Projekt KEŠET
 
 Oddíl v.-3  - macejva, zvyky a pravidla
   
 
v.- 3/01  Vztyčit macejvu nad místem, kde leží mrtvý, patří k pradávným zvyklostem Jisroele. Již talmud(Šekalim 2;5) se zmiňuje – že „ze zbytku financí, které byly pro potřeby mrtvého shromážděny,  lze  na jeho hrobě zbudovat památník - *nefeš…“; *Sefer chasidim pak  v oddíle 738 upřesňuje, že obratem *nefeš se míní macejva;  Moed (5b) a závěr sedmé mišny Nida zase zdůrazňují: „že jakmile někde narazíš na ostatky člověka, zbuduj nad nimi mohylu (cijon)…“
            Důvod, proč se tak děje, je třeba hledat v ustanoveních o *tumat kohanim. V současnosti však také jako výraz úcty a pocty mrtvému. *Rivašse k *nefeš (=macejvě) vyjadřuje v oddíle 421 : vztyčujeme je na hrobě také proto, aby bylo připomenuto jméno zesnulého na macejvě vytesané
            Na jiném místě halacha stanoví: že veškerou agendou ohledně pohřbu včetně zajištění kamenného pomníku na hrob jsou vázáni dědicové, případně (nebyl-li dědic ustanoven) nejbližší příbuzní
            V některých responsích je dokonce zmiňován vznesený dotaz, zda lze *macejvu (zejména je-li vstavena třeba až po delším čase) skutečně právoplatně řadit mezi náležitosti spojené s pohřbem. Odpověď zněla jednoznačně – macejva k pohřbu patří! /379/ Naopak ty, kdo prosazují názor, že na hroby cadikim bychom žádné macejvot umísťovat neměli, chci upozornit, že sice skutečně není nutno vstavit pompézní macejvu a stačí spokojit se s prostým kamenem, nicméně alespoň ten je na hrob (nakrásně by to byl hrob cadikim) vstavit nutno.
 
            Rašba /1235-1310/ zase upozorňuje ve svém responzu (57), že manžel je povinen postarat se o macejvu své manželky, a to i tehdy, pokud její příbuzní na tom netrvají, protože v jejich rodině není zvykem macejvu nepořizovat. Tím spíše, je-li rodina zvyklá macejvu na hroby vstavit … Podle jeho slov „k trvalé poctě (li-chvod be-olmo)“ – Jad Jicchok (3:38) dodává, že dnes je vztyčení macejvy také ohleduplným gestem vůči živým, aby věděli, kde leží kosti jejich předků. Aby se zde mohli oddat  rozjímání a případné modlitbě. – Jinými slovy, vztyčení macejvy je úcta k mrtvému i k živým.
 
            Jednotlivé lokální zvyky se různí. Někde se kloní k tomu, že na hrobě zbudují mohylu z kamenů, jinde vstaví macejvu k nohám anebo k hlavě „hrobu“. V Jeruzalému pak macejvu nevztyčují, ale  kladou  ji přímo „vleže“ na hrob (Hadrat kodeš 21;) Ujalo se také tesat nejen jméno zesnulého, ale i jméno jednoho z rodičů ( Levušej Mordechaj k J.D:)
  
v.- 3/02    Macejvu lze vstavit na hrob teprve bezprostředně po uplynutí *sedmidení, jak vyplývá z dikce tosefty Ket 5; --  ale někteří se s odvolávkou na výrok „ad še-jisatum ha-golel“  (tj. jakmile je hrob zapečetěn) domnívají, že je macejvu možno vstavit i okamžitě po pohřbu. Což plyne z poznámky v jednom z responsí: (Během sedmidení není vhodné vycházet na veřejnost, s výjimkou případu, kdy hlava rodiny odchází na hřbitov vstavit na hrob macejvu… Toto jednání je pochopitelné s přihlédnutím k dikci trakt. Nida, který nás zavazuje k okamžitému vztyčení macejvy s ohledem na *tumat kohanim, kde se ale výslovně uvádí dodatek: kteří by v ta místa mohli zabloudit… , kdežto v Pele Joec (oddíl Kevura) se výslovně uvádí: Obecně platí pravidlo, ohledně pohřbu i ohledně *menuchat (= odpočinutí) mrtvého, že macejvu vstavujeme bezprostředně po uplynutí *sedmidení…  Z toho plyne, že nejsme-li schopni vstavit macejvu bezprostředně po pohřbu, je vhodné učinit všechno pro to, aby byla vstavena co nejdříve. – Také Minchat Eleazar (3:37) podotýká, jako protiargument všem, kdo se snaží prosadit nevstavovat macejvu dříve než po uplynutí dvanácti měsíců (smutku), je nutno uvést komentář Roše k Moed, „že *avel opouští svoji domácnost třeba i opakovaně dokonce i během *sedmidení, pokud se to týká záležitostí spojených s macejvou…“, z čehož je dostatečně patrné, že zde panuje obecná snaha, vstavit macejvu co nejdříve po uplynutí *sedmidení. Nebylo-li by tomu tak, proč by tedy avel při péči o obstarávání macejvy směl porušovat pravidlo setrvat během *sedmidení v cudnosti své domácnosti? … Chut ha-mešulaš (1:22) dokonce výslovně uvádí, že rav gaon, autor Divrej ha Chajim  vztyčil své manželce macejvu hned po uplynutí sedmidení  a stejně tak učinili jeho příbuzní jemu. Podobně se zachoval i gaon „Divrej ha-tešuva“ a řada jiných velkých učenců. Komu by snad nestačily všechny tyto jednoznačné indicie, že macejvu je vhodné vztyčit co nejdříve, ať vezme v potaz ještě i další okolnost – totiž poukaz, že po uplynutí 12 měsíců nekonáme *hesped, dokonce ani na počest nejslovutnějších učenců. A přitom při vstavení macejvy je zvykem *hesped pronést!
 
            Elijahu raba (224)  výslovně uvádí:  Ti kdo tvrdí, že macejvu je vhodné vztyčit teprve po uplynutí 12 měsíců, protože prvních dvanáct měsíců je (památka zesnulého) vytesána v jejich myšlenkách, zbytečně boří prastaré zvyky a navíc, jako by tím chtěli říci, že macejva je tu proto, aby na mrtvého nebylo zapomenuto. Jenomže své mrtvé bychom neměli zapomínat po uplynutí pouhých dvanácti měsíců… -- Navíc, jak jsem zmínil výše, macejva je pořizována na počest mrtvého a pro mrtvého. Je-li tomu tak, pak je třeba vzdát mu čest, co nejdříve to okolnosti dovolí? Také Ketev sofer k J.D. 178 uvádí, že „macejva se řadí k náležitostem pohřbu a je třeba ji vstavit co nejdříve…“ a také Kanaf ranena upozorňuje, že není nutno čekat se vstavením macejvy  celých 12 měsíců… /380/
 
 v.- 3/03   Některé židovské obce dokonce volí své *mašgiachim (= dohlížitele), kteří mají za úkol dbát na co nejvhodnější postup při pořizování macejvot. A současně také nad texty, které se pozůstalí pokoušejí nechat  na náhrobky svých příbuzných tesat, aby se zabránilo vytesání nějakých figurálních motivů nebo jiných nepatřičností (*gozmaut dosl. „tesanin“) a nemyslím si, že je to způsob hodný odsouzení.
  
v. – 3/04  Chatam sofer si v šestém oddílu knihy *Tešuva trpce stěžuje na zvyk  nechávat na náhrobky tesat různé figurální výjevy a soudí, že na takovém pohřebišti nelze beztrestně pronášet slova Přímluv. S nadsázkou srovnává takové hřbitovy s domy cizích kultů, které jsou také plné „obrazů“…
  
v. – 3/05  Halacha rovněž nedoporučuje tesat datum skonu formou občanského letopočtu. /381/ Tedy přinejmenším ne tehdy, není-li na macejvě rovněž uveden symbolický letopočet od stvoření. Ovšem v těch lokalitách, kde na tento postup přistupují, není třeba se pohoršovat. Je to otázka jejich rozhodnutí a jejich volby.
            Je třeba připomenout, že v dávných dobách Jisroel na *macejvot žádná slova netesal. Pouze byl vztyčen kámen, aby varoval kolemjdoucí kohanim před  případnou rituální nezpůsobilostí. Později se nakonec ujal zvyk opatřit kámen eulogií. Již na macejvách, které se dochovaly z doby před zhruba jedním tisícem let (jedná se zejména o italské, německé, francouzské a maďarské komunity)  se setkáváme s víceméně shodnou typologií a traktováním eulogií.
            a/ Toto je hrob rav Ješi syna Jaakova, jenž skonal v měsíci we-adar roku 4723… /Tripolis/
 
            b/ Toto je hrob Šemuele bar Šlomo, jehož životní jiskra spočinula (tanuach nafšo)  ve Svazku života (bi-cror ha-chajim) společně se Spícími v Hebronu (jišnej Chevron) …
 
            c/ Zde došel míru (hirgija be-margoa) Baruch ben rabi Jona. Jeho jiskra došla odpočinutí ve věku třiašedesáti let. Odpočinutí lehké až do chvíle, kdy se ozve hlas zvěstující Pokoj všem, kdož b-habojně konali vůli Zvěstovatele… /Brindisi/
 
            d/ Zde ulehla k odpočinutí Lea, bat Joppe, jíž jest souzeno (mazal še-tehe) aby se její duše ocitla ve Svazku života. Od okamžiku zničení Chrámu až do chvíle jejího skonu (uplynulo) 764 let, přičemž ona sama se dožila sedmnácti. Avšak Sladký Požehnaný ji  shledal za hodnu, aby upevnil její duši … a strážci pokladnic Vznešené zahrady otevrou jí brány do zahrad a tudy vejde Lea…   /Brindisi/
 
            e/ Zde spočinul po boku svého otce Jechezkiele a vzpomínán v  dobrém (tanuach be-zikaron tov) Šemuel ben Seleni, stár 42let.  Budiž jeho odpočinutí pokojné. Amen …
 
            f/  Náhrobní kámen mládence Jaakova, jenž odešel do svého světa … /Worms/      /382/
 
v. - /06  Stalo se ušlechtilým zvykem studovat během odhalení závoje (= vztyčení a osazení macejvy) některé vhodné mišnajot. A ačkoli Rama (368) studium na hřbitově obecně nedoporučuje, naši rabbonim  v tomto ohledu povolují výjimku s poukazem, že takovéto studium je konáno na počest (= k uctění) mrtvých.[1]  (Např. *Mišmeret šalom, odd. avejlut 11);
                       
v. – 3/07   Při vztyčení *macejvy se ujalo pronést  krátký *hesped.(*Levušej Mordechaj k J.D.140); a to přímo u nové *macejvy. Tradice učí, že každý člověk má absolvovat 15 vzmachů (povznesení) – k tomuto počtu  učenci dospěli na základě počtu slov ve verši iz 26:19 (Jichju metejcha nvelati – Obživnou mrtví tvoji, ta mrtvá těla, jež náležejí mně. Probuďte se a prozpěvujte obyvatelé prachu…) a je mj. kodifikován i v některých sidurech. (*Sidur minhagim odd.46;) Při vztyčení tedy předkládáme Přímluvy podle tohoto zvyku. Samozřejmě že ve dnech, kdy se vypouští *tachanun, rezignujeme také na *hesped.
 
            V řadě obcí se také zakořenil zvyk uspořádat před *odhalením závoje malou slavnost (*seuda ha-guna) – tzv. „hostinu ve prospěch“ (mrtvého), která má rovněž přispět k zdůraznění slavnostního rázu okamžiku, kdy vztyčením macejvy připojujeme památku zesnulého k tradici otců.
            Každý, kdo hodlá pronést *hesped anebo uspořádat *seuda ha-guna(= hostinu ve prospěch), musí počkat na skončení *šlošim, protože během *šlošim  není zvykem pronášet *hespedim. (viz *Levušej Mordechaj 2:140;)
 
v. – 3/08  *Levušej Mordechaj  3:53 si klade otázku, nepůsobí-li snad nově se prosazující se zvyk zřizování dvojhrobů opatřených jedním náhrobníkem (společným pro oba mrtvé) jako rezignace na přesvědčení o vzkříšení z mrtvých. Zda by nebylo lepší, pokud si někdo zakoupí hrobové místo, přežije svoji manželku a pohřbí ji do zakoupeného hrobu, aby (až se přiblíží jeho čas) přikoupil další půdu a hrob rozšířil?[2]  Autor „Levušej“ však uvádí srovnání, že i *tachrichim pořizujeme s předstihem, jako důstojnou přípravu na odchod z tohoto světa, a přesto se nad tím v souvislosti se zpochybňováním (případného) příchodu mesiáše nikdo nepozastavuje. Obé - *macejva i *tachrichin – jsou skutečnosti tohoto světa, kdežto vzkříšení  náleží budoucímu. Není tudíž třeba mít obavy, že se ubíráme nesprávnou cestou..
 
v. – 3/09  Co dělat, upadne-li někdo do vleklé choroby, v jejímž důsledku dojde ke změně jeho jména? A následně poté i k úmrtí. Je třeba vytesat na macejvu i nové jméno? Zde se řídíme pravidlem, že pokud nosil své nové jméno po dobu delší než 30 dní, nezbývá, než vytesat na macejvu i nově osvojené jméno. Zde se halacha ubírá velice podobně jako v případě *getu. (E.H 129); „Levušej“ navíc dodávají, /383/ že je vhodné používat nově osvojené jméno i během *hazkarat nešamot.
 
v. – 3/10 Jak naložit se dřevěnými macejvami, které označují jméno a místo do chvíle, než je vstavena macejva kamenná? Tato otázka je řešena v responsu *Chajim šel šalom 104; (Ale obecně platí, že ji lze použít i pro označení jiného hrobu)
 
v. – 3/11  V responsu *Zikaron Jehuda k J.D. si gaon ze Sakmiru klade otázku, zda obnovením staré macejvy nepřekračujeme pokyn, že nelze mít užitku ze skutečností, které náležejí mrtvému.[3]
A vysvětluje, že tento postup je zcela běžný i v nejslovutnějších komunitách, navíc, že se tak děje za účelem úcty k památce mrtvého, a tudíž je to postup naprosto legální.
 
v. – 3/12  Zvláštní případ se stal, když jednomu z bratří zemřela maminka a on v té době neměl dostatek prostředků, aby jí pořídili macejvu. Po čase zemřel i otec, ale syn se mezitím finančně zmohl natolik, že byl schopen pořídit alespoň jednu macejvu. Ovšem shodou okolností rodiče zemřeli a byli pohřbeni každý v jiném místě.  Bylo nutno řešit otázku, komu z nich nechat macejvu pořídit. Zdálo by se, že macejva bude vstavena na hrob matky, která zemřela dříve, ale toto řešení není bez  úskalí, protože by narušilo pravidlo, že „své choti je povinen obstarat a pořídit macejvu manžel.“  Protože Šulchan aruch zcela jasně definuje, že otázkami a náležitostmi pohřbu manželky (tedy i pořízením jejího náhrobníku) je povinován její manžel. (E.H.9:1) Pitchej tešuva dokonce výslovně uvádějí, že manžel je povinován postarat se o vztyčení macejvy. Tedy po celou dobu otcova života byl obligace vůči mamince prost a teprve s úmrtím otce (a po  zařízení   v š e c h  záležitostí otcova pohřbu  - včetně macejvy) na něj připadá synovská povinnost pořídit macejvu i na matčin hrob.
            V této souvislosti mne dopisem oslovil můj milovaný a ctěný učitel  gaon ha-rav ha-gadol Cvi Natan Manuel z Bronxu. Cituji:
            „Byl jsem se na podobný problém dotázán jedním z bratří, který, když se před nedávnem vrátil  ze zámoří,  zjistil, že jeho matka skonala zhruba před pěti roky a otec zhruba před rokem. Nicméně poslední tři roky od smrti manželky až do své vlastní strávil na lůžku v nemocnici a nebyl schopen postarat se o pořízení macejvy na hrob své ženy. Dotyčný nevěděl, komu z rodičů dát při pořizování macejvy přednost. Vzal jsem si na pomoc tvůj vzácný spis *Ach le-cara[4] a zjistil jsem, že s odvolávkou na autoritu *Wa-jcavar Josef doporučuješ, aby přednost dostal otec. Nicméně v *Ajin Eliezer z pera rav Eliezera Lipmana Wolka, ha-kohen, se uvádí opačné stanovisko. Manžel je sice skutečně povinován záležitostmi pohřbu své ženy (a tedy i macejvy), jak uvádíš i ty, nicméně pouze za předpokladu, že ho k tomu zavazuje *ketuba. Ovšem je-li to ve svatební smlouvě ustanoveno, pak veškeré otcovy závazky automaticky přecházejí na syna a přednost by tedy měla mít macejva matky…“
            Odpověděl jsem mu zhruba v tomto duchu:
            „Milovaný. Máš pravdu, dokonce i spis *Wa-jcavar Josef rav Josefa Schwarze tuto možnost zmiňuje. To nijak nezpochybňuji. Nicméně rozumím jeho poznámce tak, že dává přednost pořízení macejvy na hrob otce v tom smyslu, „že vztyčení macejvy je také jednou z forem *tikun ha-nefeš“, jak uvádí responzum *Chajim šaal. A tím spíše, že pokud otec žil, byl vázán povinností postarat se o macejvu své ženy a plně ostříhat všechny pokyny, které nám Nauka ukládá. Jistě, není spravedlivého ani jednoho, nicméně právě proto potřebuje po svém skonu *tikun ha-nefeš daleko více, nežli matka. Tím spíš, že od její smrti již uplynul daleko delší čas a je tedy již v rámci *tikun ha-nefeš dávno ospravedlněna. (…)[5]
/384/
v. – 3/13  Pokud někdo v závěti vysloví pokyn, aby mu potomci macejvu nepořizovali, není vhodné závěť (v tomto bodu) respektovat. (*Chajim šaal 1:71); naopak je dobré pořídit alespoň malou skromnou macejvu. Protože (vycházíme z předpokladu), že kdyby zesnulý plně ocenil skutečnost, že vstavení macejvy patří do kategorie *tikun ha-nefeš, nikdy by ve své závěti takovýto pokyn nevydal. (ibid.);
 
v. – 3/14  *Chelek Levi k J.D. 124 uvádí, že pořízení keramických fotografií na náhrobek rodičů není v rozporu s halachou. Ani je nelze kvalifikovat jako „prospěch ze skutečností náležejících mrtvému“.
 
v. –3/15   Lze vstavit na hrob macejvu na níž je vytesáno Svaté Jméno? Chatam sofer (6:5) uvádí, že lze, protože i na Rif*ově hrobě nacházíme Svaté jméno – dokonce třikrát. Nicméně Maavar Jabok (Kanaf ranena 21;) doporučuje zcela opačný postup. A jde dokonce tak daleko, že doporučuje skrýt nejen svaté jméno, ale i několik předcházejících a následujících znaků. Teprve poté lze kámen vztyčit.
 
v. – 3/16  Do jaké míry lze využít „cizí“ macejvu? Tur (364) cituje rav Jišaji, že něco takového nepřipadá v úvahu. Ale Roš – zdá se, naznačuje, že v jistém případě lze. Podobně vyznívá i poznámka v Rašba (296) – kde se řeší, zda je přípustné posadit se na macejvu kryjící hrob. Protože řada lidí tak činí, aniž by si uvědomila, že to může vypadat nevhodně. A Rašba argumentuje tím, že macejvy přeci nepořizujeme pro účely časné, ale pro trvalou vzpomínku…[6] 
Může se také zdát, že Rašba popírá sám sebe, protože v *Divrej Moše (537) se zcela jednoznačně vyslovuje v tom smyslu, že z macejvy nelze mít v žádném případě jakýkoli prospěch. Tuto jeho zdánlivou nepřesnost zmiňuje také Rama.
            Je však třeba uvědomit si, že existují dva typy macejv. Jedna – na níž je vytesáno jméno zesnulého a eulogie a kterou vstavujeme jako označení hrobu, a druhá – která jako velká kamenná deska slouží k přikrytí a k ochraně hrobové plochy před dešti, sněhem a větrnými poryvy a která je chápána jako nedílná součást hrobu, protože ho má chránit. Je proto třeba studovat jednotlivé výroky velice pozorně. V pasáži 296 Rašba výslovně zmiňuje: kámen u hrobu – a takový kámen lze použít i pro jiný hrob za předpokladu, že nemá s hrobem žádnou spojitost. Zatímco v responsu *Divrej Moše (537) zmiňuje: kámen na hrobě – na němž je uvedena řada (značka).[7] Kdežto Rošhovoří o kameni „u hrobu“ který slouží jako mezník a ten je samozřejmě možno použít i na jiném místě, aniž bychom porušili pravidlo „ nelze mít prospěch ze skutečností náležejících mrtvému“. Takto a v tomto duchu (uvádí *Ševet Šimeon) spolu Rašba a Roš souhlasí.
            *Jad Jicchak se snaží vyřešit tento zdánlivý nesoulad poukazem, že macejva, pořízená výhradně pro poctu mrtvému, je nedotknutelná, zatímco macejva[8] sloužící jak živým tak i k poctě mrtvého do kategorie „nelze mít prospěch“ nespadá. Bylo-li by tomu tak, co říci o macejvách, které vztyčujeme dnes? Ty přeci slouží jak mrtvým tak i živým. Živým proto, aby našli a poznali místo, kde leží jejich předkové, pokud se chtějí zajít poklonit jejich památce. Lze z nich snad mít další užitek? /385/    Pozdější komentátoři (*poskim) se ale definitivně přiklánějí k rozhodnutí, že z macejvy nelze mít žádný další prospěch. Je do jisté míry ještě přípustné staré a vyvrácené macejvot darovat nebo vyměnit za nové a staré prodat, vždy však s intencí konání gmilut chasadim pro potřeby jiných mrtvých, nemocných anebo chudých.  /386/
            To dobře vidíme v *Levušej Mordechaj (139 k J.D.), kde se uvádí případ, kdy se obec chystala pořídit památník obětem války s tím, že nechá vytesat jména všech padlých na desku, která bude umístěna při vchodu do mužské části modlitebny. Kámen, který měl být použit k tomuto účelu nabídl obci jeden ze souvěrců s tím, že ho sejmul s hrobu své matky s tím, že jí pořídí nový – důstojnější. Autor responza se rozepisuje, jak dlouho se zdráhal dát k tomu svolení, dokud důkladným studiem pramenů nezměnil svůj náhled a svolení nakonec udělil.
 
v. – 3/17   Stane-li se, že si někdo nedopatřením splete hrob svých příbuzných a nechá umístit macejvu na cizí hrob, a po určité době se na toto pochybení přijde – je možno kámen sejmout a umístit na patřičný hrob? Podle *Chesed le-Avraham (k J.D. 21) lze. Podobně se vyslovují i další zdroje (*Zchor le-Avraham, *Bejt Neftali i *Kanaf ranena aj)
 
v. –3/18  Je všeobecně známo, že Tur v komentáři k J.D. (369) uvádí, že kohen se v rámci případné rituální nezpůsobilosti nesmí přiblížit ani ke *golel ani k *dofak. /387/ Spolu s bouřlivým sporem *rišonim o to, co spadá do kategorie *golel a co do kategorie *dofak. Stačí se pouze podívat do Jerušalajmi, trakt. Šekalim 2:7; -  To vše se ovšem týká situace, že kohen stojí přímo u hrobu. Jakmile je *golel nebo *dofak ze hřbitova přenesen (např. aby byl opraven) – je-li  zhotoven z kamene – a kámen, jak víme *tum´at nepřenáší - kohenovi nic nebrání vstoupit do domu, kam kámen na opravu zanesli
Poškozené, rozbité a neopravitelné macejvy nelze dále prodat.
 
v. – 3/19 Jak postupovat v rámci náhrobníků *jinověrců? Peri ha-sade (1:46) nákup náhrobních kamenů z pohřebišť jinověrců, jejich přebroušení a opatření hebrejským textem nedoporučuje. Jedná-li se o kámen již zemřelé lidské bytosti – je to zakázáno rabínským ustanovením (= de rabanan); *Peri ha-sade ale nedoporučuje dokonce ani nákup kamene s nedokončeným nápisem, který tedy nespadá do kategorie „nelze míti prospěch“; a doporučuje dokonce  zdrženlivost i v tom případě, že *jinověrec sám kámen k prodeji nabízí, protože nemáme jistotu, zda tak nečiní donucen okolnostmi, a kdyby měl jinou možnost, kamene by se nevzdal. Obecně platí, je daleko lepší odkoupit prostý kámen, než kámen spadající do některé z výše uvedených kategorií.  Doporučuji také studium Jad rama, kde se řeší otázka, zda lze použít velice levně nabízený náhrobní kámen z křesťanského hřbitova ze hrobu, který již dosloužil a byl navíc rozbitý? Otázka zněla, zda to není nevhodné, aby kámen z křesťanského prostředí stanul po přebroušení na hrobové půdě Jisroele. Autor responsa odpovídá, že z halachického hlediska tomu nic nebrání. O tento výrok se tedy lze opřít v některých výjimečných případech, ale předesílám, pouze pokud se obdobný případ vyskytne sám od sebe. Kalkulovat s podobnou možností nedoporučuji. Také v Halacha le-Moše se diskutuje podobný případ. Zde dokonce již byla macejva opatřena křížem(= štej wo-ever). I zde autor dospívá k názoru, že pokud „majitel“ kamene již zemřel, nelze ho použít.
            Ohledně problematiky kříže nás důkladně učí J.D. (141, 349;)
 
v. – 3/20  Může manžel při vstavení macejvy na hrob své první manželky uspořádat *hesped i poté, co se oženil s jinou ženou? Minchat Moše (314) stanoví, že rozhodující se hledisko, zda tím nezpůsobí újmu své druhé ženě. Částečně nám na tuto otázku odpovídá i Moed k. (21b) – „Pokud někomu zemře žena a on se ožení podruhé, nehodí se, aby nová manželka předkládala spolu s ním *tanchumin.“ V podobném duchu referuje také Dudaej ha-sade(14);
 
v. – 3/21  S poněkud kuriózním dotazem se na mne obrátil rav Goodman z Oklahomy, kde si jedni manželé zakoupili dvě hrobová místa a na ně nechali pořídit společný náhrobní kámen. Manželka zemřela jako první a byl jí na náhrobek vytesán nápis s obšírnou eulogií. Když pak zemřel i manžel, zjistilo se, že na náhrobku již zbývá poměrně málo místo pro další údaje. Pozůstalí hodlali nechat nápis přebrousit a na náhrobní kámen vytesat pouze jména rodičů a datum jejich odchodu. Chtěli vědět, zda je takový postup vhodný.
            Nezbylo mi, než odpovědět, že záležitost je třeba posuzovat ze dvou úhlů. 1/ jednak zda nedošlo k porušení pravidla „nelze mít prospěch…“[9] – ale zároveň také pravidla  2/  „neúcty k mrtvému“, /388/ aby se nakonec nepřihodilo, že kolemjdoucí při pohledu na „vymazaný“ nápis nabudou dojmu, že se po smrti přišlo na to, že zesnulá nežila patřičně zb-žným životem, a proto její eulogii odstranili. Že se však domnívám, že pokud se v obci všeobecně ví, že již při pořizování nápisu nebylo dbáno na míru a dostatek prostoru, lze případ hodnotit jako pochybení. A chybovat je lidské. V tom případě lze použít stejný postup (halachu) jako ve výše uvedeném případě, kdy došlo omylem  k osazení cizího hrobu. A že tedy lze květnatý nápis odstranit.
            Všem, kdo váhají, zda tímto postupem nedojde k překročení pravidla  „o neúctě k mrtvému“ může být vodítkem standardní postup, který se ujal v případě (žel stále se rozšiřujícího) hanobení našich hrobů. I v tomto případě – nejde-li hanopisy a neuctivé symboly odstranit jinak – volíme menší z obou zel a náhrobky přebrušujeme.
 
            Další netradiční případ jsem našel v responsu *Diburej emet (13) - Pozůstalý, který neměl dost vlastních prostředků na obnovu náhrobku s eulogií čítající bezmála šest set znaků, chtěl vědět, zda je halachicky vhodné obrátit se o finanční výpomoc na ostatní příbuzné – sekulární židy (*mechalalej šabbat). Autor responsa mu vysvětluje, že žádat o pomoc *mechalalej šabat je pro nebožtíka větším zneuctěním, než omšelý nápis, ale doporučuje, aby přesto přese všechno nechal macejvu obnovit s tím, že bude daleko skromnější, ale bude obsahovat zmínku, že původní eulogie čítala oněch bezmála 600 znaků…
 
 
           
 


[1]/ nemůže tedy být klasifikováno jako výsměch těm, kdo se nemohou bránit…
[2]/ je dobré uvědomit si, že techijat ha-mejsim (vzkříšení) nastává podle judaismu až na Konci dní s příchodem mesiáše. Avšak nevíme ani dne ani hodiny, kdy mesiáš přijde. Kdo tedy z ryze „pragmatických“ důvodů předpokládá, že v intervalu od skonu jednoho z partnerů  do úmrtí druhého mesiáš nepřijde, (a to de facto vyjadřuje připravený obelisk, kde se jen čeká na dotesání patřičného data) – jakoby popírá skálopevnou víru v jeho příchod a tedy i v *techijat ha-mejsim.
[3] / týká se případů,  kdy je nově obnoven nápis, často i s novými eulogiemi a samozřejmě s uvedením jmen obnovitelů anebo alespoň roku obnovy
[4]/ „Bratr v nouzi“ --  (překlady titulů uvádíme jen sporadicky a to u spisů málo nebo méně známých; navíc nikdy nemohou být dostatečně přesné !! )
[5]/ následuje ještě poměrně sofistikovaný výčet zdrojů, který však potvrzuje výše uvedené stanovisko autora „Kol-bo“
[6]/ takže chvilkové usednutí na ni nijak nesnižuje její smysl a vážnost. Jinými slovy – macejva je tu pro věčnost, není tedy její účelem, aby posloužila jako kus kamene při cestě nebo v branách, a tedy neslouží k tomu, aby se na ni obvykle sedávalo – tudíž usednutí na ti (pokud je v úctě anebo bez zlého úmyslu, jednoduše v nevědomosti) nelze klasifikovat jako „prospěch ze skutečností náležejících mrtvému“.
[7]/ je tedy nedílnou součástí hrobu
[8]/ v tomto případě nechápejme pod pojmem „macejva“ jen a jen náhrobní kámen, ale jakýkoli kamenný sloupek / značku
[9]/ z té části kamene, která byla zamýšlena jako prostor pro eulogii pro druhého z manželů

KESHET databáze židovských hřbitovů, Kešet, židovské hřbitovy, Projekt Chewra, Čechy, Čechách, Morava, Moravě, České, Moravské, hřbitov, pohřbívání, symbolika, judaismus