Halacha -- jádro židovské religiozity
( Kliknětě si sem pokud chcete přejít přímo na tabulku micwot. Aktivní políčka/ číslice obsahují komentáře k nim.)
** Micwa – příkaz, zákaz, pokyn ?
** Micwot obsažené v Tóře -- první soupisy 613 micwot
** Rambam -- Sefer Ha-micwot /Kniha 613 micwot/
** Sefer Ha-Chinuch /Kniha zasvěcení do Nauky/
** Rambam nebo Ha-Chinuch ?
** Některé komentáře (podle Ha-Chinuch)
** Poznámka
Micwa – příkaz, zákaz, pokyn ?
Není tajemstvím, že Židé dodržují spoustu jakýchsi přikázání -- *micwot. Zběžným pohledem na jednotlivé z nich zjistíme, že dobrá třetina ze sbírky šesti set třinácti tarjag micwot se vztahuje na záležitosti chrámové služby (ačkoli chrám již téměř dva tisíce let neexistuje), další se týkají výhradně Erec Jisroel, která ovšem v biblickém slova smyslu zatím neexistuje.
Další částka „sbírky“ se zase týká zemědělského cyklu v průběhu roku (desátky z prvotin úrod apod.) -- ale kdo je dnes skutečně tak bytostně závislý a současně natolik přirozeně spjatý se zemědělským cyklem, aby zavnímal i jeho do jisté míry duchoví rozměr? Určité procento obyvatel této planety sice pořád „v potu tváři své“ dobývá svůj chléb v tzv. zemědělské výrobě, ale právě samo sousloví „zemědělská výroba“ dostatečně naznačuje, jak neuvěřitelně se celý svět industrializoval, že se nakonec i toto procento chová k půdě a přírodě především jako k výrobnímu prostředku, prefabrikátu a komoditě. Bez zásadní změny vztahu k „Roku chleba“ (k přirozenému cyklu: setí – zrání – sklizeň – zpracování) by se patřičné micwot daly leda plnit, ale rozhodně ne naplnit.
Smířil by se dnes někdo s levirátními ustanoveními? Vždyť jsou nedemokratická a proti zdravému rozumu i přírodě! A soudit ne podle civilního, ale halachického práva? Kdo by na něco takového přistoupil? Možná hrstka pejzatých ortodoxů? A k čemu jim to bude? Posouvá je to někam dál? Sotva ...
Znamená to tedy, že všechny tyto micwot dnes již pro svoji nepoužitelnost neplatí, jak tvrdí reformní judaismus a také křesťanství? Anebo platí a nepřestanou platit, neboť i ve „starém“ (nejen v Novém) zákoně nacházíme odkazy, že ze zákonů H-spodinových „nepomine ani jediný punktík“? /dt 12:32 [454/r.313] a prv 30:5-6 [455/r.314]/
Křesťanská tradice si zase na druhou stranu (naštěstí ne vždy) dává práci s tvrzením, že roztržením chrámové opony v okamžiku Ježíšovy smrti přestaly židovské zákony platit. Což je ale tvrzení troufalé a do značné míry sporné. A neslouží k dobrému ani jedné ze stran. Křesťanství se jím totiž zbytečně, lehkomyslně a nebiblicky odřezává od svých přirozených kořenů, čímž - díky tomuto „odkrojení“ - mívají zase židé občas tendenci chápat samy sebe poněkud fundamentalisticky. Jak to vlastně s tarjagem, oněmi 613 přikázáními tóry, je? Platí dnes už pouhé Ježíšovo „Miluj bližního svého...“ /mimochodem podle Sefer Ha-Chinuch micwa [243] / nebo celé desatero B-žích přikázání (kde se ale mluví o svěcení šabatu nikoli neděle!) anebo nakonec všech šest set třináct židovských micwot ? Co to tedy židé vlastně žijí, dodržují a proč?
Judaismus naštěstí vykládá sám sebe a pro soubor židovských biblických pravidel používá výraz *halacha. Ten vychází z kořene halach[1] tj. „kráčet“- Halacha tedy znamená „kráčení“ - Cestu. Chcete-li, správnou cestu.
Symbolu cesty rozumí, myslím, každý, a připadá mi, že v této souvislosti by Ježíšovu výroku: „Já jsem cesta a pravda a život“ každý žid rozuměl, jako „Já jsem halacha, věrnost principům a naplnění tóry…“
Halacha je praxe nikoli teorie. Na ní - a na celém židovském myšlení - je krásné, že stanoví povinnost „laasok be-divrej tora“ tj. přemýšlet o slovech zákona. Čili jestliže je hloubání o principech tóry povinností (jednou z micwot), není zakázáno přemýšlet a hloubat o podstatě každé micwy a jejím naplnění. Tak se narodil talmud.
Jedině naplněnou micwu lze považovat za splněnou. Dá-li se ortodoxnímu judaismu něco vytýkat, pak jedině právě ono „skutkaření“, plnění micwot pro micwot s poukazem „to je vůle Stvořitele, tak služ, neptej se a nešpekuluj. To jsou tajemství, ale tajemství správná, dobrá a žádoucí...“. V tom případě ono obecné klišé, že křesťanství je náboženství lásky zatímco judaismus náboženstvím skutků, své opodstatnění má. Původní smysl tarjagu ale nespočívá ve skutkaření, ale v aktivitě. (Tím se jen kruhem dostáváme zpět k symbolu cesty.) Kráčení je aktivní činnost. Tóra nejsou skutky, nýbrž konání. (Jazykem kabaly -- uskutečňování B-žího Hej).
Detailnějším pohledem na jednotlivé micwot si uvědomíme ještě jednu skutečnost. Micwot nejsou „stanoviště - kontroly“ orientačního běhu životem ani „kolonky“ pro odškrtávání okének dobrých skutků. Velice moudře vysvětluje smysl micwot Maimonides (Rambam) ve své předmluvě k stěžejnímu halachickému dílu své doby -- *Jad Chazaka.
Všechny micwot, které Moše přijal na Sinaji, mu byly sděleny i s výkladem. Neboť stojí psáno: Přijď za mnou a dostaneš kamenné desky, Nauku a Pokyny /ex 24:12/. Pod pojmem Nauka rozumíme torat še-bi-chtav, pod pojmem Pokyny (=micwot) vysvětlení a výklad Nauky. Dostali jsme pokyn uskutečňovat Nauku prostřednictvím micwot. Micwot jsou tedy tím, čemu říkáme torat še-be-al-pe. Nežli zemřel, stihnul Moše rabejnu zapsat celou tóru tj. veškerou Nauku svou vlastní rukou. Každé čeledi Jisroele předal jeden svitek a ještě jeden další byl vložen do Truhly úmluvy, jak stojí psáno: Vezměte tu knihu zákona a vložte ji po straně do truhly smlouvy H-spodinovy, aby tam zůstala vám na očích na svědectví /dt 31:26/;
Ovšem micwot, tedy výklad a osvětlení Nauky, ty Mojžíš nesepsal ani nedefinoval, pouze je nařídil starším Jisroele, Jehošuovi bin Nun a také zbytku Jisroele. Proto stojí psáno: Všechno, co jsem vám nařídil, budete ostříhat a konat. Nic nepřidáte a nic také neuberete /dt 12:32 (13:1)/; Na základě tohoto verše říkáme tradici torat še-be-al-pe, protože ačkoli není písemně kodifikována, učil ji Moše rabejnu ve shromáždění dajanim (v bejt din) – totiž ve shromáždění sedmdesáti starších lidu. A také Eleazar, Pinchas a Jehošua – všichni tři ji přejali od Moše.
|
Micwot jsou podle Maimonida prvním „komentářem“ tóry (Nauky). Jsou v tóře přítomné, ale potřebují další vhled, studium a také komentář a provazby. Jedna se váže na druhou. Nejen na svoji osově totožnou „sestru“ (tj. toto budete činiti tudíž nečiňte toto = tzv. „párové“ micwot), ale také i na téma (= několik v bibli přítomných micwot najdeme na různých místech, přesto se vztahují k jednomu příbuznému tématu); Projít důstojně jednou branou Pokynu znamená současně nezanedbat příbuzné hledisko vztahu k životu obsažené u celé řady dalších. Už jen to je dalším dokladem, že micwot se nedají „plnit“, ale je třeba je naplňovat. Když se Chofec Chaim (1838-1933) v roce 1873 – tj. ještě před sepsáním a vydáním svého stěžejního díla Mišna Berura - zamýšlí nad plným obsahem Pokynu „nebudete chodit jako utrhači“ – dospívá k počtu jedenatřiceti příbuzných micwot…
Neexistuje žádné „platí - neplatí“, micwa jednou zazněla, to znamená, že B-h stanovil, přeje si a dobře ví, že cesta vede tudy. Vyjdi a teprve pak se přesvědčíš! Lech lecha! Podobným způsobem uvěřil i Abraham „a počteno mu to za spravedlnost“. Důležitý motiv. Micwot v žádném případě nejsou „přikázáními“. Vše se odvíjí od cesty a symboliky cesty. Cesta je de facto komunikace. Cesta vede odněkud někam; zastavit se (byť i v lůnu židovské „církve“ a obklopit se hradbou „příkazů a zákazů“ – jak všechny slovníky s neuvěřitelnou chutí tarjag interpretují) je popřením smyslu cesty.
I to je jeden z důvodů, proč se judaismus nikdy jako „církev“ necítil a necítí se tak ani dnes. Judaismus je zkrátka cesta. A že může jít o cestu nesmírně lákavou, lze vytušit hned na jejím začátku. První micwa (podle Ha-Chinuch) doporučuje (a vlastně stanoví) všem lidským bytostem bez rozdílu povinnost seberealizace -- buďte tvůrčí a naplňujte sebe i své poslání (peru u-rvu)[2 . Nadále ovšem důstojně. Kralická bible nám to maličko zkomplikovala onou notoricky povědomou zvratnou částicí - „se“, takže dnes tuto základní micwu poznáváme spíš ve tvaru: „Ploďte se množte se“ – anebo díky Effelovu kreslenému filmu o stvoření světa, jako věčný boj andělíků („Milujte se a množte se“) s trojlístkem čertích kvítek („Perte se žerte se“). Přičemž právě tento „model“ bez větších námitek přijímá i agnostik, který si ovšem onu klíčovou všeobjímající a vlastně univerzální první micwu vykládává zhusta ve svém vlastním překladu: „peru se a urvu“! Nemyslím, že by byl nějak fatálně vedle. Vždyť jak jinak by se ujalo úsloví: život je boj? Přísloví přece také nelžou… Ono jde v podstatě vždycinky jen o to, za co se „peru“ a co si nakonec „urvu“. Jenomže „kořist“ pramenící ze studia tóry a snahy procházet nabízenými Branami je – podle tradičního soudu – nesmírně cenná. Mám totiž šanci se kultivovat. Rvát se
Micwot obsažené v Tóře -- první soupisy 613 micwot
Nebyli bychom snad ani ve vodách *jidiškajt, kdyby tomu mělo být jinak! Je totiž nutno přiznat, že žádný přesný soupis micwot neexistuje. Je to skutečně (tak jak uvádí anebo traduje Maimonides) jen a jenom tradice. Snadný důkaz pořídíme jednoduše pouhým srovnáním Maimonidova (Rambamova) „seznamu“ s výčtem v Ha-Chinuch (včetně uváděných zdrojových biblických textů). V obou případech je jich 613, ale nenajdete je vždy na stejném místě. Další autority, včetně Baal ha-Turim, Maharala a chasidských mistrů sice respektují „dohodnutý“ počet 613 pokynů, ale vidí v jejich rozdělení 248:365 jiné souvislosti, než které uvádí tradice (tj. 248 orgánů duchovního těla a 365 dní v roce, jak je talmudickým traktátem Makot 23b vloženo do úst rabi Simlajovi). A jsou i tací, kteří dokonce do jisté míry zpochybňují, že micwot je „ausgerechnet“ 613. Ale nemusí nás to znepokojovat. Po tom co jsme si uvedli výše a co snad ještě rozvedeme dále, lze s klidem a v důvěře přijmout nádherný „koán“, který vyslovil jeden z největších židovských myslitelů středověku Ibn Ezra (1093-1167) ve svém díle Jesod Mora (Základ nauky) z roku 1158: Někteří naši Moudří se snaží – každý po svém – stanovit výčet *tarjag micwot. Nicméně celkový počet micwot je de facto nekonečný. Zatímco kdybychom se pokusili jednotlivé micwot z *tarjag naopak systematizovat do základních skupin vztahujících se k jednotlivým aspektům života, zdaleka bychom se počtu 613 nedobrali …
První skutečný výčet micwot nacházíme u Saadji gaona (z r. 889). Jedná se o prostý výčet, bez jakýchkoli komentářů. Další (dnes dochované – a komentované) soupisy se objevují teprve v Rambamově době a po něm: Rambamova Sefer ha-micwot pochází z roku pravděpodobně 1177; Ha-Chinuch, Smag (Sefer micwot ha-gadol – Velká kniha pokynů) a Smak (Sefer micwot ha-katan) lze datovat zhruba do období 1240-1290. To ovšem hovoříme pouze o zachovaných literárních památkách. Jestliže ale Ibn Ezra (žijící v rozpětí 1093-1167) uvádí již v roce 1158 : Někteří naši Moudří se snaží vyjmenovat – každý po svém … musely podobné soupisy existovat i dříve tj. v období mezi Saadjou a Rambamem.
Snaha vyrovnat se s „tarjagem“ nekončí pozdním středověkem, ale probíhá v jidiškajt vlastně neustále. Posledním významným příspěvkem k našemu tématu je Sefer micwot ha-kacar (Malý seznam pokynů) z pera Chofec Chajima (1838-1933). Obsahuje přehled micwot, které ani na přelomu 19. a 20. století neztrácejí svou platnost, bez ohledu na neexistenci Chrámu a neexistenci Erec Jisroel. (I tento přehled přinášíme v podobě tabulky a postřehy Chofec Chajima v komentářích zohledňujeme.)
Rambam -- Sefer Ha-micwot /Kniha (613) micwot/
Maimonides to neměl snadné. Stačí dát si k sobě pět a pět: vrcholný středověk, křížové výpravy, soumrak duchovní symbiózy jidiškajt a islámu (resp. arabské islámem ovlivněné učenosti a kultury) a uvnitř judaismu de facto další etapa intenzivního vzepětí rabínské učenosti spolu s voláním po „legitimitě“ halachických autorit. (Tuto situaci sám rovněž výstižně zmiňuje v předmluvě k Jad chazaka). A Moše ben Maimon si dovolí vytyčit směr, stanovit cestu a prezentovat názory, aniž by si dal tu práci s uvedením patřičné odvolávky na předchozí zdroje. Žádný div že tu a tam narazil. Nicméně, jak učí Avot – „co je ve jménu Nebes, to přežije…“ – a Rambam nejenže přežil, ale patří k pilířům.
To jsou ovšem informace všeobecně známé. Pro námi sledované téma bude důležité zmínit se o dvou Rambamových „vynálezech“. Prvním z nich je jeho pohled na komplex micwot (= tradice) - tedy způsob, jakým tento učenec humánní poselství tóry vnímá. Tím také pochopíme, proč člení jednotlivé micwot tak, jak je člení. Druhý – pro moderní dobu ještě přínosnější je jeho seznam zhruba 14 pravidel, jimiž se při pokusu o definici tarjag micwot řídil a jejichž zohledněním je nutno k tradici (zakotvené v talmudu) přistupovat (i dnes).
Rambam vnímá halachu obsaženou v Tóře a Talmudu jako čtrnáct základních tematických celků – Zjevení, osobní B-h, vědomí jeho trvalé přítomnosti v čase a dějinách, člověk a jeho přirozenost (sexualita), svobodná vůle a odpovědnost, respekt k přírodním zákonům, nezbytná ritualizace profánního života (vědomí chrámu), tajemství pokání (*tešuva), sebekázeň (včetně jejího duchovního rozměru), majetkoprávní vztahy, usilování o spravedlnost a pravdu, respekt a tolerance. Totéž – pokud výše uvedené kategorie shrneme do ještě zásadnějších celků ale kupodivu nacházíme také mezi požadavky, které tradice klade na veškeré syny člověka – celé lidstvo, tak jak jsou obsaženy v tzv. noachidských pokynech.
V jeho obrazivém jazyce se jedná o Čtrnáct knih.
Knihu (= téma 1) poznání – Sefer ha-mada: sem patří zákonitosti o smyslu a účelu tóry (nauky), zákonitostí o sebepoznání a sebezdokonalování, pravidel studia Zjevení(= tóry), vymezení idolatrie, vymezení Jisroele vůči ostatním národům a povinností ostatních národů vůči Humanitě a v neposlední řadě také stanovení kategorie „tešuvy“ (pokání.)
Knihu (2) lásky – Sefer ahava: Rozumějme lásky ke Vznešenému, coby k osobnímu B-hu, která se mj. projevuje tím, že se chováme jako židé (Šema, modlitba, kohenské požehnání, tefilin, mezuza, cicit a brit mila).
Knihu (3) termínů – Sefer zmanim: Pojednává o všech výjimečných a zvláštních dnech během židovského náboženského roku. (Šabat, eruv, svátky, posty).
Knihu (4) žen – Sefer našim: sňatek, rozvod, levirát, násilný styk a podezření z nevěry
Knihu (5) separace – Sefer kedojšim : Překládáme záměrně jiným slovem, než „Kniha svatosti“ – protože hebrejské kadoš – ve svém prapůvodním významu znamená oddělený k zvláštní službě. Lid Jisroele má být odděleným lidem, dobrovolně oddělujeme Památník stvoření od ostatních profánních dnů a také výrazy „rituální prostitut /-ka“ – tedy bytosti oddělené ke kultickému smilstvu - vycházejí ze stejného kořene k-d-š[3] --- Kniha obsahuje oblasti zapovězených sexuálních kontaktů, zapovězených jídel, kašrutu a porážky
Knihu (6) závaznosti proneseného – Sefer haflaa: přísahy, sliby, nazarité, oceňování, odhady a majetkové dary.
Knihu (7) setby – Sefer zerajim : kilajim, peot, dary potřebným, omer, desátky, desátek z desátku, prvotiny, další dary kněžím mimo areál chrámu, šmita a jubilejní rok…
Knihu (8) chrámové služby - Sefer avoda; Vzhledem k tomu, že Chrám prozatím neexistuje, ponecháváme detaily (a není jich málo) vašemu samostudiu…
Knihu (9) korbanot – Sefer korbanot : Záměrně nepřekládáme hebrejské korban jako oběť. Protože tak, jak chápeme oběti díky našenu helénisticko-křesťanskému dědictví, je slovo obětina velice zavádějící. Židovský „korban“ je především spříznění a přiblížení se ke Vznešenému. Hodilo by se tudíž spíš české „objetí“ jako „obejmutí“. Proto sem patří ustanovení o *korban pesach, o poutních svátcích, pravidla o výkupu prvorozených, jak postupovat při bezděčném selhání apod.
Knihu (10) rituální připravenosti – Sefer taharot: mršiny, červená kráva, nečistota skrze výtok, další zdroje rituální diskvalifikace, nečistota potravin, nádob, pokyny o ponoření do mikwe.
Knihu (11) škod – Sefer nazikim: majetkoprávní pokyny, definici krádeže, loupeže, majetkové nespravedlnosti. Také se sem řadí definice vraždy, zabití a povinnost záchrany života (pikuach ha-nefeš)
Knihu (12) nabytého zboží – Sefer kinin : kup a prodej, postoj k majetku bez majitele, sousedské vztahy, respekt vůči obchodnímu partnerovi a dokonce i úprava vztahu vůči služebníkům a otrokům.
Knihu (13) soudnosti – Sefer mišpatim : stanoví pravidlo ohledně najímání dělníků, pravidla ohledně zapůjčeného a svěřeného majetku, vztah mezi věřitelem a dlužníkem, žalobcem a obžalovaným a také dědické vztahy.
Knihu (14) soudců – Sefer šoftim : de-facto pravomoci (ale také povinnosti) soudců. Bezpodmínečnost ustanovit soudce (dajanim) a soudní tribunály (dinim) po všech provinciích, kde lid Jisroele žije, upravuje pravidla krevní msty, recidivy, úplatnosti soudů, důvěryhodnosti a nestrannosti soudů, způsob a pravidla vedení procesu, vydávání svědectví apod. Pravidla o zacházení s těmi, kdo soudem pohrdají, kdo se závažným způsobem rozešli z principy tóry (=humanity). Poněkud nečekaně se zde setkáme také se zákonitostmi vedení války a pravidly avejlut.
(Sefer ha-micwot podle Maimonida –
)
Sefer Ha-Chinuch /Kniha zasvěcení do Nauky/
Tento středověký text vzniká prokazatelně až po Rambamovi. Je Rambamem poučen, pojímá ho do sebe, ale přesto se ubírá svojí vlastní cestou. Klasická tradice překládá titul jako Kniha vzdělávání. A jidiškajt skutečně používá obrat chinuch[4] jako vzdělání a vzdělávání dítek Jisroele. Ovšem stejný kořen chanach[5]nacházíme také ve výrazu chanuka a chinuch bejt-ha-kneset (tj. doslova zasvěcení – např. zasvěcení synagogy), a zde již určitě a priori o vzdělávání (výchovu – kultivaci) nejde. Naopak laskavá čeština zná i výraz : zasvětit do tajů života…
Ha-Chinuch postupuje „chronologicky“ podle biblické zvěsti, představuje studujícímu jednotlivé micwot tak, jak se k nim můžeme postupně „dolistovat“. Ve spojení s „klasickým“ hebrejským traktováním tóry do jednotlivých paršajot /tematických úseků určených k týdennímu studiu a určujících duchovní rozměr každého šábesu/ pomáhá Ha-Chinuch pochopit i „cestu“ od praéry patriarchů až ke vstupu do symbolického Kanaánu, jíž by si měl projít každý. Viz jedna z posledních micwot bible [604] - podle Ha-Chinuch.
A tak můžeme k Maimonidově *Sefer ha-micwot – tj. k modelu zbudovanému na osnově talmudu a zároveň jako kostru anebo půdorys pro Mišne tora, postavit svět obrazů přinášený knihou Sefer Ha-Chinuch: Ha-Chinuch není žádná „zasvěcovací“ mystika. Jen jakési praktické zasvěcení do tradice. Pozvolna tak jak probíhá během plynulé četby tanachu a de facto během jednoho liturgického roku, kdy se během týdenních paršajot seznamujeme (ne každý týden) vždy s určitým množstvím Pokynů. A tradice i zdravý rozum očekávají, že Synové člověka a dítka Jisroele poznané uvedou do praxe.
Rambam postupuje vrstvami napříč, soustředí se na tematické celky, jako by vnímal tradici i tóru jako překrojenou cibuli anebo dostředivou spirálu, Ha-Chinuch už tím, že se k „zasvěcení do tajemství humanity“ hlásí i svým titulem, vypráví poněkud jiný příběh. Pro ni jakoby byl pentateuch vrstevnatý. 1/ Zrození golema 2/ Zrození Izraele 3/ Zrození kohena 4/ Zrození odpovědnosti 5/ Zrození tradice …
Berešit (Genesis) - zrození golema. Nenechte se pojmem golem nijak zavést. Ani golem není nějaká „mystika“. Golem[6]a dozajista člověkem je. (Kniha Berešit je vlastně rodopis vesmíru, duality, bratrovraždy, postupného „zkažení mravů“. Román nejen holého boje o přežití ale také postupného odhalování že tu nejsme sami, ne jen pro sebe, ale i pro druhé, že dokonce nejsme „korunou stvoření“ a „pány tvorstva“, ale daleko spíš „partnery Stvořitele“). A podle Ha-Chinuch činí „golema“ člověkem tři základní skutečnosti: touha po seberealizaci [1] rozmnožujte a nechejte rozkvést … respekt směrem „nahoru“, tušení souvislostí a tušení mysteria [2] micwa brit mila … a respekt směrem dolů, tj. k nižším stvořením [3] micwa gid. má ve svém kořeni galam hodnotu „vtělení“. Není to tedy „pouze“ panák podobný peci na chleba, který se nemotorně potlouká uličkami pražského ghetta tak dlouho, až se zatoulá do literárních děl Meyrincka a Broda. Pra-hebrejský golem je prostě bytost. Vtělený zárodek nějaké další naděje. Golem je čímsi, co definují příběhy a micwot obsažené v knize Berešit – čímsi, co by mohlo být člověkem
Golem (= zárodek) kultivované humanity vnímá tedy zkladni trojici (sic!) nade mnou – ve mně – pode mnou. Na toto základní mininum mají podle tradice dosáhnout naprosto všechna dítka boží, všichni Synové člověka.
Šemot (Exodus) – zrození Jisroele. Nepotřebuje příliš široký komentář. Čtvrtou micwou počínaje následuje hned celá zhruba dvacítka „pesachových“ pokynů – přípravy na východ do svobody a hned po nich pasáže, které svět zná jako desatero. Svobodný tvor má jiná práva a větší odpovědnost. Proto hned po tzv. „desateru“ sleduje biblická zvěst i nadále motiv svobody : jestliže koupíš službě žida… [42] a začíná budovat velice zřetelný plot židovské demokracie. Tvoje svoboda končí přesně tam, kde omezuje druhého. Neexistuje ovšem anarchistická svoboda – směrem „nahoru“ máš také své povinnosti – uděláte mi svatyni [95] a také směrem dolů : nebudeš vařit kozelce v mléce matky jeho [113]; Mimochodem v tradici se druhá kniha pentateuchu nejmenuje „Jecijat“ (východ, vyjití tj. exodus) nýbrž „Šemot“ – jména. Jakoby chtěla naznačit, že Jméno sladkého požehnaného je všude – především v bližním a v respektu k jeho svobodě, zároveň ale i nahoře (symbolicky ve svatyni) i dole (v tom vařeném kůzleti).
Vajikra (Leviticus) – zrození kněze. Třetí díl úchvatného románu, který se však podle názoru většiny čtenářů Mojžíšovi příliš nepovedl. Jak vidno z označení pentateuchu rukou pozdějších uživatelů Septuaginty (prvního nehebrejského překladu), kteří tento díl nazvali Leviticus (kněžská ustanovení). Tady někde tkví onen chamecdik (kvasný) element, který z dobrého těsta dělá pečivo úplně jiné a z dobrého vína ocet. Je snad tak nepřirozené selhat? Šlápnout vedle? A jediný, kdo to nějak spraví je řemeslník zvaný kněz! Za deset deka viny, tolik a tolik jater, tuku a masa…
Hebrejština je opět laskavější a vysvětluje více. Vajikra – znamená zavolal anebo také přivolal. Sladký požehnaný si přivolává člověka (Mojžíše), aby ho poučil, že i selhání je v řádu skutečností. Akorát (jak už dobře víme z prvního útěku do křoví – ještě tam v „ráji“) vzdaluje člověka od Stvořitele !! Proto každý, kdo se dopustí nechtěně přešlapu, by se měl s patřičnými utensiliemi dostavit až ke stánku úmluvy /lv 1:2/ a tam to maso zaříznout jako projev sblížení se (korban) se Vznešeným. Doslova „ a tam se budete svým přiblížením snažit znovu se přiblížit“ (takrivu korbanchem) /lv 1:2/
Kněz je jenom jakýsi asistent, který ono „přiblížení“ přiblíží ještě více (blíže) k mysterióznímu symbolu onoho „nahoře“ – tj. k oltáři. Ostatně knězem je de facto celý Izrael (resp. měl být, kdyby nedošlo k rituálnímu smilstvu u tzv. „zlatého telete“). Protože původní pokyn Sladkého požehnaného zní : /ex19:6/ Pro mne a kvůli mně se stanete vládou kněží (teokracií – mamlechet kohanim) a lidem odděleným (goj kadoš). Kněz nemá privilegia, má jen v rámci oddělení (svatosti) další povinnosti. Tím je dána jednou provždy záruka, že kněží lidu Jisroele by neměli dopadnout jako někteří preláti z rodiny Borgiů. I když i v Jisroeli k podobným excesům docházelo, jak čteme v i.sam 2:12-17. Viděno v těchto souvislostech se, myslím, i ten třetí díl románu Mojžíšovi velice vydařil. Jsme-li všichni do jisté míry kněžími, pak je třeba dbát i na určitou formu rituální způsobilosti – ať už se týká výtoku či malomocenství [169,173], jídelníčku [153 nn], sexuální cudnosti [189 nn], modloslužby [212 nn] anebo respektu k přirozenému chodu světa v rámci Roku chleba [326 nn].
Mimochodem dotaženo až ad absurdum – tato skutečnost je možná hlavním zdrojem tzv. „sporu o Abrahama“ – tj. snah dokázat, jak jsou si všechna „abrahamovská vyznání“ sourozenecky blízká. Ono ani tak nejde o to, že „Abraham uvěřil a počteno mu to spravedlnost“, jak učí rabbi z Tarsu, ale především o zaslíbení, na základě kterého Abraham konal tak, jak konal. Zaslíbení, které praví: v tobě budou požehnány všechny čeledi země… /gn 12:3/. Sladký požehnaný si nenárokuje víru, ale čin. Nepodmiňuje požehnání „uvěřením“, ani případným „vynálezem monoteismu“ – nýbrž respektem ke svému Pokynu (pokynům). A v čem tkví jeho požehnání ? V příslibu vzniku národa (goj gadol – goj kadoš), který se stane pro své „kněžské“ poslání požehnáním všem čeledím země.
A pokud spolu dobrovolně absolvujeme ještě jeden myšlenkový kotrmelec, pak jsou všechna ustanovení ohledně rituální bezúhonnosti kodifikovaná v Leviticu naprosto závazná všemu Jisroelovi, protože on má být nejen „mamlechet kohanim“ ale také požehnáním (tj. i skrze svou rituální bezúhonnost) pro všechny čeledi země…
Bemidbar (Numeri) – zrození odpovědnosti. Hebrejské „ba-midbar“ – znamená na poušti, v poušti. Zatímco Zaslíbená země je podle svědectví špehéřů i podle slov Nejvyššího – „erec zavat chalav u-dvaš“ – zem oplývající mlékem a strdím. Zem úrodná a plodná. Do této země se chystají vstoupit polodivocí kočovní barbaři, donedávna ještě svědci světlých i stinných stránek egyptské kultury. Vstup do cíle by neměl být nájezdem plenitelů – nepoškvrňujte vojska mého [363], ani zamindrákovaných chlapů, co si chtějí dokázat jací jsou „mačové“ – „kdyby se někomu uchýlila žena…“[365]; je to naplnění zaslíbení (dám tobě zemi… abys byl požehnáním), proto i nadále ani tam v cíli „obětí mých, chleba a prvotin nezanedbávejte…“ [401] a uvědomte si, že slib je slib. Ze slova neustoupíš. [406]
Devarim (Deutoronomium) – zrození tradice. Zde se mnou můžete nesouhlasit a já vám dám za pravdu. To už je poněkud „vyklenutý“ oblouk. Nicméně hebrejské jméno dal knize jeden detail hodný pozornosti. Až do čtvrté knihy pentateuchu hovořívá zpravidla sám Sladký požehnaný. Kniha Devarim začíná ujištěním: „Toto jsou skutečnosti, které sdělil Mojžíš všemu lidu před Jordánem… /dt 1:1/. Z toho důvodu ani poslední název přijatý helénisticko-křesťanskou tradicí – Deuteronomium (Opakování zákona) není tak docela přesný. Mojžíš neopakuje, on totiž jako první vykládá a komentuje. Kniha Devarim je první komentář k tóře a proto v ní nacházíme vlastně téměř dvě stovky (často podobných anebo paralelních) Pokynů [414 - 613]…
Rambam nebo Ha-Chinuch ?
Jak se rozhodnout? Koho zvolit? Rambamadokonalého filosofa a autoritu halachy, anebo Sefer Ha-Chinuch? Nejlépe samozřejmě oba zdroje.
Avšak je dobré seznámit se nejprve s knihou Ha-Chinuch. Proč? Abychom (tak jak je záměrem Ha-Chinuch) sami absolvovali ono zasvěcení do tradice. Poté, již proto, abychom s tradicí našli společný nomenklaturní slovník, sáhneme patrně po třídění podle Rambama, ale „zasvěcení“ prostřednictvím Ha-Chinuch nám nabízí vlastní cestu, vlastní svobodu a (opět paradox) trochu netradiční pohled.
Maimonides zpracoval soupis micwot *Sefer Ha-Micwot bezpochyby ve snaze přiblížit postuláty jidiškajt širšímu obecenstvu, vrátit všem, kdo jenom oddaně a někdy možná dokonce slepě spoléhají na verdikty dobových autorit halachy, osobní zanícení a prožitek při průchodu Branami. S vědomím, že rabínské hebrejštině talmudu běžný žid jeho doby pomalu nerozumí, píše ben Maimon – vedle celé řady dalších vědeckých a filosofických prací – také svůj komentář k mišně. Dost možná že právě pro jeho jednoduchost, srozumitelnost a minimum odkazů vyvolal i nesouhlasné reakce. Někteří Maimonidovi současníci (jak známo) dostali dokonce pocit, že Rambam chce snižovat význam talmudského studia.
Paradoxně se tak původní „pomůcka“ k pochopení tradice bez nezbytné (a pro někoho nedostižné) „učenosti“ stává o pár století později půdorysným těžištěm téže halachy „učenců“, jež končí sepsáním Šulchan aruch a pokračuje do dneška.
Řeknu to ještě jinak. Vpravdě renesanční duch Maimonidův (v době, kdy to slovo ještě nemohlo být obnošené, neb renesance dosud nebylo) se snažil zpracovat materiál, který by více podtrhoval ono vědomé, zvědomělé a ochotné procházení existujícími Branami. Přesto se stalo, že zakomponováním Rambamových principů do dalšího vývoje tradice a halachy, může být průchod Branami vnímán spíš jako diktát. „Tak to Sladký požehnaný chce, tak velí léty ověřená tradice“. A každému diktátu se rozum brání. Často neadekvátním rebelantstvím, které nakonec končívá u těch argumentů, jimiž náš materiál začíná.
Maimonides i Ha-Chinuch naprosto svorně vnímají to, co je v Ha-Chinuch jaksi zřetelnější. Zamysli se odkud a kam jdeš (halach = halacha) a odmítni anebo přijmi první pokyn – „peru u-rvu“ - a jedině postižený anebo nešťastný člověk by odmítl se seberealizovat. Chceš-li se ale seberealizovat naplno, tak jak je to v souladu s vesmírnými (nejen přírodními) zákonitostmi, pak nezbývá než projít i některé další Brány. Průchod jednou je jedinečný – stejně jako je jedinečný Echad (Všemohoucí, Panovník, Sladký požehnaný) ale zároveň univerzální (jako Echad)… Tím se obloukem propracováváme i k plnému pochopení toho, co učí Avot /…/ - Micwa goreret micwa (micwa rodí micwu) tj. průchod jednou Branou jakoby vytvářel potencionál otevírat nesčetné množství Bran dalších. Někdy je průchod těmi dalšími do jisté míry svobodný, jindy ovšem zcela nezbytný. Dalo by se říci jedinečně univerzální…
Poznámka
Tato práce vznikla na základě cyklu setkávání a přednášek „Různé chuti judaismu“ organizovaného pražskou WUPJ (World Union for Progressive Judaism) formou dvou „volných“ semestrů v kalendářním roce 2006. Původně měla posloužit jako studijní materiál pro účastníky tohoto semináře. Aby diskuse na témata, jež se během semináři otevřela mohla pokračovat i po jeho zakončení – a pokud možno i za účasti těch, kdo seminář absolvovat nestihli – přenesli jsme ji sem na naše stránky. Necítíme potřebu se za cokoli omlouvat, pouze upozorňujeme, že halachické detaily nelze v tomto materiálku postihnout v jejich plné šíři – ty přenecháváme v dobré víře všem, kdo zatouží pokračovat až na samé jádro halachy. Nám jde především o inspirativní provokaci a vyprovokování oduševnělého (inspirovaného nikoli však racionalistického) přístupu k Pokynům. Aby všichni zdrávi byli.
--------------oo---------------