Většina Bratrstev adoptovala modlitební zvyk – recitovat před vlastní manipulací s tělem, ještě předzahájením očisty (*rachica) pasáž *Wa-jaan wa-jomer …

A pravil těm, kdož stáli před ním: Vezměte z něho roucho to zmazané! A řekl také: Hle, přenesl jsem s tebe nepravost tvoji a oblekl tě v roucha proměnná z proroka za Zachariáše (3:45 … 

ויען ויאמר אל-העמדים לפניו לאמר

הסירו הבגדים הצאים מעליו, ויאמר אליו

ראה העברתי מעליך עומך והלבש  אתך מחלצות

 Tělo je položeno na taharový stůl, na záda, tváří k nebi, končetiny jsou jemně vyrovnány tak, aby je bylo možno pohodlně očistit a aby byl co nejsnazší přístup ke všem tělesným záhybům a dutinám.

            Tvář a cudné části těla jsou zahaleny rouškami, které snímáme jen tehdy, kdy přijde řada na omytí právě těchto tělesných partií. Po omytí je na znamení respektu opět cudně zahalíme.

Brandeis (1884)  bezpochyby navazující na předpisy Pražské chevra kadiša uvádí některé detaily:  Nejprve je třeba položit tělo za pomocí dvou až tří osob na taharová prkna tzv. *metaher-brett nohama směrem ke dveřím místnosti. A to tak, aby žádný z údů nepřečníval a nezůstal nedůstojně volně viset. Poté je nebožtík vysvlečen až do košilky. Pohlaví se cudně zakrývá rouškou. Poté se pod prostěradlem (*sovev) roztrhne i košilka od prsou směrem k břichu a tímto způsobem, aniž by bylo zapotřebí odhalit nahotu mrtvého těla, je mrtvý ZCELA svlečen. Poté můžeme zahájit omývání  vlažnou vodou od hlavy směrem k nohám…

             Zesnulým manipulujeme jemně a laskavě, jak doporučují prameny „chováme se k němu, jako by spal“. (Judaismus – podobně jako většina kultur – nijak nezpochybňuje stav jakéhosi „astrálního vědomí“ a počítá s tím, že duše je v nejbližších měsících po svém odchodu na vyšší úroveň existence ještě poměrně intenzivně navázána na svoje „bývalé odění“. Proto všechny pohřební manuály a kodexy – Ejvel, Maavar, Šulchan  apod. doporučují tento přístup „ke spícímu“ jako naprostou samozřejmost.) V žádném případě se mrtvý nesmí ocitnout ani na okamžik tváří dolů.

            Obzvláštní pozor je třeba dávat na to, aby nedošlo k tlaku na vnitřní orgány v krajině břicha a podbřišku. Dojde-li během pre-tahary (*rachica) k tlaku na vnitřní orgány (kvůli odstranění odvazů anebo tlakem na číštěnou tkáň kvůli odstranění hrubších nečistot) k výtoku tělesných tekutin anebo zbytků krve – je nutno dbát zcela specifických předpisů. Většinu z nich najdete v textech *Ejvel rabati anebo *Kicur šulchan aruch v pasážích týkajících se tzv. „krve života“. Rámcově na ně pozorňujeme také v „Dodatku“.

            Během *tahary by v místnosti  nemělo být uloženo žádné další tělo. Důvod je zřejmý. Nelze upřednostňovat jednoho mrtvého před druhým. Samozřejmě čeká-li tělo připravené za dveřmi, jaký je v tom rozdíl? Odpoveď dává Kohelet. Všechno – včetně *tahary je marnost, nad marnost, pokud to neobsahuje také nějaký duchovní rozměr. A najdenou v tom rozdíl je!

            Některá Bratrstva adoptovala další modlitební zvyk – recitovat před zahájením očisty (*rachica) jemně modifikovanou pasáž *Mi chamocha… z modlitby *Šmone esre a také modlitbu *Nešama še-natata bi, tak jak ji známe z ranních *berachot… 

מי כמוך בעל גבורות מכלכל חיים בחסד

מחיה כל חי ברחמים רבים ומקים אמונתו לישני עפר

ברוך עין האהבה מחדשת כל חי.

---------

אלהי, נשמה שנתתה בי טהורה היא

אתה בראתה אתה יצרתה אתה נפחתה בי ואתה משמרה

בקרבי – ואתה עתיד לטלה ממני ולחזירה בי לחיי עולם

 

1./ Rachica

            První člen skupiny nabere do malého šálku nebo mističky vlažnou vodu z větší nádoby a polije jí příslušnou část těla. Další ji očistí a utře rouškou. Je-li tělesná partie znečištěná (krví, následky úrazu, bahnem apod.) lze užít mýdlo nebo jiné čistící prostředky. Preferujeme jakékoli pomůcky, prostředky a cokoli, co zamezí přílišnému tlaku a drhnutí mrtvého těla.

            Jakýkoli zdroj krvácení musí být zastaven a přikryt. (Krev, která je podle Slova „duší těla“, však patří spolu s tělem zemi, proto se všechny krví potřísněné roušky ukládají odděleně a později jsou vloženy do nohou rakve také.)

            Veškeré odnímatelné pomůcky a klenoty by měly tělo opustit. Prachu země vracíme bytost ve stavu co možná nejvíce podobném jejímu příchodu. Poněkud diskutabilní je otázka snubních prstenů (Původně totiž židovské páry snubní prsteny nenosily. Prsten byl součástí svatebního obřadu a zůstával zpravidla v majetku synagógy – dnes je praxe jiná a snubní prsten je vnímán nikoli jako ozdoba, ale jako svědectví o smlouvě a tedy o „stavu“ bytosti, a tudíž je možné ho mrtvému ponechat.), dále protéz a zubních protéz. (I zde je lokální praxe odlišná – vždy je však směrodatné hledisko – estetika a přirozený návrat „celé“ bytosti zemi. Záleží – zejména u protéz – jak ji zensulý vnímal a používal během života, zda-li jako pouhou „pomůcku“ anebo jako „ústrojnou součást sebe sama“. Podle toho ji také buď odejmeme anebo ponecháváme.)

(Platí-li pravidlo, navrátit zemi lidskou bytost v co nejpřirozenějším stavu, je nutno odstranit i make up, líčení, umělé řasy a lak na nehty. – O tom, že se ženy líčívaly již  v talmudických dobách svědčí nejen povšechná znalost dějin „ženské krásy“, ale nepřímo i text traktátu Ejvel rabbati, který se mj. věnuje i otázkám líčení žen během jejich *avelut – ustanovení se samozřejmě týkají živých, líčení do rakve judaismus nevyznává)

 Pořadí:
1/ hlava,
2/ krk,
3/ pravá ruka a potom postupně celá pravá část těla,
4/ levá ruka a odtud postupně celá levá část těla.
5/ Poté tělo velice jemně nakloníme nalevo a umyjeme stejným způsobem celou pravou zadní stranu. V této fázi je vyčištěno i rectum, které pak opět cudně přikryjeme lněnou rouškou (v některých specifických případech – člověk je jen člověk a některé druhy chorob jsou kruté – se užívá i jakési decentní bavlněné „zátky“) Zejména v této chvíli drží jeden z přítomných hlavu zesnulého zpříma směrem ke stropu, zatímco ostatní nakloní tělo a provedou očistu.                          6/ Následuje opětovné naklonění doprava a očištění levé zadní části.                  
7/ Nehty (čistí se zpravidla párátkům podobnými pomůckami, aby se tak zamezilo poranění tkáně)                                      8/ Poté se zesnulému provede *netilat jadajim (rituální omytí rukou). Některé Chevra kadiša omývají také i nohy zesnulého. Tato praxe je celkem pochopitelná, protože celé *netilat jadajim má své kořeny v umývání kněží (*kohanim), jak o něm čteme v Slově:  Uděláš i umyvadlo měděné k obmývání a podstavek jeho (nádobu na zachycení prolité vody) … a umývati budou z něho Aharon i synové jeho ruce i nohy své, když by přistupovati měli k oltáři… ex 30:18-19;

            Adopce tohoto zvyku je mimoděk dokonalým vysvětlením tak často dezinterpretované „oběti“. Pro Židy nespočívá oběť v prolití krve, jak se mylně domnívá křesťanská exegese. Oběť – „korban“ je přiblížení ke Zjevení, znovuobnovení „příbuzenského“ vztahu s Otcem. Krev musí téci, abychom si tím připomněli svoji nedokonalost a konečnost a zároveň Jeho absolutní Dokonalost a Nekonečnost, ale vlastním smyslem „korbanu“ je – být blíže k B-hu. Proto je také další součástí „korbanu“, stejně nezbytnou jako vlastní porážka zvířete, také jeho konzumace – jakési „koinoné“ se Vznešeným.

Zesnulému přejeme, aby mohl pokračovat ve svém  „přibližování k ‚Ribono šel-olam‘, proto ho na toto přiblížení připravíme i rituálem *netilat jadajim.

2./ Tahara

            9/ Po umytí rukou zesnulého (netilat jadajim) nabereme do menší nádobky nebo misky dávku studené vody a provedeme rituál zvaný *Rošo (Jeho hlava… - vychází z úvodních slov pasáže z Písně písní – Hlava jeho jako ryzí zlato  cant 5:12nn); *Rošo se provádí pomalým politím celého těla, od hlavy až k článkům prstů na nohou, během kterého polohlasem odříkáváme uvedený text Písně. Vezmeme-li do úvahy všeobecně platný rezervovaný vztah živých k mrtvole i skutečný nepůvab mrtvé tkáně a postavíme-li ho do kontrastu se slovy páté kapitoly Písně písní, jsme svědky  nejkrásnějšího rituálu pokory, který je schopen bez sáhodlouhých komentářů dokonale dokumentovat židovský pohled na sepětí těla a duše:

            A uvědomíme-li si, jaké konotace přiznává výkladu těchto pasáží v Písni Šalomounově židovská tradice, otevírá se nám ještě další pohled. Podle komentářů k Velepísni, je „milým“ především budoucí Naděje (spasitel). Recitací veršů z páté kapitoly deklarujeme tedy nejen symbolickou ušlechtilost lidského těla, ale zároveň i naději na vzkříšení na Konci dní.

 Devět „kavim“ (velice zjednodušeně řečeno je další krok – rituál zvaný „devět kavim“ jakousi náhradou za rituální ponoření do *mikwe. To kdyby byli znali středověcí „catholizátoři“ Židů, mohli ušetřit oběma stranám mnoho trampot a nedorozumění. Protože, jak uvidíme vzápětí, svého ponoření (baptizon) se dočká každé z dítek Jisroele i bez násilného tlaku ke křtu… Pravda, až docela na konci své cesty tady „dole“.)

             a/ Všichni členové Chevra kadiša si opět předepsaným způsobem umyjí ruce (*netilat jadajim). Jdou ostatně k další bráně *micwot – k bráně navýsost důležité..

            b/  Na podlahu je nanesena sláma (v některých případech také dřevěné desky), tělo je dvěma členy Chevra připozdviženo téměř do stojící polohy, jeho nohy spočívají na nastlané slámě. Trup může být podpírán deskami, neměl by však na nich ležet plnou vahou. (Výjimky jako např. posazení těla anebo dokonce položení na slaměnný podklad jsou tolerovány a závisejí od stavu těla – opět je zde rozhodujícím hlediskem úcta a estetika. Jiná je samozřejmě tahara těla zemřelého přirozenou cestou, jiná u oběti roztrhané katem anebo šelmou, jinak zacházíme s tělem nalezeným až po několika dnech anebo utopeným… Pozice není rozhodující, důležitá je „připomínka“ mikwe. Bývaly dokonce případy, kdy některé komunity přímo preferovaly ponoření do mikve, ale zde se *halchické autority v názorech rozcházejí.)

 c/  před zahájením procedury „devíti kabim“ je záhodno vyslovit (jednou nebo dokonce třikrát po sobě – to podle lokálního *minhagu) pasáž  z Joma 85b  - známou jako „Amar rabi Akiva..“  - která jen dotvrzuje výše uvedené, že totiž a/ vlastní tahara má po očistné  pre-tahaře především duchovní rozměr,  b/ symbolizuje „nový zrod“ – novou duchovní úroveň lidské bytosti po každém předepsaném i dobrovolném ponoření do mikwe c/ i textově uvádí spojení s e symbolikou mikwe a díky Akivovým slovům objasňuje vlastní princip mikwe – mikwe je také a především  naděje…

 

Nezřídka se také doplňuje ještě pasáží zvanou *Maajan (= Pramen vody živé) – kombinovaným „trojverším“ :

V horlivějších Bratrstvech se dokonce tyto pasáže čtou nejen před zahájením vlastní *tahary, ale po celou dobu, co je procedura *devíti kabim“  prováděna.

d/ plachetka (prostěradlo) zakrývající tělo zesnulého po celou dobu pre-tahary až do této chvíle, je nyní sejmuta, polevání probíhá (podobně jako mikwe) bez jediného kusu oděvu nebo zastření. Samozřejmě se doporučuje, aby všichni, kdo proceduru „devíti kabim“ vykonávají, „drželi zraky cudně stranou“ …

            e/ Tělo je polito zpravidla ze tří rozměrnějších nádob s obsahem „deviti kabim“. (jeden *kab odpovídá zhruba 2,2 litrům – ale i zde se zdrojové texty drobně liší. Lze se ale shodnout na celkovém množství cca 20-24 litrů vody. Jak víme z *Kicur šulchan aruch toto množství lze načerpat do max. tří nádob a pramen vody musí být nepřetržitý, tzn. Dochází-li voda v první nádobě je třeba připravit hned další. ).

            f/ na závěr provoláváme „Tahor hu, tahor hu“ (je čistý a rituálně způsobilý) – v ženské varinatě. „tahora hi, tahora hi“..

            g/ Stůl pro taharu je pečlivě vysušen rouškami a osuškami

            h/  Poté je zpravidla tamponováním suchými roučkami dokonale osušeno i tělo. Doporučuje se nezapomínat dokonce ani na vysušení uší. Je-li třeba, znovu se ještě dokonale vysuší od případných krůpejí skanuvších s těla také taharový stůl. Pohřební roucha - *tachrichim by se neměla namočit.

 Vejce a víno:

            j/ Posledním víceméně symbolickým rituálem je rozmíchání celého vejce (nebo jen žloudku) v trošce vína. Touto směsí se jemně zakápne hlava, hruď, paže a ruce zesnulého. Zdrojové texty tuto praxi znají, ale nejsou jednotny v její symbolice. Obecně se uvádějí tři základní důvody : symbolika vzkříšení a příslušnosti k lidu Jisroele (vejce je oblé, symbolizuje koloběh, víno je symbol Jisroele a také jeho hebresjká *gematrie (jajin = 70) odpovídá „tajemství“ vzkříšení (sod = 70). Podrobněji se tomuto tématu věnujeme v Dodatcích.

V horlivějších Bratrstvech je i tato procedura doprovázena opakováním textu *Amar rabi Akiva.

-----oooOooo-----

 Příprava
Od netilat k *chamol
Tahara
Halbaša
Tachrichim
Dodatky