Projekt KEŠET
 
Kol bo ..
Oddíl iii-1a. -  Všeobecná pravidla vztahující se na pohřebiště
 
Grenwaldovy myšlenky začínáme uživatelům našeho portálu zcela účelově  zpřístupňovat od třetího oddílu *Kol bo. A to proto, že tento  oddíl se přímo zabývá  problematikou hřbitovů.  Je docela možné, že se zde dočtou užitečné informace nejen návštěvníci židovských hřbitovů, ale i jejich „provozovatelé“.  Dovolujeme si upozornit, například na pravidlo o bezpodmínečné povinnosti o hřbitov pečovat. Bez ohledu na současnou „divokou demokracii“ a tzv. „majetko-právní“ vztahy je zanedbaný židovský hřbitov bolestí českého židovstva. Stejně tak je diskutabilní, zda z pohřebiště dělat „muzeum“ a vybírat vstupné za to, že si někdo zajde zameditovat anebo jen „po-okukovat“ ty divné nakřivo zasazené kameny. Jelikož však židovský smysl pro širokou paletu projevů života pamatuje i na toto málo pochopitelné zpoplatnění čísi smrti, dočtete se, zda platit vstupné anebo neplatit. Nicméně domníváme se, že máte plné právo (pokud vstupné nedáváte jako *cedaku – tj. milodar na charitativní účely) zajímat se, zda odevzdaný obolus poslouží hřbitovu. Zejména tam, kde není pohřebiště doposud obezděno, není tam zavedena voda apod.
      Na druhou stranu, je možná dobré pamatovat i na pravidla, která návštěvníky zase takříkajíc chrání – umytí rukou (nejde o infekci, ale o symbolické oddělení světa života a Domu věčnosti, který je přeci jenom zasvěcen mystériu smrti); citlivý průchod pohřebištěm, omezení stezek odvahy a pubertálních pikniků – pokud možno. A všichni ti, jimž je z nějakého důvodu nepříjemné vcházet do křesťanských katedrál s čepicí na hlavě, by (pokud to tak cítí) měli na pohřebiště lidu Jisroele vstupovat naopak s hlavou pokrytou. Chápu, že v létě s sebou nosí kulicha jen málokdo a kapesník na čtyři uzly je možná komičtější než nepokrytá hlava, ale alespoň v duchu si pánové (děvčata nemusí) na témě něco nasaďte. Děkujeme.
     Následující řádky mohou být také inspirací pro všechny, kdo chtějí nějakým způsobem přiložit ruku k dílu obnovy. Prvořadým úkolem je ohrazení hřbitova. Nejen proto, aby se náhrobky rozkrádaly o něco méně „userfriendly“, ale především kvůli oné již zmíněné dělící čáře mezi nádherou života a mystériem smrti.
 
                                                                     (Bs*d  22.švat 5766 / únor 2006)
     
 
iii/1.1  Naši moudří zavázali dítka Izraele nádherným pokynem, aby si zřizovala své vlastní „Domy života“. A nejen to, ale aby se postarala, aby půda jejich pohřebiště patřila lidu Jisroele! Dokonce i docela malé obce mají usilovat, aby tomuto závazku dostály a nemusely své mrtvé posílat do jiných lokalit (rozuměj zejména během transportu) mohli být vystaveni nedostatečné úctě (kalut roš) – jak se dočítáme v Meg 29a  ataké v San 96a, kde by
  Meg 29a    učí, že po zničení chrámu, se staly „menšími svatyněmi“  (mikdaš muat) všechny studovny a synagogy v exilu. A věnuje tomuto symbolickému obrazu poměrně hodně pozornosti. Tradice pak v rámci „svatosti“ svatyně a důstojného pobytu zde - rozšířila svoji cudnost také na židovská pohřebistě, a to zejména na základě závěrečných slov San 96a , kde se v gemaře k mišně xi./1 (jedná se o mišnu zmiňující víru ve *tchijat ha-metim) dočítáme, že když se Amon s Moábem „doslechli o tom, že má dojít ke zničení Jisroele, hned vyslali poslalď posly za Nabuchodonozorem, aby si přikvapil a ty vzpurné židy zničil. Ten však dlouho otálí a uvádí mnoho výmluv, jednou z nich je například to, že nikde na okolí Jeruzaléma není žádný pohodlný palác pro jeho hlavu, načež mu Amon s Moabem odpovídají: „i jejich pohřebiště jsou cennější než tvoje paláce!“ Neboť stojí psáno: V teb čas vyberou kosti králů Judských … a vrhnou jimi proti slunci, měsíci i planetám, které tak milujete a uctívátejer 8:1-2…“
 
terminologie
 
iii/1.2 Našim hřbitovům říkáváme „Domy věčnosti (batej olam)“ na základě verše v eccl 12:5 Nebo béře se člověk do domu věčnosti“.  Dále „Domy života (bejt moed le-kol chaj)“ na základě verše jb 30:23: nebo víme, že mne odkážeš do domu, do něhož se shrožmažďuje každá živá bytost…“  a skutečně právě „hrob“ je místem, kam se ubírají všechny živoucí bytosti. „Domy života“ mj. také proto, že pevně věříme, že mrtví znovu ožijí a spočinou ve Stínu Nejvyššího, že nebudou tlít v lůnu hrobu  navěky, protože jednoho dne „procitnou a zaplésají obyvatelé prachu“ (iz 26:19) Obrat „věčný dům“ (bejt olmin) nacházíme také v talmudu v San 19a – a také v Ejcha raba.
            Obrat „pohřebiště“ (bejt ha-kvarot) je zmiňován v Ber 18a; v Chul 74a a na řadě dalších míst v komentářích a ve Svatých spisech. Příčinu, proč lid Jisroele volí raději obraz domu a nikoli (z české lidové poezie známějšího) „políčka“ nacházíme v  Moq 9a; /163/ a Raši ve svém komentáři k tomuto talmudickému zdroji výslovně uvádí: Hrob se stává domem (příbytkem), protože tento „dům“ přetrvá věky… “(zatímco „pole“ nikdy nezůstane „věčně“ beze změny. Už proto, že je stvořeno k tomu, aby se měnilo..)  Také v Joma 66b se uvádí, že rabi Eliezer nazývá hrob „domem“…
            Další obrat „dvorana smrti“ (chocer mawet) nacházíme v Ber 18a a poslední terminologické označení hřbitova “sichra (místo nářků)”  uvádí Meg 29a (me-avula we-ad sichra – od městských bran až k místu nářků”), jak tento talmudický oddíl vykládá Raši.
 
Židovská oddělení – smíšené hřbitovy
 
iii/1.3  V lokalitách, kde není dostatek prostředků na pořízení vlastního pohřebiště, takže nezbývá ukládat své mrtvé společně s ostatními “dušemi”, je nezbytné postarat se přinejmenším o to, aby byla židovská část hřbitova zřetelně oddělena, tak aby nebylo vidět od hrobů situovaných v jedné části na hroby v části druhé.  Pravidlo “pěti amot” (pěti loket), které mají jednotlivé typy hrobů od sebe dělit platí, je však k tomu třeba navíc připočítat (a vykoupit)  také prostor, který zabere vlastní “přepážka” (to proto, kdyby v budoucnu chtěl někdo nárokovat půdu, na níž byla “přepážka” vybudována), aby mrtví lidu Jisroele odpočívali skutečně “dokonalým odpočinutím” (menucha šelema).
 
zasvěcení (chinuch)
 
iii/1.4 Chinuch bejt ha-kvarot (Zasvěcení hřbitova); Každá obec, která získá půdu pro ukládání svých zemřelých zpravidla absolvuje symbolický rituál jejího “přijetí do občiny Jisroele” a zasvěcení svatému účelu (chinuch bejt ha-kvarot), který by měl podle pokynu našich Moudrých probíhat po dobu nejméně dvou týdnů a podobným způsobem, jako bylo zasvěcováno i Svaté město, kdy lid obcházel jeho hranice a zpíval tzv. “Píseň k odvrácení pohrom” (tj. žalm Jošev be-seser Elijon); V případě zasvěcování hřbitova se spolu s “Jošev be-seser..” recituje také pasáž “Pitum ha-ktoret”, o níž jest psáno, že má mystickou sílu panovat nad smrtí. (tyto pasáže je podle  Šulchan aruch vhodné recitovat také v okamžiku, kdy dojde k úmrtí (ša’a kipa)..

            Nezasvěcujeme však ihned celou plochu hřbitova, abychom ji tak předem “neposvětili” (doslova “neobezdili” – geder) výhradně pro účely pohřebiště. Tím bychom se zbavili možnosti hřbitov v budoucnu rozšířit anebo osázet dosud volnou plochu ovocným stromovím (jak o tom podrobně píše rabi Jicchak Razin ve svém komentáři Ha-Measef věnovaném rozboru spisu Ahalot).

 
                Zasvěcení “Domu věčnosti” by mělo proběhnout  (je-li to možné, jak uvádí Peri ha-sade) dříve než dojde k prvnímu vložení. Ti kdo učí, že svatou půdu nelze přijmout do občiny lidu Jisroele, dokud nedojde k prvnímu vložení, nejsou tak docela v právu, protože pro své tvrzení nemají žádné podložené zdůvodnění.
            Šulchan aruch (Ajin Jicchak) doporučuje také, aby týden před “přijetím hřbitova do občiny Jisroele” absolvovali členové Chevra kadiša půst “druhého a pátého” doplněný o recitaci *selichot, přímluv o Smilování a pasáže “bil’a ha-mawet”.
 
                Jakmile dojde k prvnímu “vložení” na nově zasvěceném hřbitově, je vhodné, aby se v den pohřbu postila celá obec a znásobila své *cedakot. Někteří doporučují půst celé obce také v den, kdy se zahajuje rituál zasvěcování hřbitova a potom v den, kdy se “občina Jisroele” rozšíří o další díl svaté půdy určené k tomu, aby se jednoho dne naplnila slova (H-spodin rovněž) vítězně sehltí smrt a setře veškerému stvoření všelikou slzu a s lidu svého sejme všechna pohanění…iz 25:8; 
Panuje zvyk symbolického sedmeronásobného “vykoupení” půdy a během každého “výkupu” je nanejvýš vhodné znásobit *cedakot na sedmero dobročinných účelů:         1) na podporu potřebných,        
2) na podporu studia Zákona,
3) na podporu nezaopatřených nevěst,
4) na charitativní účely -- dosl. malbiš arumim – ošacení nahých ;
5) na zvelebení Domu přímluv;
6) na “výkup zajatých” a
7) na péči o nemocné.
Některé zdroje uvádějí navíc: …že ve všech sedmi dnech konání charitativních sbírek  a společného půstu celé obce v rámci  “výkupu” nové půdy  docházejí členové Chevra kadiša na budoucí hřbitov, kde se přimlouvají za slitování Nebes a předkládají také modlitbu “Při průchodu okolo hřbitova” jak ji uvádí sbírkaMaane lašon. Navíc se postí také ještě I předcházející den před společným postem obce. (Kdo by ze zdravotních nebo jiných důvodu 48 půst neunesl, může se z půstu členů Chevra kadiša “vyplatit”.) Během každého ze sedmi dní “výkupu půdy” recituje obec (v rámci liturgie) první čtyři žalmy a znásobuje své *cedakot a po jejich odevzdání pronesou *Wajhi noam…  a také modlitbu *Ana ve-choach;  - tuto tradici potvrzují žáci našeho učitele Bal Šem Tova…”
 
/164/      Maďarský sidur rebbe Josefa Schwartze ha-kohen uvádí podobně: …postí se všichni členové Chevra kadiša, kdo ze zdravotních důvodu nemůže, měl by zachovat půst přinejmenším do poledne anebo se z postu “vyplatit”, všichni členové obce by pak měli znásobit své *cedakot a všichni bez rozdílu včetně žen a dětí by se měli během ranní liturgie zúčastnit předkládání *selichot pro “šeni a chamiši” (druhý a pátý den v týdnu). Ve všech domech Přímluv, které se v místě nacházejí, je také zvykem zapalovat sváteční světla…
 
Po příchodu k místu zasvěcovaného hřbitova předložíme opět žalm Jošev be-seser..“ (pokud se jedná o zasvěcení nové části již existujícího hřbitova také přímluvu, kterou pronášejí ti, kdo po třicet dní na hřbitově nebyli „ašer jacar etchem..“), poté navážeme slovy *Wajhi noam.. a to až k místu „be-jišuati“; poté oddíl *ktoret, (ex 29:37 až 30:38). Navážeme pasáží z paraši *Korach ( nu 16:46-50), čtyřmi úvodními žalmy a ze sbírkyMaane lašon předneseme prosbu *Šalom alejchem nešamot tahojrot…
 
Poté (pokud tak neučiní všichni přítomní) obejde přinejmenším deset důvěryhodných členů obce  s bezúhonnou pověstí celkem sedmkrát  po obvodu budoucího hřbitova. Obchůzku začínají v jeho  jiho-východním rohu *102. žalmem. Poté se přesunou do severo-východního rohu hřbitova,  kde přednesou *103. žalm. Cestou z jednoho rohu do druhého vždy nahlas vyslovují Přímluvu „wajhi noam..“ Odtud přejdou stejným způsobem do severo-západního rohu, kde se zastaví a vysloví přímluvy *104. žalmu. Při zastávce v jiho-západním rohu hřbitova se čte z proroka Izaiáše (iz 42:10-21); Při každém přesunu z rohu do rohu vyslovujeme přímluvu „Wajhi noam“  a poslední pochůzkou se ocitneme opět v jiho-východním rohu, kde jsme naše „vykoupení“ začínali. Zde předneseme (při první obchůzce) první verš z „Ana ve-choach“ a navážeme *26. žalmem a potom príšlušnými „žalmovými“ verši, odpovídajícími hebrejskému jménu lokality, které ještě doplníme o „žalmové“ verše odpovídající hebrejskému Šaddaj kera satan (Vznešený vytrhuje z moci nepřítele) a poté následující kratičkou Přímluvu: Budiž libá vůle Tvá, abys od nás i ode všeho lidu odňal všecha smrtelná ochoření, epidemie, osudové rány a smrtonosné ortely vrchnosti. Vytrhni nás spolu s veškerým Lidem ode všech zničujících pohrom, od hanby. Dej, abychom byli hodni stát se svědky Tvého. zaslíbeni – Panovník vítězně sehltí smrt a všem bytostem setře jejich slzy… Sejmi také všechno zbytečné ostouzení svého Lidu a dej nám popatřit na svůj slavný návrat na Sion. Amen. Kéž se tak stane. – Poté se doporučuje vyslovit *Ani ma’amin a také text slavného zpěvu *Kel mole rachamim, *Jakum purkan na počest mrtvých lidu Jisroele, *Mi še-bejrach  na počest všech živých a uspořádáme sbírku, kterou rozdělíme na  „sedmero *cedakot“.
V řadě lokalit bývá zvykem jmenovat „strážce Domu živých“ na dobu, dokud nedojde k prvnímu *vložení, tento zvyk však nemá nikde v tradici ani ve svatých písmech žádný racionální podklad. Jinde zase mívají ve zvyku jmenovat „strážce“ na dobu mezi prvním a druhým *vložením. Ovšem z tohoto zvyku je třeba mít docela oprávněné obavy.
 
Povinnost pečovat !!!
 
iii/1.5  O stará pohřebiště je třeba se trvale starat a pečovat o ně, jednak, aby se na nich již dále nepohřbívalo a aby zůstala trvalým majetkem Jisroele. Není-li jiného východiska, je nutno hřbitov z rukou *jinověrců vykoupit, /165/ aby nedošlo ke zneuctění ostatků a vyrušení „dokonalého odpočinutí“ (menucha šelema). A nedostává-li se finančních prostředků, je dokonce (jak učí naši Moudří) povoleno ve prospěch zesnulých prodat i  Svitky Zákona.
 
Ohrazení
 
iii/1.6  Hřbitov je nezbytně nutné ohradit. Výjimky a omluva neexistují, na základě toho, co říká rabi Nachman v San 45a – „…ohradu potřebují ještě daleko více nežli *tachrichin…“ Proto je třeba postarat se, aby byl hřbitov ohrazen.
 
iii/1.7  Kdo nenavštívil hřbitov během posledních třiceti dní, žehná: *Ašer jacar etchem.. (Modlitba po třiceti dnech); a podle tradice Frankfurtského „nosachu“ (liturgického pořádku) se ke klasické Přímluvě *Ašer jacar dodává vsuvka : we-atid li-glot afar mi-vejn ejnejchem we-lehachijotchem ba-erec Jisroel mechaje ha-metim  (a Jenž v budoucnu setře prach s očí vašich a uvede vás k životu ve Svaté zemi, protože on Kříší mrtvé…);  Historickým dokladem této liturgické „vsuvky“ je kamenná deska vsazená do stěny frankfurtské budovy pro taharu, na níž je uvedený text vytesán spolu s datem 181 podle malého počtu /1421/.
 
iii/1.8  Má však žehnat ten, kdo spatří Dům života během šabatu, když o šabatu nepředkládáme Nebesům ani *Ciduk ha-din? (Má se za to, že se tato halacha týká zahlédnutí hřbitova z povzdálí, uvádí Hadrat kodeš; p. 35; protože navštěvovat pohřebiště o sobotách se nedoporučuje) /166/ – Nicméně Jore dea doporučuje žehnat Dům života i o šabatu a to proto, že právě Domy života jsou „pokladnicí skutků ‚Ribono šel-olam‘, jež se promítají do každého stvoření“. Další důvod, proč se požehnání Vznešeného (*ciduk ha-din) doporučuje i o šabatu je snaha, dosíci každého dne počtu stovky *berachot. ( Orchot chajjim 224); Hlouběji se touto otázkou zabývá spis Šearej tešuva, ale i na mnoha jiných místech, která se věnují co nejvhodnějšímu způsobu návštěvy pohřebiště.
Dojde-li ale k náhlému úmrtí (někoho z blízkých), je vhodné pronést *Ašer jacar.. bez ohledu na to, navštívili-li jsme hřbitov před méně než třiceti dny. Stejně tak, pokud se jedná o jiné pohřebiště. Halacha Moše upřesňuje, že požehnání je vhodné vyslovit i tehdy, zahlédneme-li pouze *macevy, nikoli prsť v níž mrtví spočinuli. Dokonce stačí zahlédnout pouhou hřbitovní zeď. V případě, že narazíme na jediný osamocený hrob, žehnáme také, ale s tím, že vypustíme Šem malchut (Svaté jméno).
Na hřbitově se nezdravíme „pozdravením pokoje“, ovšem pouze ve chvílích, kdy tam probíhá pohřeb. Protože tím bychom se mimoděk dopouštěli „sicha batla (zbytečných řečí),  která je jedním z projevů „lehkomyslnosti“ (kalut roš), jelikož ve chvíli, kdy má někdo před očima „svého“ mrtvého, je celkem zřejmé, jak je to s jeho „pokojem“. Nekoná-li se zrovna žádný pohřeb, lze – na rozdíl od přísnějších pravidel panujících v domácnostech *avelim --poodejít do vzdálenosti „čtyř amot“ (loktů) od hrobové prsti a „pozdravení pokoje“ pronést. Přesto je však doporučováno nevyslovovat Svaté jméno (Šalom je rovněž jedno ze vznešených Jmen ‚Ribono šel-olam‘), ale pozdravit se opisem. Magen Avrahamvšak upozorňuje (a opírá se přitom o Jeruzalémský talmud), že bychom se na hřbitově zdravit neměli.
 
„povinné“ návštěvy
 
iii/1.9  Naši Moudří nás učí (Taan 16a), že v dobách strázně a soužení bývá zvykem navštěvovat hřbitovy častěji. (Protože v takových chvílích jsme podle slov tradice nejvíce podobní mrtvým), a z toho také  pramení zvyk navštívit Domy života během *Tiša be-Av, podobně jako ve všech dnech „veřejného postu celé obce“ (například před *gešamim). Ujal se rovněž zvyk docházet sem také v předvečer *Roš ha-šana, v předvečer *Jom kippurim – a zdá se, že i tento zvyk pochází z Frankfurtu. Je také zmiňován v Šulchan aruch; Návštěvu hřbitova volí zpravidla i ti, jimž onemocní někdo z blízkých. (Mišmeret šalom avejlut 13); Navštívit hřbitov ve prospěch nemocného je vhodné dokonce i během *polosvátků, během *novoluní a dokonce i v sobotu. Důvodem je – že samotnému nemocnému jeho nemoc brání (aby si zašel kontemplovat na hřbitov sám, protože judaismus vnímá nemoc jako poruchu přirozeného řádu, jako důvod k zamyšlení nad průběhem své dosavadní cesty – tedy jako „sestřičku Bolest“.) Mišmeret šalom.
         Výjimku tvoří měsíc nisan. (protože celý nisan je měsícem veliké radosti z vysvobození z Micrajim).
            Před návštěvou hřbitova i po jejím skončení je vhodné umýt si ruce (absolvovat symbolické *netilat jadajim).
            (Úcta k návštěvě prsti zesnulých jde dokonce tak daleko,) že se stala jedním z legálních důvodů k vycestování ze Svaté země. /167/ Ba dokonce, leží-li na stejném hřbitově, kam byli uloženi naši rodiče, nějaký proslulý *cadik, není považována návštěva jeho hrobu za neúctu vůči rodičům. Samozřejmě neopomeneme-li spolu s návštěvou hrobu *cadikim vykonat také návštěvu u jejich „lože“. V Itálii se ujal zvyk nabrat prsť z hrobu *cadikim a na výraz úcty si ji přiložit k ústům. (Berliner: Šest měsíců v Itálii; p 52)
 
iii/1.10            Není vhodné vstupovat na plochu hřbitova se Svitky Zákona. A to ani tehdy ne, pokud z nich nehodláme číst. Nicméně Minchat Eleazar zmiňuje zvyk, že zb-žní Židé  docházeli k Přímluvám a dokonce i ke čtení ze Zákona ke hrobu Rachel. Podobně se děje i v Meronu, místě kde je pohřben rabi Šimeon bar Jochaj.
            Traktát Semachot zmiňuje, že podobně není vhodné vstoupit na hřbitov s *tefilin, protože to může být považováno za projev neúcty k tajemství smrti, což naši Moudří vysvětlují  zároveň také tím, že se tím  dopouštíme „urážky slabších“ (tzv. „loeg le-daš“ = tj. my živí se dosud můžeme radovat ze života a „spolupráce“ se Stvořitelem, vy už tuto možnost nemáte..)
 
Jídlo a jeho konzumace
 
iii/1-11          Na hřbitově nejíme ani nepijeme. (Sade chamad doporučuje dokonce nepolykat ani vlastní hleny, podobně se vyslovuje takéHadrat kodeš); Jak si ale počínat s pokrmy, které jsme na hřbitov donesli? Jsou k jídlu nevhodné pro intenzivní *tum’at, která je na hřbitově přítomna?  Vysvětlení lze odvodit z traktátu Er 71a, který dává *kohanim možnost konzumovat *truma i na hřbitově. Přítomnost tum’at na hřbitově tedy nelze považovat za důvod, proč by jídlo mělo být nepoživatelné. Na jakou plochu se výše uvedené vztahuje? Od okamžiku, kdy je do půdy vložen první zensulý, vztahuje se na celou rozlohu hřbitova.
 
Svatby sirotků
 
iii/1-12           V časech moru bývalo v některých místech zvykem uspořádat na hřbitově svatbu sirotků. Tento zvyk zmiňuje Or zarua – avelut (448); Nicméně během takovýchto svateb je nutno dbát, abychom nepřekročili pravidla o „lehkomyslnosti“ (kalut roš) a za všech okolností zůstali vzdáleni minimálně „čtyři amot“ od prsti hrobů. Pronést na hřbitově „sedmero (svatebních) požehnání“ lze, protože, (jak učí gaon z Brezan): „všechny *berachot tiší zoufalství těch, kdož jim popřejí sluchu…“
 
Zpoplatněný vstup !!!
 
iii/1-13           Na celé řadě míst neumožňují poutníkům a dokonce ani těm, kdo se zde usadí, návštěvu hřbitova bez vstupního poplatku (vstupného). Zůstává otázkou, zda se tímto jednáním nedopouštějí selhání v rámci Pokynu: „ze svaté půdy nelze mít žádný prospěch“. Tomuto problému se věnuje spisAcharon tešuva, který zmiňuje případ otce, který za úplatu vodíval zájemce dívat se na dětskou zrůdičku, kterou mu porodila jeho žena. Důsledně vzato, lze tedy vstupné vybírat jedině, je-li vybíráno pouze symbolicky a to pouze za průchod po půdě, na níž nejsou žádné hroby, protože z takovéto půdy ekonomický prospěch mít lze. (S tím, že veškeré finanční zisky z hrobové prsti slouží přednostně ke zvelebení hřbitova, potom ke zvelebení jiných pohřebišť, potom na výše uvedené sedmero *cedakot – a k žádným jiným účelům.)
 
iii/1-14           Ujalo se také, že ženy v době své *nida nechodívají předkládat Přímluvy na hřbitov. Jak je to ale s pannami? Podle literatury není v rámci *nida žádný rozdíl mezi svobodnou a vdanou. Až na to, že ta, která dosud nepočala, nemusí absolvovat „ponoření“. Z tohoto pohledu by se tedy návštěvy hřbitova měly v rámci své *nida vystříhat všechny. (viz Darkej tešuva). Starší zdroje se ovšem zmiňují o tom, že některé lokální zvyky „pannám“ návštěvu hřbitova povolovaly. /168/ Ovšem pokud se tam odebraly předložit přímluvy. Z čehož plyne že nejde o všeobecně přijatý zvyk, a proto je lépe aby se během své *nida chovaly rezervovaněji dokonce i „panny“, a to i za předpokladu, že by se na hřbitově chtěly věnovat Přímluvám. Podobně se vyjadřuje i závěr spisu Chajej adam: „Zdá se mi tedy vhodnější, aby se ženy hřbitovu vyhnuly jak v době své *nida, tak i ve svém „bílém období“. Samozřejmě pokud tam nejdou za účelem Přímluv, ať ho nevyhledávají vůbec.“ Také Magen Abraham uvádí, že v době své *nida se ženy mohou oddat přímluvám v Domě přímluv. Co se týká „panen“, držme se tedy toho, že je jim umožněno vše, co výslovně nezmiňují Chajej adam a Chamude Daniel.
            O tom, zda na hřbitov může těhotná žena z čeledi *kohanim se zmiňujeme výše v prvním oddíle v části 5-27;
 
iii/1-15           Zda je možno věnovat se na hřbitově studiu vysvětlujeme dále ve druhé části tohoto oddílu v pasáži věnované studiu *mišnajot.
 
Květiny a keře
 
iii/1-16           Vysazování květin a stromů pěstovaných pro jejich vůni se vyhýbejme.
---------------------------------------------------------
Oddíl iii-1a. -  Všeobecná pravidla vztahující se na pohřebiště
 
Grenwaldovy myšlenky začínáme uživatelům našeho portálu zcela účelově  zpřístupňovat od třetího oddílu *Kol bo. A to proto, že tento  oddíl se přímo zabývá  problematikou hřbitovů.  Je docela možné, že se zde dočtou užitečné informace nejen návštěvníci židovských hřbitovů, ale i jejich „provozovatelé“.  Dovolujeme si upozornit, například na pravidlo o bezpodmínečné povinnosti o hřbitov pečovat. Bez ohledu na současnou „divokou demokracii“ a tzv. „majetko-právní“ vztahy je zanedbaný židovský hřbitov bolestí českého židovstva. Stejně tak je diskutabilní, zda z pohřebiště dělat „muzeum“ a vybírat vstupné za to, že si někdo zajde zameditovat anebo jen „po-okukovat“ ty divné nakřivo zasazené kameny. Jelikož však židovský smysl pro širokou paletu projevů života pamatuje i na toto málo pochopitelné zpoplatnění čísi smrti, dočtete se, zda platit vstupné anebo neplatit. Nicméně domníváme se, že máte plné právo (pokud vstupné nedáváte jako *cedaku – tj. milodar na charitativní účely) zajímat se, zda odevzdaný obolus poslouží hřbitovu. Zejména tam, kde není pohřebiště doposud obezděno, není tam zavedena voda apod.
      Na druhou stranu, je možná dobré pamatovat i na pravidla, která návštěvníky zase takříkajíc chrání – umytí rukou (nejde o infekci, ale o symbolické oddělení světa života a Domu věčnosti, který je přeci jenom zasvěcen mystériu smrti); citlivý průchod pohřebištěm, omezení stezek odvahy a pubertálních pikniků – pokud možno. A všichni ti, jimž je z nějakého důvodu nepříjemné vcházet do křesťanských katedrál s čepicí na hlavě, by (pokud to tak cítí) měli na pohřebiště lidu Jisroele vstupovat naopak s hlavou pokrytou. Chápu, že v létě s sebou nosí kulicha jen málokdo a kapesník na čtyři uzly je možná komičtější než nepokrytá hlava, ale alespoň v duchu si pánové (děvčata nemusí) na témě něco nasaďte. Děkujeme.
     Následující řádky mohou být také inspirací pro všechny, kdo chtějí nějakým způsobem přiložit ruku k dílu obnovy. Prvořadým úkolem je ohrazení hřbitova. Nejen proto, aby se náhrobky rozkrádaly o něco méně „userfriendly“, ale především kvůli oné již zmíněné dělící čáře mezi nádherou života a mystériem smrti.
 
                                                                     (Bs*d  22.švat 5766 / únor 2006)
     
 
iii/1.1  Naši moudří zavázali dítka Izraele nádherným pokynem, aby si zřizovala své vlastní „Domy života“. A nejen to, ale aby se postarala, aby půda jejich pohřebiště patřila lidu Jisroele! Dokonce i docela malé obce mají usilovat, aby tomuto závazku dostály a nemusely své mrtvé posílat do jiných lokalit (rozuměj zejména během transportu) mohli být vystaveni nedostatečné úctě (kalut roš) – jak se dočítáme v Meg 29a  ataké v San 96a, kde by
  Meg 29a    učí, že po zničení chrámu, se staly „menšími svatyněmi“  (mikdaš muat) všechny studovny a synagogy v exilu. A věnuje tomuto symbolickému obrazu poměrně hodně pozornosti. Tradice pak v rámci „svatosti“ svatyně a důstojného pobytu zde - rozšířila svoji cudnost také na židovská pohřebistě, a to zejména na základě závěrečných slov San 96a , kde se v gemaře k mišně xi./1 (jedná se o mišnu zmiňující víru ve *tchijat ha-metim) dočítáme, že když se Amon s Moábem „doslechli o tom, že má dojít ke zničení Jisroele, hned vyslali poslalď posly za Nabuchodonozorem, aby si přikvapil a ty vzpurné židy zničil. Ten však dlouho otálí a uvádí mnoho výmluv, jednou z nich je například to, že nikde na okolí Jeruzaléma není žádný pohodlný palác pro jeho hlavu, načež mu Amon s Moabem odpovídají: „i jejich pohřebiště jsou cennější než tvoje paláce!“ Neboť stojí psáno: V teb čas vyberou kosti králů Judských … a vrhnou jimi proti slunci, měsíci i planetám, které tak milujete a uctívátejer 8:1-2…“
 
terminologie
 
iii/1.2 Našim hřbitovům říkáváme „Domy věčnosti (batej olam)“ na základě verše v eccl 12:5 Nebo béře se člověk do domu věčnosti“.  Dále „Domy života (bejt moed le-kol chaj)“ na základě verše jb 30:23: nebo víme, že mne odkážeš do domu, do něhož se shrožmažďuje každá živá bytost…“  a skutečně právě „hrob“ je místem, kam se ubírají všechny živoucí bytosti. „Domy života“ mj. také proto, že pevně věříme, že mrtví znovu ožijí a spočinou ve Stínu Nejvyššího, že nebudou tlít v lůnu hrobu  navěky, protože jednoho dne „procitnou a zaplésají obyvatelé prachu“ (iz 26:19) Obrat „věčný dům“ (bejt olmin) nacházíme také v talmudu v San 19a – a také v Ejcha raba.
            Obrat „pohřebiště“ (bejt ha-kvarot) je zmiňován v Ber 18a; v Chul 74a a na řadě dalších míst v komentářích a ve Svatých spisech. Příčinu, proč lid Jisroele volí raději obraz domu a nikoli (z české lidové poezie známějšího) „políčka“ nacházíme v  Moq 9a; /163/ a Raši ve svém komentáři k tomuto talmudickému zdroji výslovně uvádí: Hrob se stává domem (příbytkem), protože tento „dům“ přetrvá věky… “(zatímco „pole“ nikdy nezůstane „věčně“ beze změny. Už proto, že je stvořeno k tomu, aby se měnilo..)  Také v Joma 66b se uvádí, že rabi Eliezer nazývá hrob „domem“…
            Další obrat „dvorana smrti“ (chocer mawet) nacházíme v Ber 18a a poslední terminologické označení hřbitova “sichra (místo nářků)”  uvádí Meg 29a (me-avula we-ad sichra – od městských bran až k místu nářků”), jak tento talmudický oddíl vykládá Raši.
 
Židovská oddělení – smíšené hřbitovy
 
iii/1.3  V lokalitách, kde není dostatek prostředků na pořízení vlastního pohřebiště, takže nezbývá ukládat své mrtvé společně s ostatními “dušemi”, je nezbytné postarat se přinejmenším o to, aby byla židovská část hřbitova zřetelně oddělena, tak aby nebylo vidět od hrobů situovaných v jedné části na hroby v části druhé.  Pravidlo “pěti amot” (pěti loket), které mají jednotlivé typy hrobů od sebe dělit platí, je však k tomu třeba navíc připočítat (a vykoupit)  také prostor, který zabere vlastní “přepážka” (to proto, kdyby v budoucnu chtěl někdo nárokovat půdu, na níž byla “přepážka” vybudována), aby mrtví lidu Jisroele odpočívali skutečně “dokonalým odpočinutím” (menucha šelema).
 
zasvěcení (chinuch)
 
iii/1.4 Chinuch bejt ha-kvarot (Zasvěcení hřbitova); Každá obec, která získá půdu pro ukládání svých zemřelých zpravidla absolvuje symbolický rituál jejího “přijetí do občiny Jisroele” a zasvěcení svatému účelu (chinuch bejt ha-kvarot), který by měl podle pokynu našich Moudrých probíhat po dobu nejméně dvou týdnů a podobným způsobem, jako bylo zasvěcováno i Svaté město, kdy lid obcházel jeho hranice a zpíval tzv. “Píseň k odvrácení pohrom” (tj. žalm Jošev be-seser Elijon); V případě zasvěcování hřbitova se spolu s “Jošev be-seser..” recituje také pasáž “Pitum ha-ktoret”, o níž jest psáno, že má mystickou sílu panovat nad smrtí. (tyto pasáže je podle  Šulchan aruch vhodné recitovat také v okamžiku, kdy dojde k úmrtí (ša’a kipa)..
            Nezasvěcujeme však ihned celou plochu hřbitova, abychom ji tak předem “neposvětili” (doslova “neobezdili” – geder) výhradně pro účely pohřebiště. Tím bychom se zbavili možnosti hřbitov v budoucnu rozšířit anebo osázet dosud volnou plochu ovocným stromovím (jak o tom podrobně píše rabi Jicchak Razin ve svém komentáři Ha-Measef věnovaném rozboru spisu Ahalot).
 
                Zasvěcení “Domu věčnosti” by mělo proběhnout  (je-li to možné, jak uvádí Peri ha-sade) dříve než dojde k prvnímu vložení. Ti kdo učí, že svatou půdu nelze přijmout do občiny lidu Jisroele, dokud nedojde k prvnímu vložení, nejsou tak docela v právu, protože pro své tvrzení nemají žádné podložené zdůvodnění.
            Šulchan aruch (Ajin Jicchak) doporučuje také, aby týden před “přijetím hřbitova do občiny Jisroele” absolvovali členové Chevra kadiša půst “druhého a pátého” doplněný o recitaci *selichot, přímluv o Smilování a pasáže “bil’a ha-mawet”.
 
                Jakmile dojde k prvnímu “vložení” na nově zasvěceném hřbitově, je vhodné, aby se v den pohřbu postila celá obec a znásobila své *cedakot. Někteří doporučují půst celé obce také v den, kdy se zahajuje rituál zasvěcování hřbitova a potom v den, kdy se “občina Jisroele” rozšíří o další díl svaté půdy určené k tomu, aby se jednoho dne naplnila slova (H-spodin rovněž) vítězně sehltí smrt a setře veškerému stvoření všelikou slzu a s lidu svého sejme všechna pohanění…iz 25:8; 
Panuje zvyk symbolického sedmeronásobného “vykoupení” půdy a během každého “výkupu” je nanejvýš vhodné znásobit *cedakot na sedmero dobročinných účelů:         1) na podporu potřebných,        
2) na podporu studia Zákona,
3) na podporu nezaopatřených nevěst,
4) na charitativní účely -- dosl. malbiš arumim – ošacení nahých ;
5) na zvelebení Domu přímluv;
6) na “výkup zajatých” a
7) na péči o nemocné.
Některé zdroje uvádějí navíc: …že ve všech sedmi dnech konání charitativních sbírek  a společného půstu celé obce v rámci  “výkupu” nové půdy  docházejí členové Chevra kadiša na budoucí hřbitov, kde se přimlouvají za slitování Nebes a předkládají také modlitbu “Při průchodu okolo hřbitova” jak ji uvádí sbírkaMaane lašon. Navíc se postí také ještě I předcházející den před společným postem obce. (Kdo by ze zdravotních nebo jiných důvodu 48 půst neunesl, může se z půstu členů Chevra kadiša “vyplatit”.) Během každého ze sedmi dní “výkupu půdy” recituje obec (v rámci liturgie) první čtyři žalmy a znásobuje své *cedakot a po jejich odevzdání pronesou *Wajhi noam…  a také modlitbu *Ana ve-choach;  - tuto tradici potvrzují žáci našeho učitele Bal Šem Tova…”
 
/164/      Maďarský sidur rebbe Josefa Schwartze ha-kohen uvádí podobně: …postí se všichni členové Chevra kadiša, kdo ze zdravotních důvodu nemůže, měl by zachovat půst přinejmenším do poledne anebo se z postu “vyplatit”, všichni členové obce by pak měli znásobit své *cedakot a všichni bez rozdílu včetně žen a dětí by se měli během ranní liturgie zúčastnit předkládání *selichot pro “šeni a chamiši” (druhý a pátý den v týdnu). Ve všech domech Přímluv, které se v místě nacházejí, je také zvykem zapalovat sváteční světla…
 
Po příchodu k místu zasvěcovaného hřbitova předložíme opět žalm Jošev be-seser..“ (pokud se jedná o zasvěcení nové části již existujícího hřbitova také přímluvu, kterou pronášejí ti, kdo po třicet dní na hřbitově nebyli „ašer jacar etchem..“), poté navážeme slovy *Wajhi noam.. a to až k místu „be-jišuati“; poté oddíl *ktoret, (ex 29:37 až 30:38). Navážeme pasáží z paraši *Korach ( nu 16:46-50), čtyřmi úvodními žalmy a ze sbírkyMaane lašon předneseme prosbu *Šalom alejchem nešamot tahojrot…
 
Poté (pokud tak neučiní všichni přítomní) obejde přinejmenším deset důvěryhodných členů obce  s bezúhonnou pověstí celkem sedmkrát  po obvodu budoucího hřbitova. Obchůzku začínají v jeho  jiho-východním rohu *102. žalmem. Poté se přesunou do severo-východního rohu hřbitova,  kde přednesou *103. žalm. Cestou z jednoho rohu do druhého vždy nahlas vyslovují Přímluvu „wajhi noam..“ Odtud přejdou stejným způsobem do severo-západního rohu, kde se zastaví a vysloví přímluvy *104. žalmu. Při zastávce v jiho-západním rohu hřbitova se čte z proroka Izaiáše (iz 42:10-21); Při každém přesunu z rohu do rohu vyslovujeme přímluvu „Wajhi noam“  a poslední pochůzkou se ocitneme opět v jiho-východním rohu, kde jsme naše „vykoupení“ začínali. Zde předneseme (při první obchůzce) první verš z „Ana ve-choach“ a navážeme *26. žalmem a potom príšlušnými „žalmovými“ verši, odpovídajícími hebrejskému jménu lokality, které ještě doplníme o „žalmové“ verše odpovídající hebrejskému Šaddaj kera satan (Vznešený vytrhuje z moci nepřítele) a poté následující kratičkou Přímluvu: Budiž libá vůle Tvá, abys od nás i ode všeho lidu odňal všecha smrtelná ochoření, epidemie, osudové rány a smrtonosné ortely vrchnosti. Vytrhni nás spolu s veškerým Lidem ode všech zničujících pohrom, od hanby. Dej, abychom byli hodni stát se svědky Tvého. zaslíbeni – Panovník vítězně sehltí smrt a všem bytostem setře jejich slzy… Sejmi také všechno zbytečné ostouzení svého Lidu a dej nám popatřit na svůj slavný návrat na Sion. Amen. Kéž se tak stane. – Poté se doporučuje vyslovit *Ani ma’amin a také text slavného zpěvu *Kel mole rachamim, *Jakum purkan na počest mrtvých lidu Jisroele, *Mi še-bejrach  na počest všech živých a uspořádáme sbírku, kterou rozdělíme na  „sedmero *cedakot“.
V řadě lokalit bývá zvykem jmenovat „strážce Domu živých“ na dobu, dokud nedojde k prvnímu *vložení, tento zvyk však nemá nikde v tradici ani ve svatých písmech žádný racionální podklad. Jinde zase mívají ve zvyku jmenovat „strážce“ na dobu mezi prvním a druhým *vložením. Ovšem z tohoto zvyku je třeba mít docela oprávněné obavy.
 
Povinnost pečovat !!!
 
iii/1.5  O stará pohřebiště je třeba se trvale starat a pečovat o ně, jednak, aby se na nich již dále nepohřbívalo a aby zůstala trvalým majetkem Jisroele. Není-li jiného východiska, je nutno hřbitov z rukou *jinověrců vykoupit, /165/ aby nedošlo ke zneuctění ostatků a vyrušení „dokonalého odpočinutí“ (menucha šelema). A nedostává-li se finančních prostředků, je dokonce (jak učí naši Moudří) povoleno ve prospěch zesnulých prodat i  Svitky Zákona.
 
Ohrazení
 
iii/1.6  Hřbitov je nezbytně nutné ohradit. Výjimky a omluva neexistují, na základě toho, co říká rabi Nachman v San 45a – „…ohradu potřebují ještě daleko více nežli *tachrichin…“ Proto je třeba postarat se, aby byl hřbitov ohrazen.
 
iii/1.7  Kdo nenavštívil hřbitov během posledních třiceti dní, žehná: *Ašer jacar etchem.. (Modlitba po třiceti dnech); a podle tradice Frankfurtského „nosachu“ (liturgického pořádku) se ke klasické Přímluvě *Ašer jacar dodává vsuvka : we-atid li-glot afar mi-vejn ejnejchem we-lehachijotchem ba-erec Jisroel mechaje ha-metim  (a Jenž v budoucnu setře prach s očí vašich a uvede vás k životu ve Svaté zemi, protože on Kříší mrtvé…);  Historickým dokladem této liturgické „vsuvky“ je kamenná deska vsazená do stěny frankfurtské budovy pro taharu, na níž je uvedený text vytesán spolu s datem 181 podle malého počtu /1421/.
 
iii/1.8  Má však žehnat ten, kdo spatří Dům života během šabatu, když o šabatu nepředkládáme Nebesům ani *Ciduk ha-din? (Má se za to, že se tato halacha týká zahlédnutí hřbitova z povzdálí, uvádí Hadrat kodeš; p. 35; protože navštěvovat pohřebiště o sobotách se nedoporučuje) /166/ – Nicméně Jore dea doporučuje žehnat Dům života i o šabatu a to proto, že právě Domy života jsou „pokladnicí skutků ‚Ribono šel-olam‘, jež se promítají do každého stvoření“. Další důvod, proč se požehnání Vznešeného (*ciduk ha-din) doporučuje i o šabatu je snaha, dosíci každého dne počtu stovky *berachot. ( Orchot chajjim 224); Hlouběji se touto otázkou zabývá spis Šearej tešuva, ale i na mnoha jiných místech, která se věnují co nejvhodnějšímu způsobu návštěvy pohřebiště.
Dojde-li ale k náhlému úmrtí (někoho z blízkých), je vhodné pronést *Ašer jacar.. bez ohledu na to, navštívili-li jsme hřbitov před méně než třiceti dny. Stejně tak, pokud se jedná o jiné pohřebiště. Halacha Moše upřesňuje, že požehnání je vhodné vyslovit i tehdy, zahlédneme-li pouze *macevy, nikoli prsť v níž mrtví spočinuli. Dokonce stačí zahlédnout pouhou hřbitovní zeď. V případě, že narazíme na jediný osamocený hrob, žehnáme také, ale s tím, že vypustíme Šem malchut (Svaté jméno).
Na hřbitově se nezdravíme „pozdravením pokoje“, ovšem pouze ve chvílích, kdy tam probíhá pohřeb. Protože tím bychom se mimoděk dopouštěli „sicha batla (zbytečných řečí),  která je jedním z projevů „lehkomyslnosti“ (kalut roš), jelikož ve chvíli, kdy má někdo před očima „svého“ mrtvého, je celkem zřejmé, jak je to s jeho „pokojem“. Nekoná-li se zrovna žádný pohřeb, lze – na rozdíl od přísnějších pravidel panujících v domácnostech *avelim --poodejít do vzdálenosti „čtyř amot“ (loktů) od hrobové prsti a „pozdravení pokoje“ pronést. Přesto je však doporučováno nevyslovovat Svaté jméno (Šalom je rovněž jedno ze vznešených Jmen ‚Ribono šel-olam‘), ale pozdravit se opisem. Magen Avrahamvšak upozorňuje (a opírá se přitom o Jeruzalémský talmud), že bychom se na hřbitově zdravit neměli.
 
„povinné“ návštěvy
 
iii/1.9  Naši Moudří nás učí (Taan 16a), že v dobách strázně a soužení bývá zvykem navštěvovat hřbitovy častěji. (Protože v takových chvílích jsme podle slov tradice nejvíce podobní mrtvým), a z toho také  pramení zvyk navštívit Domy života během *Tiša be-Av, podobně jako ve všech dnech „veřejného postu celé obce“ (například před *gešamim). Ujal se rovněž zvyk docházet sem také v předvečer *Roš ha-šana, v předvečer *Jom kippurim – a zdá se, že i tento zvyk pochází z Frankfurtu. Je také zmiňován v Šulchan aruch; Návštěvu hřbitova volí zpravidla i ti, jimž onemocní někdo z blízkých. (Mišmeret šalom avejlut 13); Navštívit hřbitov ve prospěch nemocného je vhodné dokonce i během *polosvátků, během *novoluní a dokonce i v sobotu. Důvodem je – že samotnému nemocnému jeho nemoc brání (aby si zašel kontemplovat na hřbitov sám, protože judaismus vnímá nemoc jako poruchu přirozeného řádu, jako důvod k zamyšlení nad průběhem své dosavadní cesty – tedy jako „sestřičku Bolest“.) Mišmeret šalom.
         Výjimku tvoří měsíc nisan. (protože celý nisan je měsícem veliké radosti z vysvobození z Micrajim).
            Před návštěvou hřbitova i po jejím skončení je vhodné umýt si ruce (absolvovat symbolické *netilat jadajim).
            (Úcta k návštěvě prsti zesnulých jde dokonce tak daleko,) že se stala jedním z legálních důvodů k vycestování ze Svaté země. /167/ Ba dokonce, leží-li na stejném hřbitově, kam byli uloženi naši rodiče, nějaký proslulý *cadik, není považována návštěva jeho hrobu za neúctu vůči rodičům. Samozřejmě neopomeneme-li spolu s návštěvou hrobu *cadikim vykonat také návštěvu u jejich „lože“. V Itálii se ujal zvyk nabrat prsť z hrobu *cadikim a na výraz úcty si ji přiložit k ústům. (Berliner: Šest měsíců v Itálii; p 52)
 
iii/1.10            Není vhodné vstupovat na plochu hřbitova se Svitky Zákona. A to ani tehdy ne, pokud z nich nehodláme číst. Nicméně Minchat Eleazar zmiňuje zvyk, že zb-žní Židé  docházeli k Přímluvám a dokonce i ke čtení ze Zákona ke hrobu Rachel. Podobně se děje i v Meronu, místě kde je pohřben rabi Šimeon bar Jochaj.
            Traktát Semachot zmiňuje, že podobně není vhodné vstoupit na hřbitov s *tefilin, protože to může být považováno za projev neúcty k tajemství smrti, což naši Moudří vysvětlují  zároveň také tím, že se tím  dopouštíme „urážky slabších“ (tzv. „loeg le-daš“ = tj. my živí se dosud můžeme radovat ze života a „spolupráce“ se Stvořitelem, vy už tuto možnost nemáte..)
 
Jídlo a jeho konzumace
 
iii/1-11          Na hřbitově nejíme ani nepijeme. (Sade chamad doporučuje dokonce nepolykat ani vlastní hleny, podobně se vyslovuje takéHadrat kodeš); Jak si ale počínat s pokrmy, které jsme na hřbitov donesli? Jsou k jídlu nevhodné pro intenzivní *tum’at, která je na hřbitově přítomna?  Vysvětlení lze odvodit z traktátu Er 71a, který dává *kohanim možnost konzumovat *truma i na hřbitově. Přítomnost tum’at na hřbitově tedy nelze považovat za důvod, proč by jídlo mělo být nepoživatelné. Na jakou plochu se výše uvedené vztahuje? Od okamžiku, kdy je do půdy vložen první zensulý, vztahuje se na celou rozlohu hřbitova.
 
Svatby sirotků
 
iii/1-12           V časech moru bývalo v některých místech zvykem uspořádat na hřbitově svatbu sirotků. Tento zvyk zmiňuje Or zarua – avelut (448); Nicméně během takovýchto svateb je nutno dbát, abychom nepřekročili pravidla o „lehkomyslnosti“ (kalut roš) a za všech okolností zůstali vzdáleni minimálně „čtyři amot“ od prsti hrobů. Pronést na hřbitově „sedmero (svatebních) požehnání“ lze, protože, (jak učí gaon z Brezan): „všechny *berachot tiší zoufalství těch, kdož jim popřejí sluchu…“
 
Zpoplatněný vstup !!!
 
iii/1-13           Na celé řadě míst neumožňují poutníkům a dokonce ani těm, kdo se zde usadí, návštěvu hřbitova bez vstupního poplatku (vstupného). Zůstává otázkou, zda se tímto jednáním nedopouštějí selhání v rámci Pokynu: „ze svaté půdy nelze mít žádný prospěch“. Tomuto problému se věnuje spisAcharon tešuva, který zmiňuje případ otce, který za úplatu vodíval zájemce dívat se na dětskou zrůdičku, kterou mu porodila jeho žena. Důsledně vzato, lze tedy vstupné vybírat jedině, je-li vybíráno pouze symbolicky a to pouze za průchod po půdě, na níž nejsou žádné hroby, protože z takovéto půdy ekonomický prospěch mít lze. (S tím, že veškeré finanční zisky z hrobové prsti slouží přednostně ke zvelebení hřbitova, potom ke zvelebení jiných pohřebišť, potom na výše uvedené sedmero *cedakot – a k žádným jiným účelům.)
 
iii/1-14           Ujalo se také, že ženy v době své *nida nechodívají předkládat Přímluvy na hřbitov. Jak je to ale s pannami? Podle literatury není v rámci *nida žádný rozdíl mezi svobodnou a vdanou. Až na to, že ta, která dosud nepočala, nemusí absolvovat „ponoření“. Z tohoto pohledu by se tedy návštěvy hřbitova měly v rámci své *nida vystříhat všechny. (viz Darkej tešuva). Starší zdroje se ovšem zmiňují o tom, že některé lokální zvyky „pannám“ návštěvu hřbitova povolovaly. /168/ Ovšem pokud se tam odebraly předložit přímluvy. Z čehož plyne že nejde o všeobecně přijatý zvyk, a proto je lépe aby se během své *nida chovaly rezervovaněji dokonce i „panny“, a to i za předpokladu, že by se na hřbitově chtěly věnovat Přímluvám. Podobně se vyjadřuje i závěr spisu Chajej adam: „Zdá se mi tedy vhodnější, aby se ženy hřbitovu vyhnuly jak v době své *nida, tak i ve svém „bílém období“. Samozřejmě pokud tam nejdou za účelem Přímluv, ať ho nevyhledávají vůbec.“ Také Magen Abraham uvádí, že v době své *nida se ženy mohou oddat přímluvám v Domě přímluv. Co se týká „panen“, držme se tedy toho, že je jim umožněno vše, co výslovně nezmiňují Chajej adam a Chamude Daniel.
            O tom, zda na hřbitov může těhotná žena z čeledi *kohanim se zmiňujeme výše v prvním oddíle v části 5-27;
 
iii/1-15           Zda je možno věnovat se na hřbitově studiu vysvětlujeme dále ve druhé části tohoto oddílu v pasáži věnované studiu *mišnajot.
 
Květiny a keře
 
iii/1-16           Vysazování květin a stromů pěstovaných pro jejich vůni se vyhýbejme.
---------------------------------------------------------

Obsah - zpět na obsah

KESHET databáze židovských hřbitovů, Kešet, židovské hřbitovy, Projekt Chewra, Čechy, Čechách, Morava, Moravě, České, Moravské, hřbitov, pohřbívání, symbolika, judaismus