05) Exhumace (otevření hrobu)
Tato kategorie nevyžaduje žádné speciální komentáře. Hrob otevřít nelze, protože nikdo se nemá stát svědkem fyzického rozkladu lidské bytosti. (jak uzavírá oddíl 5:14 této kapitoly.)
Při seznámení s textem vás samotné napadne, ak je to s kategorií „stimat ha-golel“ – tedy tzv. zapečetěním hrobu. V řadě textů se zdá, že nemusí jít jen o definitivní zasypání těla prstí. Odpověď najdeme v San 47b. Podle Rašiho rozhoduje okamžik uzavření rakve, podle rabejnu Tam – „označení hrobu kamenem“ – tedy zřetelné označení hrobového místa v rámci tumat kohanim. Nemusí jít samozřejmě ani o náhrobník, ani ryze o kamenný materiál. Víme dobře, že se v praxi ujalo označování hrobového místa až do chvíle „Sejmutí závoje“ – tj. vstavení macejvy - pouhými dřevěnými tabulkami.
Text Kol-bo automaticky počítá, že čtenář zná obě definice (Rašiho i rabejnu Tam) a že se bude v jednotlivých hilchot v tomto ohledu poměrně spolehlivě orientovat.
iii. 5/01 – Naši Učenci rozhodli neotevírat hrob od okamžiku, kdy byla rakev (aron) zasypána prstí. (pozn.: Do té doby – je-li k tomu skutečně pádný důvod – lze tělo podrobit případným ohledáním anebo úpravám například zjištění příčiny smti, provedení posmrtné obřízky apod.); Hlavním důvodem nenarušitelnosti hrobů je kategorie *niwul, jak se o ní zmiňuje Baba batra 154a; když cituje precedens z Bnej Barak, /218/ kde zemřelý prodal majetek rodičů a skonal. Pozůstalí se domnívali, že ve chvíli, kdy závěť pořizoval, nebyl plnoletý (a tedy právně způsobilý) a žádali rav Akivu, zda lze hrob otevřít, aby se o této skutečnosti přesvědčili. Ale Akiva jim toto svolení odepřel s poukazem že nemají právo „hanobit“ ho.
Podle Šulchan aruch (363:7) je exhumace nevhodná také z důvodu *cherdat ha-din.
mor
iii. 5/02 – Při morové epidemii, pro zajištění klidu a uklidnění davů, svolil rabejnu Jehuda Ha-chasid v *Sefer chasidim 451 ke zcela výjimečné exhumaci. Podmiňuje ji ovšem potřebou ověřit si, zda nebyl mrtvý pohřben v civilních šatech (tj. bez tachrichin) anebo s údy ponechanými v mrtvolné křeči. Toto polehčení nenajdeme v Šulchan aruch, nicméně trvá-li na exhumaci většina (obce – hamon ha-am) a otevření hrobu přispěje k uklidnění jejich ducha a k posílení jejich naděje, lze se opřít o stanovisko *Sefer chasidim.
Pozn. nejde tedy o „uklidnění“ davů tak často inklinujících k pomluvám a osočování židů. Jde o uklidnění většiny pozůstalých potažmo obce, že zemřelí (kteří mohli být vrchností pohřbeni do nějakého rychlého anebo hromadného hrobu) nestihli být pohřbeni přinejmenším se základními poctami, které jidiškajt předepisuje. V ostatních případech je otevření hrobu vyloučeno.
závěti
iii. 5/03 – Přihodilo se také, že jistý rav gaon pořídil ve své poslední vůli přání, aby spolu s ním pohřbili i výtisky spisů, jejichž byl autorem. Ale zapomenulo se na to. Přitom je pradávným zvykem, že učenci (talmidej chachamim) bývají pohřbíváni spolu se svými spisy a významní baalej cedaka spolu se svými pokladničkami (viz Irim we-imahot be-Jisrael p.78) Autor Minchat Eleazar byl tehdy tázán, zda je možno hrob otevřít a poslední vůli zemřelého naplnit. Odpověď zněla: Neotvírat, stačí, když budou knihy vloženy pod jeho macejvu, protože macejva je v tomto ohledu totéž jako hrob a tak bude poslední vůle důsledně splněna. (Minchat eliezer díl 4:4);
tahara
iii. 5/04 – Stalo se také, že během tahary zapomněli očistit tělíčko osmnáctiměsíčního dítěte devíti kabim. Autor Avnej zikaron (93) byl tázán, zda je záhodno hrob otevřít a vykonat taharu podruhé. Odpověď zněla: Do okamžiku, kdy nedojde k zapečetění hrobu, nelze hovořit o kategorii cherdat ha-din a bylo by tudíž bezpodmínečně nutné vykonat taharu znovu. Nicméně jakmile byl hrob uzavřen, nelze ho otevřít.
Identifikace
iii. 5/05 – Zemřel také kdosi z dítek Jisroele a byl pohřben dřív, než se ho podařilo náležitě identifikovat. Po pohřbu se po určité době konečně našli pozůstalí a požadovali otevření hrobu, aby se mohli přesvědčit, že se skutečně jedná o jejich příbuzného, aby mu mohli vstavit na hrob macejvu. Podle Nate šurak k J.D. 105 však svolení nedostali. A to i za předpokladu, že může jít o někoho jiného. Důvodem bylo konstatování, že ať tak či tak, otevřením hrobu by došlo k porušení kategorie niwul a krom toho není jisté, že by mohli mrtvého identifikovat spolehlivě, protože již mohl nastat rozklad tkání. (K události totiž došlo několik týdnů po pohřbu).
Tachrichin
iii. 5/06 – Rav ha-gaon David Oppenheim uvádí se svém spisku Chawot Jair případ, který musel v dobách, kdy jsme se napájeli hořkými vodami exilu, řešit náš rabejnu a velký učitel, rav Geršon ze svaté obce Münz: Stalo se, že došlo k pohřbu dvou mrtvých a každému z nich zapomněli obléci jednu ze sedmi obligatorních částí tachrichin. Jedním bylo teprve dvou- až tříleté dítě, druhý mrtvý byl ovšem již dospělý ve věku nad dvacet let. Rav Geršon povolil otevřít dětský hrob a zbývající součást tachrichin mrtvolce obléci, neschválil však tento postup v případě dospělého. Tam doporučil pouze prosbu o odpuštění (mevakeš mechila) u jeho hrobu. Své rozhodnutí zdůvodnil vysvětlením, že zdrojovým textem, proč neotvíráme hroby mrtvých je písmo: lama hirgaztani lahaalot oti – proč mne ještě více děsíš a voláš mne z hrobu /i.sam 28:15/; Komentáře vysvětlují Šemuelovu otázku tím, že se i bez Šaulova vyrušování tak dost „děsil“ Dne velikého soudu. Druhým textem je pak Hiobovo: jašanti az-januach-li - Spal bych a měl bych klid… /jb 3:13/; Tradice respektuje názor, /219/ že každý jedinec starší jedenadvaceti let se musí mj. obávat také Dne soudu, který se připojí ke všem ostatním útrapám spojeným s mystériem smrti. Ne tak nezletilý, který ještě dvaceti let nedosáhl a není tedy tzv. bar-onesim (bytost, kterou nevyhnutelně očekávají útrapy smrti). Nad jeho hlavěnkou se ještě nevznáší hrůza před Soudem, a je tudíž možno hrob otevřít. Tolik rozhodnutí rav Geršona;
Nad tímto názorem však vyslovuje určitý údiv rav David a ptá se, proč tento rozdílný přístup nenacházíme také právě v textu B. bat. 154a (tedy při zmínce o případu, kdy rav Akiba zakazuje otevřít hrob nezletilce) a naopak proč rav Geršon vůbec nebere do úvahy kategorii niwul, o níž se příslušná gemara naopak zmiňuje. Stejně tak se ptají i *acharonim (například responsu Chochem Cvi 47), a dodávají, že zmíněný spor se týkal otázky, zda je kategorii cherdat ha-din nutno zohlednit pouze během transportu mrtvého z místa na místo, anebo zároveň i tehdy, kdy dojde k otevření hrobu a pohledu na mrtvého na místě. Právě proto klade Akiba otázku: Kde berete právo ho zhanobit? – čímž jednoznačně dává najevo, že i pouhé otevření hrobu nejen že „otevírá“ také kategorii cherdat ha-din, ale především je tu další – daleko vyšší - důvod, proč nechat hrob zapečetěný, a tím je kategorie niwul.
Zároveň Akiba jednoznačně definuje i platnost kategorie niwul – že se totiž vztahuje na dospělé i nezletilce bez rozdílu.
Do třetice by se dalo říci, že otevření hrobu je do značné míry závažnějším porušením klidu mrtvého než jeho transport z místa na místo. Protože během transportu nejsou ostatky vystaveny lidským zrakům, zatímco při otevření hrobu se pohledu na niwul lidské bytosti vyvarovat nelze.
Také Švut Jaakov (2:103) zdůrazňuje, že zákaz otevření hrobu se pojí ke kategorii niwul. Jinými slovy, rozhodujícím hlediskem je niwul, cherdat ha din je jenom další subkategorií (sanif ???? ); *Švut Jaakov sice připouští, že v rámci kontroly, zda se mrtvému dostalo všech náležitých složek tachrichin, lze hrob otevřít, ovšem jiné zdroje (Arba turej even 8; Bier hejtev 352:1) tento postup nedoporučují a učí, že opomene-li se mrtvému obléci některá ze složek tachrichin, je vhodnější položit ji na jeho rakev, ale neotvírat.
Tři dny
(pozn. Barchi Josef 363 uvádí případ, kdy nežidé vyhrabávali mrtvé Jisroele, aby je svlékli do naha a připravili o pohřební roucha. Zmiňuje, že bylo dáno svolení otevřít hroby a mrtvé, kteří zemřeli v rozpětí jednoho měsíce, znovu obléci, jak patří. Ale Švut Jaakov 2:103 referuje, že v rámci tohoto rozhodnutí se vedou hojné diskuze. Část poskim dává svolení pouze v případě zemřelých v rozpětí jednoho týdne a další svolují pouze v případě zemřelých v rozpětí čtyřiadvaceti hodin. Také autor Leket jošar uvádí, že jeho učitel Truma ha-dešen (2.87) svolil k otevření hrobu v rozpětí čtyřiadvaceti hodin, aby byl mrtvému přiložen jeho talit. Jerušalajmi v Moed katan (3:3) však výslovně uvádí: ještě tři dny je nefeš spojena s tělem v naději, že by se mohla případně vrátit. Jakmile ale zjistí, že se vnitřní světlo těla začíná měnit a že se již nebude moci navrátit, vydá se po třech dnech na cestu… Dalo by se tedy říci, že niwul se dostavuje teprve po uplynutí tří dnů. Přesto je daleko vhodnější hrob neotvírat ani za účelem doplnění tachrichin – maximálně v rozpětí čtyřiadvaceti hodin.)
Rav Chavelim be-najimim (2:72) učí, že dokonce dojde-li k pohřbu bez tachrichin, není vhodné mrtvého vynášet z hrobu, abychom ho oblékli. Východiskem je mu situace, kdy byl mrtvý pohřbem laskavou dlaní (nepoučených) jinověrců – tedy bez tahary. Ani v tomto případě hrob neotevíráme, abychom taharu vykonali. V tomto případě se řídíme pravidlem: Stalo se tak, jak mělo, co naděláme… druhým důvodem je skutečnost, že zesnulý došel svého odpočinutí v takovém stavu, v jakém ho došel – tj. i bez tahary a od té chvíle platí : proč mne vyrušuješ z mého odpočinutí … ? /220/ A halacha se řídí tímto názorem. Je zvláštní, že u nedospělých mrtvých řada příbuzných trvá na tom, že hrob otevřít lze a pohřební roucha dodat. Ti všichni se opírají o rozhodnutí rav Geršona, tak jak jsme si uvedli výše, ovšem nutno vzít také v úvahu výroky všech, kdo s rav Geršonem polemizují… je rozhodně daleko vhodnější neotevírat ani hroby nezletilců.
iii. 5/07 – Došlo k pohřbu a poté se zjistilo, že mrtvý měl ústa otevřena. tedy proti pokynům uvedeným v Šulchan aruch 352: „Má-li ústa otevřená, je vhodné podvázat mi bradu….!, protože šames si v plnosti neuvědomil toto pravidlo a zapomněl ústa podvázat. Byl učiněn dotaz, zda je možno hrob otevřít a nedostatek napravit? Nicméně responsum Šailat šalom (176) otevření nedoporučuje. Uvádí: Nechat mrtvého v hrobě s otevřenými ústy je sice bezpochyby projev neúcty k mystériu smrti, nicméně otevření hrobu je zhanobení daleko větší. Nelze se ani dost dobře opřít o *Sefer chasidim a uplatnit hledisko „údů zkroucených ve smrtelné křeči“, protože *Sefer chasidim povoluje tuto výjimkou jen v případě epidemií.
Klenoty
iii. 5/08 – Autor responsa Šav Jaakov (64) byl tázán na situaci, kdy mrtvé dívence zapomněli sejmout z uší zlaté náušnice. Lze hrob otevřít ? Odpovídá, že nikoli. jedině za předpokladu, že by otevření hrobu stihli ještě během čtyřiadvacetihodinové lhůty od jeho zapečetění, kdy ještě nelze hovořit o kategorii niwul. Protože to, co stojí v Baba batra 154a se prokazatelně týká delší časové lhůty. Nicméně sama skutečnost, že byla pohřbena s náušnicemi ničemu podstatnému nebrání. Což dokladuje názorem Rama (tj. Šulchan aruch 349), že je mrtvému před uložením do hrobu možno sejmout snubní prsten. Je-li řečeno „možno“, pak se jedná o možnost, nikoli povinnost. Jinak by *Šulchan výslovně uvedl – je nutno…
iii. 5/09 – Ani v případě, kdy byl zesnulý pohřben v uzavřené rakvi (na pokyn lékařů), do které ale zapomněli vsypat pod anebo na tělo trochu prsti a ke všemu zapomněli do rakve navrtat příslušné otvory – tělo tak nemělo bezprostřední kontakt s prachem – nebylo povoleno hrob otevřít a otvory dovrtat. (Tento dotaz řeší rav Deutsch v Dudaej ha-sade 26). Rav Deutsch argumentoval tím, že ani v případě, kdy se zapomnělo na vložení nebožtíkova talitu, nedošlo k otevření hrobu. Tím spíše v tomto. Ke všemu byl zesnulý kohen a v řadě obcí bývá zvykem pohřbívat kohanim v uzavřených rakvích.
Dam nefeš
iii. 5/10 – Stalo se také, že popravili šest duší z Jisroele – stětím. (šlo o popravu světskou, nikoli z pokynu bejt-din); Popravené pak pohřbili - ovšem bez oděvů, ve kterých byli exekutováni, protože zkrvavené šaty z nich svlékli, když je připravovali do hrobu. Samozřejmě, že nebylo dbáno, aby šaty z popravy byly pohřbeny spolu s popravenými. Šaty byly mohutně nasáknuté krví, navíc došlo k tomu, že se krev všech šesti popravených smísila dohromady. Rav ha-gaon z Brozan byl tázán (*Maharšam 2:112), zda je možno ještě následujícího dne hrob otevřít a šaty do něj uložit. /221/ S odůvodněním, že se ovšem jedná o ryzí „kavod ha-met“ (poctu mrtvému). Pohřbívat spolu se zemřelým i jeho krev se vztahuje jen na tzv. „dam nefeš“, uvádí autor. „A protože tato krev vytekla až po jejich smrti, nelze ji považovat za víc, než za posmrtné krvácení. Bylo by sice možno opřít se o stanovisko, že pro popravené (chilutin - ??????) se hledisko nistem ha-golel ( ???? ????? ) tj. zapečetění hrobu již prvního dne popohřbu nevztahuje.A s ohledem na ně hrob otevřít ještě i následujícího dne a krev pohřbít. Zasypání krve prstí je pokyn stanovený tórou. Nicméně jelikož se prolitá krev všech šesti na popravišti smísila, nelze ji prohlásit za dam ha-nefeš, protože krev ostatních zrušila toto hledisko pro jednoho každého mrtvého. (Není to konkrétní krev konkrétního jedince bezpodmínečně spojená s okolností jeho úmrtí.) A není tudíž povinnost pohřbít ji spolu s konkrétním mrtvým. Bylo tedy doporučeno pohřbít zkrvavené šaty mezi hroby exekutovaných.
iii. 5/11 – Po pohřbu jisté ženy našli v jejích osobních věcech váček s prachem ze Svaté země. Na základě toho usoudili, že si ho pořídila v naději, že prsť bude posléze vložena na její ostatky. Byl tedy učiněn dotaz, zda je vhodné hrob otevřít a prsť ze Svaté země doň vložit (Agudat ejzuv 26) Autor odpověděl doslova: aby mrtvou nevyrušovali, že sice nevidí důvod proč by zde bylo nutno obávat se kategorie cherdat ha-din, protože je-li povoleno s mrtvým za účelem jeho pohřbení ve Svaté zemi dokonce i manipulovat, lze na vložení prsti ze Svaté země (které je považováno za symbolické uložení do Svaté prsti) aplikovat toto pravidlo rovněž. Že však bude přeci jen lépe, aby mrtvou nerušili, i kdyby to bylo nakrásně povoleno…
Přesto s ním nemohu souhlasit bez jistých výhrad. Je sice pravda, že autor cituje Rama (363), konkrétně pasáž: je zvykem položit k mrtvému prach ze Svaté země.. s odvolávkou na Or zarua. Jenomže *Or zarua dodává, že se nedomnívá, že by tato skutečnost měla svoji platnost (byla dostatečně účinná) mimo Erec Jisroel. (Viz výše má poznámka s odvolávkou na Pekudat Eleazar 2:17); I kdyby tomu bylo tak (jak uvádí autor *Agudat ejzuv), tak jako tak zde narážíme na isur (zápověď) ohledně niwul. A připočteme-li navíc i pochybnost, zda je prsť ze Svaté země validní i mimo Erec Jisroel, domnívám se, že svým nesouhlasem s postojem autora nijak nechybuji.
iii. 5/12 – V komentářích k Šulchanu se na mnoha místech objevuje názor celé řady učenců, že je diskutabilní zda podporovat, aby se do hrobu přidávalo také vápno. („Machmirim“ tj. ti, co si dobrovolně zatěžují Sladké jho nebes tím chtějí napomoci rozkladné fázi, aby se tělo dříve smísilo s prachem.) Nicméně pokud někdo v závěti toto přání vysloví, je vhodné je respektovat, protože výslovný zákaz přidávání vápna do hrobu nepanuje. Nicméně dojde-li k opomenutí, má zůstat mrtvý tak, jak byl pohřben. A upozorňuji na Jemej Šlomo 168, kde autor referuje, že k otevření hrobu (kvůli přidání vápna) svolil a byl za to kárán věhlasnými acharonim, kteří jsou ochotni souhlasit s otevřením hrobů jedině v případě nejvyšší naléhavosti, například může-li takovýto postup pomoci vyřešit situaci ženy ve stavu aguna. V žádném případě však ne kvůli tomu, aby se k tělu přidalo vápno.
Agunot
iii. 5/13 – Zemře-li někdo na místě, kde ho nikdo nezná, a zanechá po sobě ženu, je možno otevřít hrob za účelem jejího rozvázání? (Tj. aby nezůstala „svázána“ manželským svazkem, což by jí bránilo znovu se provdat coby oficiální vdova a naopak by ji uvrhlo do stavu ženy svázané tzv. aguna) Kneset Jechezkiel (26) uvádí, že svolení vydal. Nicméně Pitchej tešuva (363:7) toto rozhodnutí zpochybňuje. Šivat cijjon (64:5) zase referuje o případu, kdy došlo k zabití takovým způsobem, že tvář zabitého nebyla k rozeznání. Nicméně podle dokumentů a dopisů u něj nalezených se jeho identita dala určit. Jeho manželka uvedla, že její muž měl spolehlivá tělesná znaménka a zda je tedy možno hrob otevřít za účelem jejího vyvázání z těžkého údělu igunu. (viz aguna). Ha-gaon rav Abraham Fleckeles učí, že v tomto případě lze hrob otevřít. Tím ovšem jako by prohlásil: „Co je mi po jeho zhanobení (niwul)?“ – viz B. batra 154a -. Toto otevření hrobu je v první řadě za účelem kavod ha-met – pro jeho poctění. Jak jinak by ho mohli jeho synové oplakat a odříkat za něj kadiš?“ – Ovšem rav Šemuel Landau s takovýmto výrokem nesouhlasí a trvá na isuru. Uvádí, že nelze text *B. batra 154a tak snadno přejít, a to hned ze tří zcela očividných důvodů: a) co kdyby šlo přeci jenom o někoho jiného, (kdo se dokumentů pouze zmocnil, anebo mu byly dosud žijícím manželem svěřeny k doručení.) ? b) nelze doporučit lidské bytosti: dopusť se přestupku – i kdyby se nakrásně jednalo o pomoc oné ženě; c) znaménka se mohou měnit a navíc mohlo již dojít k takovému stadiu rozkladu, že by beztak nebyla k rozeznání. Na podobný případ byl tázán i rav Josef Šaul v Šoel u-mešiv (i.-231) a odpovídá: Abychom ženu osvobodili z igunu, lze podniknout cokoli s výjimkou rezignace na niwul a cherdat ha-din. /222/ Ovšem podívejme se také k Josif daat (363), kde se dodává: „Lze předpokládat, že sám (zesnulý) manžel by měl zájem na tom, aby se zabránilo ibud nešama (tedy „zničení života“ ženy, která kvůli stavu „aguna“ nemůže dále rodit a žít s partnerském vztahu), zejména zalistujeme-li v Chulin 11b, kde stojí: Co když však dojde ke zhanobení (niwul) pro záchranu života? -- A toto otevření přeci nekonáme proto, abychom nebožtíka zneuctili. nýbrž naopak abychom zabránil ibud nešama. je tedy vhodné otevření povolit.“ Autor tak vyslovuje určitou pochybnost na rozhodnutím Šivat Cijjon. Další responsum (K*s k J.D. 174) ale referuje o případu, kdy se manžel utopil a byl pohřben. Po pohřbu se ukázala potřeba hrob otevřít a ověřit simanim (znamení), aby jeho žena mohla být zproštěna igunu. Přesto svolení vydáno nebylo. Rozhodlo hledisko respektu ke kategorii niwul za předpokladu, že mrtvý muž by nebyl jejím skutečným manželem.
Přesto vstoupilo v platnost hledisko de-rabanan, že v rámci osvobození z igunu, lze hrob otevřít a respekt vůči niwul porušit. Rabbonim argumentují tím, že stejným způsobem je učiněna výjimka, že v rozhodování ohledně igunu lze vyslechnout i svědectví ženy (a tedy otevření hrobu je v jistém ohledu srovnatelné). Nicméně snažme se volit tuto cestu skutečně jen ve zcela výjimečných případech. A pokud na ni nastoupíme, nikdy neztrácejme ze zřetele intenci (kawana), že se dopouštíme zhanobení mrtvého jenom proto, že okovy, do kterých je jeho žena takto ukována, jsou pro ni skutečně nesnesitelné a osvobození z nich je tikun ha-nefeš (náprava životní jiskry) i pro samotného zemřelého. a že tedy nebožtíkovo fyzické zhanobení bude Sladkým požehnaným přijato s vlídnou tolerancí a že je Požehnaný zahladí a smaže. Dalším hlediskem, které nám může rozhodování usnadnit, je skutečnost, že pokud mrtvý pozůstavil syny, nemohou za něj - do doby, než se definitivně rozhodně o jeho prokazatelném skonu – odříkat kadiš – Chinuch bejt Jehuda (91); A že tedy i pro tu příčinu tedy Sladký požehnaný spáchanou potupu shladí.
V žádném případě však hrob neotevíráme za okolností, že nejsou po ruce alespoň nějaké důkazy naznačující, že se jedná skutečně o manžela dotyčné ženy. Tyto důkazy jsou však (pro bejt-din) málo prokazatelné a situace skutečně vyžaduje další zpřesnění identity mrtvého. Pokud ovšem nemáme po ruce žádné důkazy, a je zde možnost, že po otevření hrobu se zjistí, že se nejedná o manžela dotyčné ženy, v žádném případě hrob neotevírejme, protože bychom se dopustili zbytečného niwul, a od toho nás Nebe chraň !!
iii. 5/14 – Zavražděný byl pohřben v šatech, ve kterých ho našli. Teprve po pohřbu se zjistilo že v oděvu je značná suma peněz a zesnulý po sobě pozůstavil nezaopatřené děti. Je možno hrob otevřít a finanční prostředky použít? Na tento dotaz byl tázán autor Binjan Cijjon (17); Ten poukázal na pasáž B. batra 154a: pozůstalí nemají právo dopustit se na něm niwulu, z níž je patrné, že nárok na majetek uplatňovali dědicové, protože kdyby byl dosud v jejich rukou a jeho vydání požadoval kupec, byla by jejich snaha dokázat nezletilost (a tedy právní nezpůsobilost) zemřelého nesmyslná. Z tohoto detailu lze sice vyvodit, že případ žádosti otevřít hrob se vlastně netýkal samotného dědictví ale de facto povolení k prohlídce těla. Přesto (rozhodl autor responsa) otevřít hrob a získat takto potřebné finance nelze, protože je zde hledisko niwul, kterého se dopouští každý, kdo se dívá na pohřbené ostatky a je tak svědkem fyzického rozkladu.
iii. 5/15 – Došlo také k případu, že pohřbili opotřebovaný svitek tóry s mrtvým, kterému tato pocta nenáleží (protože nebyl učenec). Otázka zněla, je nutno hrob otevřít a svitek vyjmout. Odpověď zcela jednoznačná: V žádném případě!
(as*d 2.švat 5767)
