočívají ve svém hrobovém lůžku….
Amen. Sela.