V. -- Šiva -- prvních sedm dní smutku. *Šiva je závazná pro všechny pozůstalé. Její průběh se nijak podstatně neliší od pravidel platných pro okamžiky bezprostředně po úmrtí blízkých. Je zvykem zdržovat se doma, přerušit veškerou výdělečnou činnost včetně domácích prací a samozřejmě studia tóry. Je dobré vystříhat se i manželského styku a veškerých projevů radosti a něžností. (Neplatí pro děti.) Mýt se pouze studenou vodou a pokud možno, neměnit součástky svrchního oděvu. (Prádlo samozřejmě ano, není-li bolest v těle, proč by měla být bezprostředně na těle!) Ani toto pravidlo se nevztahuje na B-ží dárečky, na děti! V žádném případě nenosíme kožené součástky oděvu a kožené boty. (Také v tomto případě se nejedná pouze o vnější projev smutku, ale o souvislosti hlubší. Když totiž Adam s Evou okusili ovoce se stromu poznání, „otevřely se oči jejich a poznali, že jsou nazí“. Navázali tedy sobě věnců (obligátní fíkový list!) a schovali se před H-spodinem do křoví. Pán na ně ale přesto přišel, vysvětlil jim co se stalo, co si zvolili a co je za to čeká, načež jim „zdělal oděv kožený a přioděl je (...) I vypustil je H-spodin ze zahrady, aby dělali zemi, ze které byli vzati“. Tradice tuto biblickou pasáž vysvětluje opět příběhem. Před „poznáním“ byli prarodiče oděni do světla nevinnosti, po tzv. „pádu“ dostávají „kožené oděvy“. Světlo se heb. řekne „ór“ ovšem píše se s Alef (symbol H-spodina) tedy .rva. Kůže se vyslovuje úplně stejně jako „světlo“ tj. „ór“, jenomže namísto Alef nastupuje Ajin -- .rvi. „Odění ve světle“ chápou Alef, dokážou se bez obav „postavit před H-spodinem“, který je (podle Izaiáše) „světlo a oheň spalující“; „odění v kůži“ ovšem potřebují nejprve duchovní oko /Ajin/, aby vůbec mohli najít cestu kupředu nebo zpátky do Zahrady. Bezprostřední zkušenost se smrtí a přechodem do světa tam, je jednou z šancí na prozření. Jinými slovy, šancí, aby se „ór“ kůže alespoň na chíli proměnil v „ór“ světla ...
Lidová tradice „zostřuje“ *šivu také překrytím zrcadel nebo jejich otočením ke zdi. Kořeny tohoto zvyku jsou s největší pravděpodobností převzaty ještě ze společného pohanského dědictví lidstva a jeho vysvětlení se různí. Podle jedněch se „mrtvý“ snáze rozloučí s tím, na co si během své Cesty životem stačil zvyknout a zamilovat; pragmatikové a cynikové hovoří o tom, že ani živé příliš netěší, vidět se v prvních dnech smutku v zrcadle.
Dalším zvykem převzatým z tradice Dne smíření *Jom Kippur je sezení na podlaze nebo na nízkých stoličkách. Jde v podstatě o připomínku a doslovné „naplnění“ stotřicátého žalmu:
Z hlubokosti volám k tobě H-spodine.
Pane vyslyš hlas můj , nakloň uší svých
k hlasu pokornýchg proseb mých.
Budeš-li nepravosti šetřiti, H-spodine,
kdo obstojí?
Ale u tebe jest odpuštění,
tak aby uctivost k tobě zachována byla.
Očekávám na H-spodina,
očekává duše má, a také očekává na
jeho slovo.
Duše má čeká na Pána
víc než ponocní svítání,
kteříž ponocují až do jitra.
Očekávejž Izraeli na H-spodina;
nebo u H-spodina jest milosrdenství
a hojné u něho vykoupení.
Onť zajisté vykoupí Izraele
ze všech nepravostí jeho...
A v souvislosti se „světlem“ coby symbolem života a naděje s odkazem na příslušné biblické pasáže, panuje také zvyk zapálit sedmidenní svíčku. Kde bude umístěna, zda u lože zesnulého nebo naopak v místnosti, kde se *avelim zdržují po většinu dne, záleží již na každém osobně. (Připomínám jen, že osmička je číslo života, osmý den se v kudaismu provádí obřízka a osmý den -- po skončení šivy -- se podle tradice koná „obřízka“ duše v nové „realitě“---
--------oo---------
I. -- úmrtí
II. -- „keria“
III. -- tahara
IV. -- pohřeb
a) levajat
b) kvura
c) šura (řady)
d) netilat
e) návrat z pohřbu
V. -- *sedmidení
VI. -- *šlošim
VII. -- avejlut
VIII. -- maceva
