Kol bo...
iii/1-16 Vysazování květin a stromů pěstovaných pro jejich vůni se vyhýbejme.
iii/1-17 Vzrostlou hřbitovní trávu, pokud neroste přímo na hrobové prsti, lze dále využít. (Traduje se, že v Würzburgu přišli Židé během expulze o svůj hřbitov a ten připadl do rukou *jinověrců. Když jim pak bylo povoleno se do města vrátit, okamžitě uspořádali sbírku, aby svoje pohřebiště opět vykoupili do držení Jisroele. Aby pak nějakým způsobem vyrovnali vzniklé náklady, zajímali se, zda je možno zpeněžit révoví a ovocné stromy, které tam *jinověrec zasadil. Odpověď zněla, ano – a dokonce nejen ty, které se nacházejí „čtyři amot“ od hrobové prsti, ale i ty, které vyrůstají přímo z ní, ovšem pouze za předpokladu, že výtěžek bude věnován k uctění zemřelých.)
Trávu vyrostlou přímo z hrobové prsti dále využít nelze a je zapotřebí ji spálit. Ovšem podařilo-li by se ji zužitkovat ve prospěch pohřebiště anebo k poctění zemřelých, lze vykročit touto cestou. (viz výše uvedená tradice a na základě dalších zmínek; traduje se např. že z hrobu Rava nabrali trochu prsti za účelem uzdravení jisté ženy, ovšem že tak učinili v naprostém respektu vůči zemřelým;) Ha-measef zmiňuje případ, kdy větve stromů rostoucích z hrobové prsti přesahovaly přes ohrazení hřbitova a bránily v průchodu kolemjdoucím, ovšem bezprostředně u kořenů onoho stromu se nacházel hrob. Zejména *kohanim tudy nemohli vůbec projít. Byl učiněn dotaz a odpověď zněla: „Je-li možno strom přesadit, ať je přesazen tak, aby větve nepřesahovaly. Pokud to možné není, je možno osekat pouze přesahující větvoví, stromu ale ať neubližují, protože by tak neoprávněně zasahovali „do majetku“ zemřelého… Z čehož vyvozujeme, že stromy, které (samovolně) vyrostou z hrobové prsti kácet nelze!!). Literatura také zmiňuje případ, kdy členové Chevra kadiša prodali trávu vyrostlou z hrobové prsti, ovšem s tím, že předem oznámili jak její původ tak i intenci použít výtěžek k poctě zemřelých. To však bylo možno teprve tehdy, kdy toto rozhodnutí přijala obec jako „lokální *minhag“ a vzala tím na vědomí, že podobně bude do budoucna zacházeno i s travou, která vyroste na jejich vlastním hrobě. Výtěžek že pak bude využit k poctě zemřelých, pořízení *tachrichin anebo k zaplacení nežidovského správce hřbitova, na podporu nemocných a chudých – a naplnili tak cele pravidlo: „minhag Jisroel tora hi we-lo harher“ (Lokální zvyk má platnost Zákona a v tom případě ho plně respektuj!);
V řadě obcí se také ujal zvyk, že kosení hřbitova bylo přenecháno ochotným dlaním *jinověrců, ovšem za předpokladu, že na celou činnost dohlížel *šames. Proběhlo-li všechno, aniž by došlo k jakémukoli zlehčení zemřelých, mohli si namísto honoráře odnést posekaný materiál jako podestýlku.
Na základě citace „nedojde-li během kosení ke zlehčení zemřelých“ se pak částečně nedopatřením ujal zvyk trávu raději nekosit, ale pálit ji. Nicméně přeroste-li tráva, zavadne-li a pokryje „svatá místa“, je to daleko větší „zlehčení“, než je-li pokosena. Přesto však platí pravidlo „nesnažit se ji dále zužitkovat“. Výjimku opět tvoří případ, kdy „zužitkovatelná“ tráva pokrývá dosud převážnou část pohřebiště a přišla by vniveč společně (s trávou vypalovanou na místech svatých). Nicméně pravidlo „nepřipustit žádné zlehčení zemřelých“ platí za všech okolností. (uvádí Peri ha-sade). Materiál pokosený vně hřbitova lze svobodně zužitkovat a výnos lze použít pro potřeby Chevra kadiša. Někteří velikáni předchozích generací nicméně nedoporučují věnovat výtěžek z pokosené hřbitovní trávy ani na chudé ani na pořízení *tachrichin, ale výhradně (uvádí Rama) k uctění již zemřelých - tj. např. k opravě hřbitovní zdi, která je v pravdě ryzí poctou (již) zemřelým, aby pohřebiště zvenčí nevypadalo jako rozvalina, zatímco pokrytí výdajů na potřeby těch, co teprve zemřou lze do jisté míry klasifikovat jako „neúctu vůči mrtvým“.
iii/1-18 Stromy na hřbitově sklízet lze, pokud nevyrůstají přímo z hrobové prsti. Sklizené plody lze zužitkovat a výnos využít ve prospěch hřbitova. Stromy nesoucí ovoce je možno i pokácet, ovšem pouze překážejí-li v cestě ke hrobům předků. (Byl také učiněn dotaz, zda je možno sbírat dřevo ze stromů (resp. použít hřbitovní dřevo – byť i jen opadané větve) , které (samovolně) vyrostly na hrobech předků a jejich dřevo využít pro ty nejpotřebnější, kteří na dřevo nemají. Odpověď zní – dřevo popadané stranou takto využít lze, dřevo ležící na hrobové prsti nikoli. Z toho se implicitně vyvozuje, že vysazování stromů na ploše hřbitova nic nebrání, je však nutno dbát na to, aby byly sázeny jen po obvodu hřbitova a v té části, kde stromy – až vyrostou – nebudou zasahovat nad hroby. Na toto obecné pravidla se však vztahuje úleva „be ša’at ha-docheq“ (tj. v nejhorším případě lze přimhouřit oko). Imre jošar upozorňuje na to, že na hřbitov nepatří stromy, pěstované pro svou omamnou vůni a určuje také maximální tolerovanou vzdálenost – 15 amot od hrobů, kde už není žádných důvodných obav, že by sály vláhu ze „svaté prsti“.
Je rovněž otázkou, zda lze větve stromů, které se vzepnou až nad „hrobovou prsť“ osekat a jejich dřevo zúročit ve prospěch hřbitova. Zde vycházíme z pravidla, že pokud strom koření v přípustné vzdálenosti, sají i jeho větve svoji výživzu z nezávadného místa a tedy je prodat anebo zúročit lze. Některé prameny dokonce připouštějí, že plody sklizené ze hřbitova lze (vedle bezprostředních nákladů na zvelebení hřbitova) zpeněžit anebo poskytnout také nemocným v chudobinci (špitálu).
Je také zmiňován případ, kdy se jistá židovská obec potřebovala poradit v otázce, zda lze pokácet ovocné stromoví obrůstající jejich neobezděný hřbitov, protože v době dozrávání plodů sem přicházeli i *jinověrci a vedeni snahou napytlačit si dozrávající ovoce chovali se velice nešetrně vůči *macevám. Plán obce byl takový – pokácet většinu stromů, z jejich dřeva zbudovat oplocení a zbytek stromů na ploše hřbitova ponechat pro potřeby studentů Zákona. Při rozhodování však převážilo stanovisko, že ze stromů rostoucích na ploše hřbitova nemá mít s výjimkou hřbitova samotného nikdo jiný žádný užitek. Podobně se ke kácení stromů na hřbitově staví i Josif da’at, kde se uvádí, že pokácet lze pouze ty stromy, které brání volnému pohybu már při doprovodu zesnulého ke hrobu. Další, které pokácet lze, jsou ty, které brání vybudování ohrazení okolo hřbitova – ty lze pokácet dokonce i tehdy, kdy nijak nebrání transportu már. Stromy, které padnou za obět rozšíření přístupové cesty anebo kvůli ohrazení hřbitova, lze dále zužitkovat ve propěch hřbitova anebo obecních chudých. Avšak stromy, které rostou na dosud „nesvaté“ prsti (pokud brání v přístupu anebo ve zbudování plánované zdi), se doporučuje přesadit i s kořenovým balem na jiné vhodnější místo. Stromy na hřbitově ale zůstávají nedotknutelné.)
Není rozdíl, zda se stromy nacházely na místě už předtím, než zde byl zřízen hřbitov, anebo zda zde byly vysazeny až potom. Tvrdí-li někdo, že je třeba rozlišovat, a zdůvodňuje toto tvrzení poukazem na to, že stromy vzrostlé původně (před zřízením hřbitova) na (zamýšleném prostoru budoucí) „hrobové prsti“ pokácet lze, protože „ohaví“ vzhled hřbitova, je na omylu. Proč? (Usvědčuje ho pokyn), že na „hrobové prsti“ nelze stromy vysadit. (A tedy každý, kdo uvidí stromy porostlý hřbitov, pochopí, že zde stromy rostly již dříve.) Zužitkovat dřevo takto poražených stromů pro jiné účely než ve prospěch hřbitova nelze, ani kdyby šlo o stavební dříví pro novou synagogu anebo *mikwe. Jedinou výjimkou tvoří stavební dříví na zbudování domku pro strážce hřbitova.
Výnosy z jednoho hřbitova nelze věnovat na zvelebení jiného.
Má-li být strážcem hřbitova někdo z dítek Jisroele, nestavíme mu domek ze dřeva těch stromů, které je běžně (tj. vyjma zvláštní případy – přístup anebo ohrazení) kácet zakázáno. Peri sadeale uvádí, že to se týká jen těch stromů, které skutečně vyrůstají přímo z hrobové prsti. Navíc povoluje využít jejich dřevo i pro potřeby *mikwe apod.
iii/1.19 Je možno nabrat „svatý prach“ ze hrobu *cadiků pro osobní účely (modlitba, uzdravení apod.) a pak jej opět vrátit na jeho místo ? – Takovému postupu nic nebrání, nedojde-li k projevům neúcty vůči mrtvým (například rýpání do hrobové prsti, neuctivému chování, kalut roš apod.) -- (viz spis Wi-leqet Josef spolu s názory jeho komentátorů). Také San 47bzmiňuje, že jako léčebný prostředek býval užíván „svatý prach“ ze hrobu Rava – a na základě této zmínky lze prohlásit, že platí obecně.
iii/1.20 Není-li jiného zbytí (be ša’at ha-docheq) a nikde jinde než na hřbitově (ať již mezi hroby anebo přímo na nich) nenajdeme žádnou myrtu – je možno použít pro uctění svátku myrtu hřbitovní? A nejen to? Lze po jejím uříznutí pronést příslušné požehnání? -- V tomto ohledu je nutno vzít v úvahu pravidlo, že „svatý prach“ lze použít pro vhodné účely. Pouze nesmí dojít k zneuctění hrobu. Lze-li ho tedy využít pro osobní a léčebné účely, tím spíš pro průchod branami Pokynu.
Je rovněž vhodné pečlivě prostudovat předpisy o *lulavu a traktátu Suka
iii/1.21 V okamžiku, kdy je půda v „držení Jisroele“ s intencí zřídit zde hřbitov, vztahují se na ni veškeré předpisy o svatosti tohoto územi – a to i tehdy, pokud tam ještě nedošlo k jedinému vložení. Nicméně Šiltej ha-gibborim upozorňuje, že to se týká pouze ryze židovské půdy, pokud dojde k tomu, že židovská část je součástí hřbitova komunálního, platilo by výše uvedené pouze za předpokladu, že ani na „obecní“ části nedošlo k žádnému vložení. (V opačném případě se půda „posvětí“ teprve prvním vložením.)
iii/1.22 V místech (zejména v rozsáhlých městkých aglomeracích), kde se nepodaří získat (novou) půdu do trvalého držení, je třeba na starou „hrobovou prsť“ navézt tolik nové aby mezi starými a novými hroby zůstalo přinejmenším šest dlaní hlíny, jak předepisuje Šulchan Aruch (j.D. 362/4)(Dochovalo se také svědectví Šut – Darkej tešuva 24 o případu, kdy synové Jisroele již naplnili kostmi svých předků stávající Dům života natolik, že při dalších pohřbech bylo nutno situovat hroby do stran, když v tom dostali od úřadů svolení k nákupu nové půdy. Staré pohřebiště však už mezitím bylo zavezeno novou hlínou. Uvažovalo se, jak s ním naložit? Osít ho travou? Byl učiněn dotaz tak lze učinit? -- Zjistilo se, že nechat ho „jen tak“ nelze a to ze tří důvodů. 1/ Z úcty k mrtvým (i k živým) nelze připustit, aby lidské bytosti netušily, že stojí nad ostatky lidí tj. nelze nechat pohřebiště neoznačené; 2/ Dojde-li k více než dvěma „vložením“, není již dost dobře možné posbírat všechny ostatky; 3/ na základě pravidla „ze svaté prsti nelze mít žádný prospěch“; Zejména druhý důvod je rozhodující také v posuzování, proč nelze židovský hřbitov prodat! Dalším důvodem je také obava, že kosterní ostatky může čas „obnažit“ a na opuštěném hřbitově je ovšem nikdo nepohřbí (nezahrne) a nastane tak situace tzv. *met micwa – a i kdyby ostatky byly nakrásně opě tpohřbeny, není zde záruka, že budou uloženy na své „původní“ místo. Proto je nezbytně nutné dohlédnout na to, víme-li, že se již do míst opouštěného hřbitova nevrátíme, zahrnout ho co nejmohutnější vrstvou nové prsti. Jedině tak lze předejít všem výše uvedeným pochybením!!) ) Tak se to např. praktikovalo v Krakově: „Takto se činívalo v celé řadě svatých obcí Jisroele, (že volili raději cestu) pokračovat v pohřbívání na starém místě, než aby se smířili se získáním nové půdy na časově omezenou dobu nebo zatíženou jakoukoli jinou podmínkou…“ (viz Ajin Jicchak); „Podobně činili i ve svaté obci prešpurské, kde stály dokonce tři *macejvot za sebou, a zdůrazňujeme, že se tak dělo na doporučení Moudrých a *gaonim..“ (viz Levušej Mardochi); stejně tak jako ve Frankfurtu. Další svědectví přináší také gaon z Mukačeva apod. Vždy však bylo dbáno, aby jednotlivé hroby dělilo přinejmenším 6 dlaní půdy. Nicméně ani tato podmínka nemusí být dodržena bezpodmínečně, důležité je, aby mrtví Jisroele odpočívali ve své dědičné půdě. A v tomto ohledu není třeba se obávat pravidla, že z „hrobové prsti“ nelze mít žádný užitek, protože tento postup slouží především zemřelým..
V Paříži se ujal zvyk oddělovat jednotlivé hroby mezi sebou rozměrnějšími kameny (aby se ušetřilo místo), protože pravidlo „šesti stop“ se podle Bejt Jicchak (k J.D. 153) vztahuje pouze na samotnou prsť (v případě kamene může být rozestup kratší). Nicméně ať tak či tak, Moudří doporučují pohřbívat raději nad sebe, než těsně vedle sebe.
Naši moudří pamatovali i na případy, že v exilu bývalo Židům často bráněno získávat jakoukoli půdu, (tedy i půdu k přikrytí staré „svaté prsti“).V tom případě lze zajistit méně vysokou navážku. I tak je ale vhodnější pohřbívat nad sebe, nikoli vedle sebe – Není také třeba zahrabavát staré „truhly“ hlouběji do půdy, jenom proto, aby se dodrželo předepsaných „šest dlaní“.
V souvislosti s šířkou dělicí vrstvy prsti při pohřbívání „nad sebe“ byl také vznesen dotaz, zda v případě, že nelze dodržet plných šest „dlaní“ mezi ostatky jedné a druhé bytosti, je třeba druhého mrtvého z hrobu vyzdvihnout a uložit do jiného hrobu. Odpověď vyznívá v tom smyslu – že z důvodů kategorií *niwul a *charedat ha-din je lépe smířit se s méně vysokou dělící vrstvou, ale s ostatky znovu nemanipulovat - a právě na zákládě této premisy lze nepřímo vyvodit (*diabad), že v nejhorším případě není při pohřbívání „nad sebe“ oněch 6 dlaní podmínkou absolutní.
Existuje i bezpočet židovských obcí, kde rovnou pohřbívali ve vrstvách od samého začátku existence hřbitova – nikdy však však nepřipustili, aby byly výše zmíněné kategorie (*niwul a *charedat) překročeny. Je třeba se domnívat, že to, co referuje Sulchan aruch 362/4 – tj. (není-li dělicí vrstvasilná na šest dlaní je nutno druhého nebožtíka přemístit) – se týká právě těchto kehilot a za předpokladu, že mrtví byli ukládáni do prachu v pevných rakvích (viz náznaky dikce Šar: nedáváme dvě rakve na sebe); navíc s největší pravděpodobností ještě v okamžiku pohřbu. Obecně však platí (a potvrzuje to i Bejt Jaakov), že dělící vrstva slabší než šest dlaní není důvodem pro zbytečnou (další) manipulaci s ostatky.Minimální přípustná vrstva je (podle ) tři dlaně.
iii/1.23 Obce, kterým se nepodaří získat do trvalého držení novou půdu jinde než na obecním pohřebišti, kam jsou ukládány i všechny ostatní duše z národů, a jsou postaveny před dilema, zda získat do trvalého držení tuto půdu anebo pohřbívat nadále na starém hřbitově za předpokladu, že jeho plochu předepsaným způsobem zavezou novou prstí, ať volí raději druhou variantu protože právě tam spočívaji „kosti jejich předků“.
iii/1.24 Již výše jsme se zmiňovali, že nelze upřednostňovat jednoho mrtvého na úkor druhého. Chudí i bohatí jsou za prahem smrti jeden druhému naprosto rovni. Stále ještě máme na paměti skandál z roku 1947, kdy se proslechlo, že v Tel Avivu zřídili hřbitovy dva. Jeden pro vyjímečné syny Jisroele a druhý pro méně slavné. V *šut Dvar Moše se dočítáme zmínku o městě Jaworow, kde zase zřídili hřbitov pro všechny, kdo odešli v předvečer šabatu, v předvečer *jomtivik dne, během svátku nebo svátečního cyklu, protože se má obecně za to, že smrt v těchto dnech je znakem přízně Nebes. Což pak později odpykali tím, že vrchnost toho místa (v rámci antisemitských nálad) vyprovokovala zhanobení a rozbií všech židovských náhrobků (na obou hřbitovech). Zničené hřbitovy jsou tam k vidění dodnes.
iii/1.25 Ve Svaté zemi se ujal zvyk budovat nad některými hroby drobné stavby, kde by mohli přebývat *šomerim. Zmínky o tomto zvyku nacházíme u našich Moudrých v traktátu Er 53aa Er 55b; Nicméně Raši tato místa komentuje. „…budování drobných staveb nad hroby a jejich zastřešování, aby tam mohli najít útočiště *šomerim (modlitebníci) je ryze lidské rozhodnutí (tzv. abid – nemá žádný podklad v zákoně ani v talmudu) .
Řada obcí mívala také (na základě výše uvedených talmudických pasáží) ve zvyku zřídit na hřbitově anebo v jeho blízkosti domek pro strážce hřbitova, ještě než došlo k „zasvěcení svaté prsti“ (patrně mj. také proto, aby během stavebních prací nedošlo naopak k jejímu „znesvěcení“). Byl učiněn dotaz, zda je takový postup správný a odpověď zněla: „Zamysleme se, k čemu je dobrá „stráž u mrtvého“, když široko daleko žádný mrtvý není…“
iii/1.26 V řadě případů bylo také zvykem zřizovat zvláštní řady (anebo oddělní) pro rodičky zemřelé při porodu. Zda je to postup vhodný nám může objasnit stanovisko gemary v Sab 118b – „Rabi Jose prohlásil: Kéž by byl můj podíl společně s těmi, kdo skonali na cestě za účelem projít branami Pokynu..“ A není snad porod dítěte průchodem branou Pokynu? Rodičky zemřelé při porodu by měly být tedy postaveny na roveň těm, kdo zemřeli pro *kiduš Ha-šem… (viz *šut Divrej Mal’achiel); A také ve spisu Bejt David se velice podrobně vysvětluje, jak velkou úctu chovali naši Moudří ke všem, kdo zemřeli pro *kiduš Ha-šem; že dokonce i ti, kteří zemřeli (s odvoláním na slova rabi Jose v Sab 118b) cestou do Svaté země, byli považováni, jako by zemřeli v Izraeli. Zcela svérázně se k této otázce staví spis Liqut jošar, který si klade otázku: „A neměly by tedy být zřizovány speciální řady pro všechny, kdo zemřeli následkem vnitřních bolestí?…
Zvláštní oddělení se od dávných dob zřizovala pouze pro
1/ členy Chevra kadiša;
2/ *rabanan;
3/ *kedojšim
