Smrt je pro židovské myšlení samozřejmostí: Všech dnů vašich jest let sedmdesáte, aneb jest-li kdo silnějšího přirození osmdesát let (...) a když to pomine, tožť jako by nás odvanulo. Naučiž nás počítati dnů našich, abychom uvodili moudrost v srdce“ /Ž 90:10,12/.
Problémem není smrt, ale život sužovaný chorobami, bolestmi a utrpením. Ale i ten život má svoji ohromnou hodnotu: „H-spodinova jsou nebesa, zemi pak dal k užívání lidem. Nemohou mrtví velebiti B-ha, aniž snad ti, kdož sestoupili do Mlčení“ Nikde ani stopa po nebeských blaženostech a zpěvu haleluja. Judaismus ale věří, že smrt je za určitých okolností branou k životu. Zřetelným dokladem židovského pohledu na smrt je prosba zařazená do novoroční modlitby“ Zachovej nás k životu, neboť miluješ život, a zapiš nás do knihy Života, pro jméno své... Na hodnotě života spočívá dokonce i *tešuva, teologie pokání a návratu. Neboť B-h si nepřeje absolutní zánik -- „nadfyzickou“ smrt: Učiňte sobě srdce nové a ducha nového (...), ježto nemám v líbosti smrt toho, jenž umírá, dí Panovník H-spodin. Obraťte se tedy a živi buďte.“ /Ez 18:31,32/. Judaismus věří ve vzkříšení z mrtvých. Ovšem teprve v okamžiku příchodu Konce dní.
Toho času postaví se Michael (...) a vysvobozen bude každý, kdo bude nalezen zapsán v Knize života. Tehdy mnozí, kteří spí v prachu země, procitnou. Jedni k životu věčnému a druzí k potupě a pohanění. /Dn 12:1-2/; Jakož ucházejí vody z jezera a voda opadá a vysychá tak člověk, když lehne, nevstává dotud, dokudž nebes stává! Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují, ze sna svého (...) Když umře člověk, zdaliž zase oživne? Po všechny tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna má ke mně. Zavoláš a já se ohlásím Tobě. /Jb 14:11-15/; Neboť živí vědí, že zemříti musí, mrtví pak nevědí nic. /Kaz 9:11/
Do té doby jsme všichni pouze prach, který se navrátil v prach. A někteří dokonce i potom. Ovšem ti, kterým se cestou po duchovních stupních deseti sefír vedoucích k Otci podařilo dospět alespoň ke stavu, kdy se z bytosti disponující „dchnutím života“ a rozumem stává /nefeš chaj/ --„živá duše“ (rozuměj trojice: tělo+duch+duchovno),ti mohou se vzkříšením z mrtvých počítat. Ale ani oni ještě nemají pojištěnu věčnou blaženost. Ono se totiž bude soudit -- Tvorové bezduší (byť z rodu homo sapiens) zůstanou prachem, „živé duše“ pak přijmou odplatu za své skutky.
Smrt se hebrejsky řekne met psáno Mem+Taw. Podle příběhu znaků lze tento výraz přeložit jako čas, který se na věky rozplyne.
Tak (podle tradice) vidíme smrt prý jenom my, z našeho jednostranného úhlu pohledu. Kdo si ale zkušenost smrti již prodělal (tj. stojí jakoby na druhé straně -- podle tradice vešel znovu do pra-Života, do svého Vesmíru…) vidí zkušenost smrti jinak. Obrátíme-li hebrejské znaky slova met /smrt/ dospějeme k výrazu tam, jehož příběh zní „Dívej se na plynutí času z pohledu věčnosti /Taw+Mem/ a který v hebrejštině znamená: mj. dokonalost, klid, štěstí.
Dokonce ani samotné slovo din /soud/[1] nechápe hebrejština tak jednoznačně a nekompromisně, jako jiné jazyky. Příběh dinu tvořený znaky Dalet+Jod+Nun si vysvětlujeme takto: Dalet (= dveře a také plnost tohoto světa); Jod ( = B-h obsažený ve stvoření i v Zákoně /desatero B-žích přikázání/ ale také kapička semene, pra-počátek nového) ; Nun představuje „novou kvalitu“. Takto „přeložený“ (ale říkejme raději -- vyložený!) výraz „din“ by vlastně znamenal, že po naplnění všeho tady „dole“ na světě (Dalet) se otevírají dveře (další význam znaku Dalet) k čemusi, co je zárodkem (Jod) úplně nové kvality (Nun). Tou novou kvalitou je B-h (další význam Jod) a naše zkušenost s ním odpovídá „obrácenému“ pohledu na smrt, tj. hebr. tam; čili dokonalosti, klidu a štěstí. Protože jedině dokonalí spatří H-spodina. (A proto také tak oblíbený obrat na všech *macevách - iš tam ve-jašar – upřímný a dokonalý člověk…)
Číselná hodnota výrazu din (protože znaky Svatého jazyka mají také svoji číselnou a symbolickou hodnotu, nejen hodnotu „obyčejných“ písmen odpovídá= 64. Úplně stejnou číselnou hodnotu (*gematrii) mají také další dva výrazy. Sod /Tajemství/ a dvakrát lev /srdce/. S tajemstvím to, myslím, není žádné tajemství. navzdory všem „Životům po životě“, jsou skutečnosti o tom, co nás čaká „tam“ pořád ještě pořádným tajemstvím. Mnohem zajímavější jsou ta dvě „lev“; dvě srdce (gem. 2 x 32). Čtenáři obeznalejší judaismu si však možná vzpomenou na příběh o dvojím resp. dvojitém srdci, kdy jedna z jeho tváří vyhledává a miluje dobro, zatímco druhá s chutí podléhá tmě, -- hebrejština říka *jecer ha-ra (zlý pud). A teprve sečtením váhy obou srdcí (tj. dvakrát dvaatřiceti) dochází k rozhodnutí, do které z Knih bude jméno té které bytosti zapsáno.
[1] ) Se členem He ? psáno a vyslovováno ha-din.
I. --