Zmrzačený klenot (Nymburská synagoga) Obsah najdete zde:
Na úvod bývá prolog
Nymburská synagoga byla postavena v letech 1891-1892 v Eliščině ulici v kombinaci novorománského a maurského stylu. Původně byly nároží zakončeny cibulovitými báněmi, o něž stavba přišla při pozdější opravě. Svému účelu sloužila až do druhé světové války. Po ní v roce 1957 se sem nastěhovalo se svými expozicemi Vlastivědné muzeum, nyní Polabské muzeum.
Jak vypadala je zřejmé alespoň z odkazu: http://www.zanikleobce.cz/index.php?detail=119617
V židovském Infernu
Sakrální stavby, zvláště synagogy, jsou vždy cílem mé cesty na výletech.Nejinak tomu bylo na výletě v Nymburce. Původním cílem výletu bylo jít po stopách Bohumila Hrabala, světoznámého spisovatele, jenž je pro nás s kamarádem pradědem beatniků. Ale moje rodina je původem ze sudetské německé větve a můj kamarád má čistě židovské kořeny, tak nebylo co řešit. Zvlášť poté, když jsme v expozici Polabského muzea, která je věnovaná Hrabalovi, nalezli fotku dávné synagogy. A chtěli jsme ji vidět.
Ostatně v ceně vstupného byla návštěva muzejních exponátů o železnici a historiografii Nymburka. Jsou uloženy v interieru bývalé synagogy, kterou (pozemkově)vlastní zčásti město a zčásti Pražská židovská obec.
Paní průvodkyně byla jednou z těch vzácných důchodkyň, které dělají práci vášnivě. Cestou k synagoze posmutněla a nadávala na komunisty, kteří jí a její rodině skoro zničili život. Sama nemohla studovat školu, o níž snila. Pocházela z Hradce Králové jako my. V Nymburce zůstala po svatbě natrvalo.
Pak jsme stavbu uviděli. A zůstali jsme v šoku stát.
V průčelí budovy stálo kamenné desatero, které prý nějaký duchapřítomný občan nenechal při brutální devastaci budovy zničit. Nad desaterem čněla mosazná deska s popiskem. Tyto jediné dvě relikvie dávaly tušit, že tu kdysi stávala hrdá a hezká stavba, v níž se konal čilý bohoslužebný život nymburské obce židovské.
To ONO (jak jinak to nazvat?) totiž vypadalo jako výměník, kterých jsou plná socialistická sídliště. Cestu ke vchodovým dveřím postupem let „ozdobily“ hnusné luxferové průhledy. Budova se stala od neblahých let tzv. nevítězného února skladem čehosi a zcela zřejmě byla řízeně zdevastována. Částečně i proto, že po válce bohoslužebný život Židů zanikl, předně proto, že po holocaustu ho neměl kdo oživit, dále pak pro zjevnou arogancí k staleté nymburské židovské tradici.
Památka je navěky zmrzačena a jen dobové fotky doložily, že bylo kdysi co vidět. Patřila k ní židovská škola a stavení pro rabína. A považte!?….Celou nacistickou okupaci zůstala neporušena a nedotčena díky důmyslnému umístění v zástavbě. Jak jsme se výkladu dozvěděli, nacisti ji nenašli a místní své Židy zjevně nepráskli!
Stoupáme po točitých schodech dále od expozice železnice, která ve svých přízemních interiérech synagogu vůbec nepřipomíná. Teprve v horním podlaží se zdá, že z ní něco vidíme a dovedeme si trochu představit, že se v místnosti kdysi konaly bohoslužby. Průčelí bývalé modlitebny zdobí nádherná secesní Muchova luneta, již světoznámý a ceněný autor namaloval na lodní plachtu. Když ji dělníci nalezli, prý byla srolována někde ve skladu. V době vzniku, kolem roku 1900, stála jeden milion korun, dnes po nákladné restauraci má nevyčíslitelnou hodnotu.
„Chtěli ji pražáci, ale my ji nedáme“, pravila průvodkyně. Nedivím se. Je jednou z mála či možná jedinou svého druhu na světě. Dokonce se uvažovalo o jejím připojení k Slovanské epopeji…..
Epilog jako konec bez konce
Scházíme ze schodiště, které zdobí krásný sedmiramenný svícen, prohlížíme si mrňavou expozičku fotek ze života obce s několika předměty, které se používaly při bohoslužbách. Podle průvodkyně se obec o expozici obec moc nestará, jen občas exponáty vymění, aby v budově, která zcela nevyhovuje k muzeálním účelům, nedošly újmy.
Po cestě z bývalého komplexu se ohlížím za kamennými deskami Mojžíšova desatera a sám sobě si říkám, že i ty němě hovoří o nezlomnosti vyvoleného národa. Myslím na lidi, kteří tudy chodili a žili své životy, sloužili v chrámu Hospodinu. Tiše jim jim vzdávám poctu, protože neblahé místo, které jsme s pietou prošli a procítili, připomínalo ponejvíce hřbitov.
Květen 2017, fotky autor -- Tomáš Zajíc -- (t.zajic@email.cz)
Obsah najdete zde:
